Proč jsem nikdy nebyla na sport a nikdy (asi) ani nebudu

 Sport byl už od dětství pro mě tak trochu noční můrou. Nevím přesně jak v raném dětství, ale od začátku základky a chození na tělocvik se to jasně projevilo. Na sport jsem byla prostě levá. Chytit míč nebo se s ním trefit na určené místo je pro mě do teď skoro neproveditelné, kotouly jsem vždy dělala nakřivo a z běhání mi bylo a dosud je vždy špatně. Byla jsem vždy pomalejší, nemotornější a pohybové aktivity mi prostě nikdy moc nešly. Zároveň mám rozhozené centrum rovnováhy- takže mi v pohybujících se vozech nebo na houpačkách bylo v dětství, a stále někdy je, špatně a často se mi motá hlava. Nevidím to ale jako nějaký handicap nebo špatnost. Prostě na sport nejsem a nevadí mi to. Nemám ho ráda.

Jako malou mě mamka dala do baletu- to se mi líbilo, měla jsem hezkou sukýnku, byla jsem jako princezna, ale když začal být balet náročnější a učitelky po mě chtěly složitější kroky, nastal problém. Nešlo mi to, byla jsem zkrátka střevo. A už od dětství jsem měla asi zkrácené šlachy (nebo nevím) protože na rozdíl od mých šikovnějších vrstevnic jsem nikdy nedokázala udělat provaz ani rozštěp a natáhnout nohu nahoru, či si chytnout s rovnými zády prsty u nohou- to mi nikdy nešlo. Nikdy jsem nechápala ty holky co říkaly že v dětství daly provaz bez problémů- mě to nešlo nikdy. V baletu jsme ale naštěstí dělali trochu i prvky divadla, na kterých jsem se dostatečně vyřádila a tak po mě ani nechtěli nějaké složitější taneční kroky. Ale vedle ostatních holek jsem byla prostě horší. S baletem jsem pak časem přestala.

Nejhorší noční můra na škole pro mě pak byl tělocvik. Nejenom že mi to moc nešlo, ve všem jsem byla mezi posledními a míčové hry jsem vyloženě nesnášela. Nikdy jsem nevyskočila na kozu, dobíhala jsem mezi posledními a koš jsem nedala skoro nikdy. Zároveň si na mě ale na základce zasedla tělocvikářka, a dávala mi tu moji nešikovnost dost sežrat. Nevím co jí na mě tak vadilo, protože podobně, někdy i víc nešikovných dětí tam bylo víc, ale já jí nějak pila krev i přesto, že jsem se snažila. Doteď si pamatuji jak před celou třídou řekla, že všem dá na vysvědčení jedničku a když jsem se jí zeptala proč teda ale mě dá dvojku, tak odpověděla jen drsně "Prosim tě Kláro, radši se neptej." Ten rok jsem dvojku dostala jediná. 

Takže kombinace nešikovnosti, nepřejících učitelů a anti-talentu na sport způsobila, že jsem sport nikdy nezačala mít ráda. A i když jsem o tom často přemýšlela, změnit to nechci. Říká se, že když se člověk něco jednou naučí, už to nezapomene- třeba bruslení- ale u mě to nikdy neplatilo- jeden rok jsem se jakž takž naučila udržet na ledu a za rok jsem se to mohla učit znova a když jsem šla bruslit po letech na rybník se třídou, zase jsem byla spíš na ledě než na bruslích. A kolo s tím jsem nikdy moc nekamarádila- jezdit jsem se na něm naučila dost pozdě a ještě ne moc dobře.

Proti sportu úplně nejsem. Snažím se chodit pravidelně plavat, což je jediný sport, který mám ráda a baví mě a spojeno je to asi i s tím, že jsem vyrůstala u moře. Ale kromě toho mě žádný sport nikdy nechytl.

Už hodně lidí se mě snažilo přesvědčit, že je to jen mým nastavením a že kdybych se snažila a zamakala na tom, že by mě sport časem chytl. Třeba běhání. A to vyloženě nesnáším. Když nemusím dobíhat autobus, nebo někam nespěchám, tak ho nikdy dobrovolně nedělám. Z běhání mi je špatně a proto se mu nechci věnovat. Je možné, že časem by to šlo lépe, ale nevidím důvod to podstupovat, když to nemám ráda, není mi to příjemné a vlastně to k životu nepotřebuju.

Jsem hodně hubená, s váhou jsem nikdy neměla problém, spíš se častěji snažím trochu přibrat. Sport pro mě tedy neznamená nějakou touhu po fit těle. Jediné co občas dělám že si zpevňuji stehna a zadek dřepy a sedlehy, ale to vždy vydržím dělat pár dní a pak mě to přestane bavit. Cvičení a sport mě nikdy nelákaly. 

Mnoho lidí by mi řeklo, že nevím o co přicházím a že kdybych zabrala tak by mi to mnohé přineslo. Ale upřímně, se mi nechce absolvovat tolik dřiny a nervů, protože mě trvá naučit se nějaké aspekty sportu o hodně déle než běžným lidem, jen proto, abych se "cítila" dobře. Pro dobrý pocit mám jiné věci. Na odreagování mám divadlo. Jím dost vyváženě a zdravě, takže postavu mám stále štíhlou. A pro zpevnění těla mi stačí plavání a občasné dřepy. Nějakou záplavu endorfinů jsem nikdy z fyzické aktivity neměla- ani z plavání, ani ze cvičení ale ani z dokončení nějaké dlouhé túry- jen pocit že jsem ráda že je to zamnou a že mě hrozně bolí nohy. Na dlouhých túrách jsem si nikdy neužívala trasu, ale těšila jsem se hlavně na to až se vrátím zpátky, odpočinu si a nikam už nebudu muset jít. Takže si sport odpustím. Nevadí mi to. A i když mě mnozí nechápou- možná by pochopili, kdyby mě viděli "sportovat". Jsem prostě anti-talent na sport, nestydím se za to a vůbec mi to nevadí. Přece jen pro každého je tu něco jiného. A já sport s chutí oželím.

Staré "nové" věci

 Ke starým věcem jsem měla vždy zvláštní vztah- něčím mě fascinovaly, ale zároveň i trochu děsily, především kvůli propojení s jejich původním majitelem. Záleží, ale jak moc byla věc používaná a kým. Jsou staré velmi osobní ošoupané věci, které mají silného ducha původního majitele a s těmi se těžko s někým novým sžívá. Aspoň tedy pro mě - například staré šperky, které někdo hodně nosil- se štítím si vzít na sebe, protože tam cítím tu energii minulého majitele a skoro mám pocit, jako by se mě tak dotýkal. Proto třeba nemám ráda second-handy a věci po někom nosím obvykle jen když mi je blízký, nebo když tu věc opravdu moc nenosil. Zároveň se takové věci ale dají použít jako vzpomínka na někoho, kdy si tu věc necháte právě pro to propojení s původním majitelem, že vám ho to připomíná, nebo vám to on sám dal na památku. 

    Jsou ale také věci, které žádnou auru nemají, jsou sice staré, ale moc je nikdo nepoužíval, nebo je odložil s myšlenkou, aby se u někoho měli dobře. A pro toho člověka se tak stávají věcí novu. Připomíná mi to skoro adopci mazlíčka, kterého se zbavil původní majitel, nebo jim třeba umřel. Ujmout se těchto věcí, je trochu jako vzít pod svou ochranou ruku toulavé kotě nebo psa. Tyto věci mají totiž zvláštního ducha. Mají svou minulost a dodají zvláštní sílu a energii novému majiteli. A když je jejich energie "čistá" dá se s nimi fungovat v novém prostřední moc dobře, jako s novými.

    Tento vztah ke starým odloženým věcem, jsem ale neměla vždy. Vzpomínám si jak jednou mamka objevila vedle popelnice zrcadlo v nádherném kovovém rámu. S bráchou jsme na to tehdy reagovali hodně negativně, s tím, že je to nechutné a nechceme s tím mít nic společného. Mamka si ho přesto vzala. Časem se nato zrcadlo zapomnělo, ale v novém domě si náhle našlo místo a zdálo se jakoby tam zapadlo. A se starší hlavou mi došlo, že mamku chápu- bylo opravdu nádherné a k ní se hodilo. Sama jsem se takhle ujala některých nalezených věcí čehož bych dříve nebyla schopna. 

    Zrovna nedávno jsem nalezla při procházce s kamarádem nádherný kovový talíř s vánočními medvídky- když jsem ho viděla v pytli u koše, věděla jsem že ho musím mít. Vedle dalších kovových talířů bez obrázku tam byl položen aby se ho někdo ujal. A skvělé bylo, že mě v tom i kamarád podpořil, když se mi tak líbí. A tak jsem ten jeden barevný vzala domů, umyla ho a vypadá teď skoro jako nový. Bylo na něm vidět že ho nikdo moc nepoužíval, ale že je několik desítek let starý (je na něm dokonce cenovka, nejspíš asi z NDR). A oslovil mě takovým zvláštním způsobem- věděla jsem prostě že ty medvědy musím mít doma a vždy když se na talíř teď podívám, udělá mi to radost.

    Podobně pak někdy fotograficky hledám různé věci a hračky na zvláštních místech, kdy jim ta opuštěnost dává zvláštní osobnost. Přemýšlím pak často kdo se jich asi ujal a jaký je jejich příběh. Celkově mi přijde že opuštěné věci čekající na nové majitele mají svou osobnost a záleží na jejich nálezci, jestli je tato osobnost osloví. Při tomto tématu si pak vzpomenu často i na jeden díl pohádky o Pejskovi a kočičce, mé oblíbené z dětství, kdy pejsek s kočičkou naleznou staré rozházené hračky a mezi nimi i panenku co tence pláče, které se ujmou a pro tu panenku najdou ještě jednu maličkatou panenku.  Vždy při poslechu téhle pohádky jsem měla tak silný soucit s těmi ztracenými hračkami. Možná i proto ve mě opuštěné věci vyvolávají takové emoce a občas nemůžu jinak než se jich ujmout, nebo jejich příběh zaznamenat aspoň fotografií.

A co vy? taky máte doma nějaké staré věci, kterých jste se ujali?

A co pro vás znamenají staré věci? 

Cítíte v nich také emoci původních majitelů? Nebo to neřešíte? 

Kniha, která mě inspirovala

 Knihy pro mě vždy znamenaly hodně a asi od 12 let se ze mě stala vášnivá čtenářka. Za ta léta jsem přečetla nespočet knih různé kvality, ale ty dobré mi utkvěly hluboko v paměti. Jsou knihy, které vás pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli, donutí k zamyšlení, rozesmějí, rozpláčou i ty na které brzy po dočtení zapomenete. A pak jsou knihy, které zasáhnout nějakou zvláštní část vašeho nitra a po jejich dočtení už nebudete jako dřív. Části a myšlenky knihy vám vytanou na mysli i dlouho po dočtení a vždy, když si na knihu vzpomenete, víte, že to bylo něco mimořádného. A jedné takové knize chci věnovat tento článek. Soutěžím s překlady Presto a ti navrhli právě toto zajímavé téma.

    Knih, které mě inspirovaly a zůstaly hluboko v mém nitru je více, ale jedna z nich mi poslední dobou často vytane na mysl a to Pouť do říše slepoty od Johna M. Hulla. Jedná se o soubor deníkových záznamů univerzitního profesora, který vlivem závažné nemoci očí oslepl a ve svém deníku se vyrovnává s tím, jak se cítí a co to s jeho životem udělalo. Vždy jsem přemýšlela, jak se asi cítí  a vnímají slepci, když nemají ten základní smysl, bez kterého si svůj život neumím představit. A právě Hullova kniha mi na to velmi věrohodně odpověděla. 

    V době, kdy jsem na tuto knihu narazila v knihovně jsem se hodně zabývala svým životem a jeho smyslem. Myšlenkové vzestupy a pády mě provázejí poměrně pravidelně a v takových chvílích mi pomůže si vzpomenout na tuto knihu napsanou neuvěřitelně silným člověkem. John Hull přišel se svým zrakem o hodně, nemohl vidět obličeje svých dětí, neviděl jak vypadá okolí a často byl i přes svou nevůli odkázán na pomoc druhých, i přesto se snažil ze svého života vytěžit co nejvíce. Snažil se fungovat co nejvíce sám, stále vyučoval na univerzitě a nikdy neztrácel naději. V knize popisuje různé fáze života a to, jak se bolestivě vyrovnával se svým handicapem, avšak stále si držel vnitřní sílu a radost z toho, co mu kromě zraku život dal. Střízlivý a surový pohled slepce na jeho život mi paradoxně hodně otevřel oči. Díky bravurním popisům jsem si dokázala představit, jak svět vnímá slepec a o to víc jsem si začala vážit toho, co mi život dal. Vedle toho totiž mé úzkosti a občasné depresivní stavy nic nejsou, i proto, že on sám je prožíval taky a díky ztrátě zraku ještě v mnohem těžší formě. 

    Hullův pohled na svět i beze zraku, a jeho sympatické názory, mi hodně pomohly si uvědomit, co je vlastně v životě důležité a že přesto, že máme zdravé oči, tak jsme často slepí k tomu, co je v životě důležité a to naděje, láska, dobrá rodina a vlastní síla vše vybojovat. Hull byl opravdový bojovník a silný člověk. Do češtiny byla z jeho tvorby přeložena jen jedna kniha o to víc jsem ale ráda, že jsem ji mohla číst. Určitě by stálo za to přeložit i další. Nic víc mi totiž neotevřelo oči jako kniha od talentovaného slepce.

    Další knihy, které mi hodně daly, inspirovaly mě a doteď ve mě zanechaly zvláštní pocit v nitru je ještě Deník Anny Frankové, u níž jsem často měla pocit, jako by mi byla hodně podobná a pak Nekonečný příběh a to především jeho druhá půlka, která se hodně zamýšlí nad smyslem života a důležitostí rodiny. Pro ty ale v tomto článku není prostor, řadím je však na jednu úroveň. Bez těchto knih bych totiž nebyla tím kým dnes jsem a za hodně jim tak vděčím. 

Miluji plánování aneb. moje láska k diáři

Od určité doby si nedokážu představit svůj život bez diáře. Jsem člověk, který má rád vše naplánované a věci také dělá s předstihem. Spontánní jsem nikdy moc nebyla a když se něco náhle nečekaně změní, často mě to rozhodí. Čím jsem starší, tím víc se mi začaly nabalovat povinnosti a ne vždy jsem je udržela v hlavě, a tak jsem si vedle kalendáře na stole, který jsem spíše měla kvůli hezkým obrázkům, pořídila i diář. Nějaký jsem měla už jako malá, ale tam jsem toho moc nepsala. Někdy od střední ale začal být  mou pravidelnou součástí. Prostě když si něco nenapíšu do diáře, skoro jakoby to nebylo a taky nesnáším, když se něco napsaného v diáři zruší- nerada v něm škrtám. 

    Od určitého věku jsem si oblíbila pěkné a trochu dražší diáře. Jednou jsem v knihkupectví objevila nádherné sešity PaperBlanks a zjistila, že mají i diáře a ty vypadaly jako staré knihy- prostě něco pro mě a od té doby jsem si je začala pravidelně kupovat každý rok jednu “starodávnou knihu” a slýchala jsem na ně i chválu. Vždy mělo své kouzlo když jsem ho mohla vytáhnout z tašky. Letos jsem si sice koupila diář od jiné firmy, ale opět ve specifickém stylu. Prostě si potrpím na lepší a neobvyklé věci. Diář je pak pro mě nezbytná věc, musím ho mít stále u sebe a tolik mě baví vždy když do něj můžu něco nového napsat. O to víc jsem nadšená, když píšu do zcela nového diáře. 

    Nejvíc jsem si svou lásku k diáři uvědomila v době koronavirové krize, kdy se skoro nic nedělo a diář tak smutně ležel ladem. Jak jen se do mě opět nalila vlna radosti, když jsem si po létě mohla začít psát nové povinnosti a diář se zase naplnil. A stolní kalendáře, které mám jeden doma a druhý na kolejích také. Prostě ráda plánuji a potřebuji na to mít vhodný arzenál.

A co vy? 

Také nedáte na svůj diář dopustit? 

Nebo jste přešli na modernější elektronickou variantu? 

Nebo si snad všechno pamatujete?

 

Vládci chaosu - aneb. když film o metalu udělá někdo kdo nerozumí metalu

Nedávno jsem shlédla film z roku 2018 Vládci chaosu, který má trochu volněji převyprávět příběh norské black metalové kapely Mayhem. Byla jsem na to zvědavá, protože filmů o metalu moc nebývá a o to víc, když se má jednat o "životopisný" film. Od začátku jsem k tomu byla trochu skeptická, ale nenapadlo, že se trefím až tak moc. 

Kdyby se nejednalo o film na základě skutečných informací, brala bych to možná jako zajímavý jen trochu přehnaný snímek, ale tak to bohužel nebylo. Začátek filmu byl ale docela slibný a můžu říct, že do první třetiny bych film označila za dobrý, ale tam by měl film skončit, bohužel se tak nestalo. První část vypráví o shánění zpěváka do kapely, kde se ke kapele přidá na oko nevinný blonďák, který se však vyžívá ve smrti, na podiu se řeže, rád čichá k mršinám a nakonec se pod tíhou depresí a nátlaku smrti zabije dost krutým způsobem. Frontman kapely pak než zavolá pomoc mrtvého zpěváka vyfotí a jeho snímek dá na přebal alba. Jemný blonďáček se s rolí popasoval opravdu dobře a je to asi jediné co si ve filmu i co se do psychologie týče, vzalo z reality vše a předvedlo to tak, jak to zhruba doopravdy bylo. Škoda jen že v podobném duchu nepokračoval i zbytek filmu. 

Vše vlastně bylo dobré, dokud se neobjevila postava Varga. Ve skutečnosti je to velmi zajímavý člověk, který je sice kontroverzní, ale má nějaké charisma - postava která se objevila ve filmu s reálným Vargem neměla nic společného, snad jen jméno a účinkování v kapele. V realitě byl Varg trochu zvrácený hubený hezoun, který už měl i první dítě a přítelkyni. Ve filmu z něj udělali neemočního baculatého šílence, který stále bydlí u maminky a je to navíc šílený playboy a nácek. Vedle něj hlavní postavu Euronymouse, frontmana kapely, pojali zas úplně obráceně. Jedná se vlastně o hodného trochu ufňukaného chlapečka, který vše myslí dobře a zlé věci dělá jen pro hudbu a pro image. Rory Culkin vlastně tuto roli pojal dobře, opravdu jsem mu věřila toho smutného chlapce, co není takový jak se ostatním lidem podle jeho hudby zdá a fungovalo by to, kdyby nehrál reálnou postavu. Nějak se mi nechce věřit, že frontman heavy metalové kapely by byl taková ufňukaná baba a uplakánek- takový člověk by totiž takový typ kapely vést nemohl, nesedělo to k tomu. Celkově se pak vyznění postav zdálo spíš komické, jakoby tvůrci chtěli zesměšnit metalovou scénu a udělat z nich šílence. 

Po dokoukání filmu mi přišlo, jakoby se tvůrci rozhodli vzít reálný příběh (nenávist mezi Vargem a Eurounymousem, která vyústila až ve vraždu) a pak zcela zapomenout na psychologii postav a dát tam osoby, které by reálně nikde existovat nemohly. A ani psychologie těch postav nebyla dotažena. Sám Varg, kdyby měl být takový šílenec jak byl ve filmu popsán, tak by pak na závěr nefňukal když ho zatýkají policisté, vysmál by se jim, ale na to jak postavu uchopili asi tvůrci zapomněli. Celkově vlastně nevím jak film přijmout. Ještě jsem zpětně zjistila, že ho produkovalo MTV - masová televize dělá film o nemasové hudbě- stejně absurdní jako vyznění filmu. A také fakt, že Mayhem nedal filmu autorská práva na jejich hudbu o něčem vypovídá. 

Je pravda že film ve mě zanechal silný pocit- stále přemýšlím, jak to mohlo být tak špatné a proč. Zdá se mi jakoby tvůrci chtěli podpořit lidi v předsudcích vůči metalovým kapelám a jejich členům, protože film byl od druhé třetiny plný klišé a přehnaností. Je to škoda, protože soudě podle první třetiny to mohl být opravdu silný film o zvláštní, trochu šílené partě mladých lidí kolem kapely Mayhem. Proč se ale rozhodli tvůrci z filmu udělat takovou slátaninu připomínající přehnané staré horory, ze kterých si v průběh u filmu dělali postavy srandu? Netuším. Film měl podle mě končit v první třetině, do té doby byla i dobře promyšlena psychologie postav, pak to šlo jen z kopce. Škoda.

Šarlatán-recenze

Od včerejška je v kinech nový český film s Ivanem Trojanem v hlavní roli, -mapující volným způsobem příběh léčitele Jana Mikoláška, který se svým darem znelíbil tehdejšímu komunistickému režimu. Na film jsem šla s nulovým očekáváním, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapena. Jsem trochu skeptická k novějším českým filmům, mám totiž pocit, že bývají buď trapné a nepovedené a nebo polovičaté, kdy je třeba divně utnutý konec nebo něco nedotaženého. Občas ale i mou skeptickou mysl překvapí nějaký lepší film, kdy si řeknu, že s českou kinematografií to nebude tak špatné. Podobný pocit ve mě zanechal i nový film Šarlatán. 

Zpracování filmu je takové pozvolné, Příběh je vyprávěn jemně, linka minulosti je dána spíše pro mírně zpestření, nezabírá tak výraznou část filmu. Příběh není nijak náročný ani výrazně překvapující a nabízí mnoho drobných narážek díky nimž všímavý divák odhalí nějaké zásadnější věci v předstihu. Právě to co jsem hodně na filmu ocenila, že často obsahoval jen jemné náznaky a symboly, kdy tvůrci dobře pochopili, že není třeba vše vysvětlovat a dlouhými dialogy popisovat a stačí jen mírné gesto či pohled. Film byl tak díky tomu jemný a klidný, to je jeho silná stránka. Herecké výkony hlavních postav byly velmi dobré, často se jim emoce daly vyčíst jen z postoje těla a výrazu tváře. Nikdo zbytečně nepřehrával, vše bylo dobře vyvážené. Ivan Trojan dokládá, že je to dobrý herec, který nemusí jen komediálně křepčit a dokáže dobře zvládnout i vážnou roli se ctí. Příjemně potěšil i výkon Juraje Loje v druhé hlavní roli, kterému pro hraní často stačili jen oči, myslím, že o  něm herecky ještě hodně uslyšíme. Trojan v homosexuální podobě byl překvapením o to víc, že to bylo zahráno přesvědčivě a nijak násilně a vše do příběhu dobře zapadalo. Psychologie postav byla v příběhu podána jemně, tvůrci se nesnažili o nějaký hluboký psychologický rozbor Mikoláškovy minulosti, spíše jen podali příběh výrazné osobnosti. V této části mi mírně chyběla trochu větší sonda do minulosti a toho proč vlastně takový byl, ale film se asi rozhodl zaměřit spíše na léčitelův dar než jeho životní  útrapy. Soudní líčení pak působilo tak zvláštně trochu nemastně neslaně trochu na půli cesty. Ale možná sloužil spíše pro rozvinutí příběhu ústřední dvojice. Ten se vyvinul velmi dobře. A i když se ve filmu objevuje pár scén, kde by se hodilo větší vysvětlení, náznaky totiž všude nestačí i tak jako celek film působí dobře a příjemně. 

Film Šarlatán stojí na půli cesty, mohly z něj udělat hluboce psychologicky propracovaný film, ale tím by možná ztratil své kouzlo jemnosti. Mohl by se také víc zaměřit na zákeřnost komunistů (což bývá často v oblibě), ale tím by se pokazil hlavní příběh. Myslím, že tvůrci se rozhodli v některých částech ubrat a udělali dobře. Příběh nevyvolává nucené emoce a nechává na divákovi co si má o postavách myslet. V některých částech by se možná hodilo trochu přidat, ale celek to nekazí. Šarlatán je příjemný nenáročný film s dobrými hereckými výkony, který neurazí a myslím, že stojí za to na něj jít. 

Moje poslední prázdniny - letos v melancholické náladě

Léto už je skoro v půlce a mě nějak dochází, že mé poslední prázdniny utíkají rychleji než jsem chtěla vlastně se v nich moc neděje. Letos by to pro pro mě měly být poslední prázdniny- příští školní rok budu končit magisterské studium, jestli půjde vše podle plánu a následující léto už budu řešit práci a bydlení. Nemám cestu do odvětví, která mají přes prázdniny volno a proto si nějak říkám, že bych si toto léto měla obzvlášť užít, ale nějak se nedaří. 

Jeden větší plán, který padl byl festival na který jsem si koupila lístky s velkým předstihem, teď mám na rok investované peníze v papíru. Ale s tím se nic dělat nedalo. 

Co však s načatým létem? Zatím ho trávím spíš doma u počítače doháněním jednoho restu do školy, kdy jsem se zapojila do pomoci jedné doktorantce s kódováním článků o jednom festivalu, ale kvůli spoustě jiných povinností jsem to stále odkládala a náhle začal strašit deadline a vědomí, že to asi moc nestíhám. Naštěstí to tak nehořelo, tak to mohu odevzdat i po termínu, ale i tak nedělám skoro nic jiného, že sedím u počítače a kóduju něco, co jsem měla mít už dávno hotové. A ještě jsem se umluvila, že do konce srpna zpracuju i další články, protože čas mít budu a aspoň bude víc peněz. V první chvíli mi to přišlo jako dobrý nápad, i proto že jsem se cítila trochu provinile, že odevzdávám první část pozdě. A teď mě nestraší tolik to, že bych to nestíhala, ale že jsem si tím vlastně odsoudila celé prázdniny, mé poslední prázdniny, na sezení u počítače. No co už.

Plánů stejně moc není. Léto trávím buď doma nebo s kamarádem se kterým máme taky takový zvláštní vztah. Celkově jsem taková zaseklá od posledního léta, kdy se mi zhroutilo hodně snů a já se uzavřela do takové melancholické skořápky, ze které se mi nějak nedaří vylézt. Pár plánů si dělám- třeba dlouho plánovaný výlet do Českého Krumlova, kde jsem kdysi chvíli byla a okouzlilo mě to tam, tak jsem si řekla že tam zajedu. Určitě o tom sem napíšu, ale kromě toho a že si občas jdu zaplavat do bazénu a na víno do oblíbené hospůdky, jiné plány na léto nemám. Sama vlastně nevím moc coby. Přemýšlím že třeba vytáhnu mamku na nějakou dámskou jízdu, wellness nebo tak, ale vše je jen takový mlhavý plán. Nic mě nějak víc nemotivuje. 

Celkově jsem se zasekla. Nečtu už tolik jako dřív, jedna kniha mi trvá strašně dlouho a celkově moc nevím co dál. Dělám věci spíš mechanicky, takže chci dostudovat spíš tak z principu a pak si najít bydlení a práci, ale to spíš proto, že se to tak má. Udržuje mě to trochu v realitě, ale i tak mi myšlenky lítají pořád někde jinde. Nevím moc ani jaký je účel tohoto článku. Trochu smutné na první článek na nové platformě, ale cítím to teď tak. 

Mám poslední prázdniny a nevím co s nimi. 

Zažili jste někdy něco podobného?

A co vaše prázdninové a letní plány? 

Bojack Horseman- recenze

Před pár dny jsem dokoukala svůj oblíbený seriál BoJack Horseman a je to zvláštní pocit. Seriál mě provázel různými obdobími a stal se tak nějak součástí mého života, je zvláštní, že už jsem ho vlastně celý shlédla a nic nového nebude. A uteklo to vlastně tak rychle. Jediné co ale teď můžu s jistotou říct, že se seriál opravdu povedl a dostal důstojné a povedené zakončení přesně v duchu seriálu.

BoJack je animovaný seriál, který ale rozhodně není pro děti. Je z řady kreslených seriálů pro dospělé, které tím získávají možnost pro mnoho inovací a zajímavých prvků. Způsob jakým si seriál hrál s postavami, které z většiny byla humanoidní zvířata, která si ale přebrala něco ze svého zvířecího ducha, mi přišel moc sympaticky. Tvořilo to mnoho komických scén a detailů, které se nedají na první shlédnutí zcela postřehnout. Aby však nedošlo k mýlce, seriál vůbec není komedií, nebo možná mírně, ale spíše tragikomedií. Na to, že je animovaný, je realistický víc, než mnoho jiných hraných seriálů. Bez přikrášlování ukazuje, jaké jsou duševní choroby, deprese, krutost společnosti, zvrhlost médií a korporátů apod. A obsahuje neskutečné množství narážek na dnešní dobu a její špatnost.

Hlavní postava stárnoucí bývalá hvězda BoJack Horseman, je správně lidsky nepříjemná, chybující ale svým sarkasmem a přístupem k životu velmi sympatická. Úplně jako někdo s kým bych si rozuměla i když bych neschvalovala vše, co dělá. Stejně pak různé vedlejší postavy, ze kterých jsem si nejvíc oblíbila věčně dětského Todda, ambiciózní kočku Princess Carolyn, které jsem asi nejvíc fandila, trochu otravnou, ale hodně mi blízkou Diane, stále veselého super kámoše Mr. Peanutbuttera a mnohé další. Vlastně žádná postava mi moc nevadila a to právě kvůli své realističnosti. BoJackův příběh je plný zvratů, překvapení a i zvláštních momentů, kterých je život plný. Nehraje si na nějaké veselé povídání, jak je prima v showbusinessu, ale naopak ukazuje až na dřeň jak to v realitě chodí. Zároveň velmi oceňuji psychologickou propracovanost a sondy do minulosti postav, které jsou opravdu mistrovsky promyšlené a logické. Díly se daly sledovat jako na běžícím páse a skoro nikdy neomrzely. Dokonce je pár dílů, které mě tak vnitřně dostaly, že jsem o nich přemýšlela ještě hodně dlouho po jejich dokoukání.

Musím ale přiznat, že se objevily i nějaké epizody, co mě moc nechytly a koukala jsem na ně spíš ze zvyku, ale brzy to vynahradily další skvělé díly, díky kterým se na některé, které nebyly podle mého gusta, zapomnělo. Moc neoceňuji některé moc umělecké a nadsázkové díly, kde se moc nerozvíjel základní děj, ale i ty měly svůj účel. Další co se mi právě na tomto seriálu líbilo, že vše od začátku do konce mělo smysl a nic se neřeklo zbytečně. Proto jsem velmi spokojená i poslední řadou, především s její druhou polovinou. Trochu jsem se bála, že se to odflákne nebo to skončí na půli cesty, ale nic takového se nekonalo, naopak. Životy postav si dále procházely kolotočem a zvraty a skoro se zdálo, že konec bude divný nebo moc depresivní. Ale opak byl pravdou. Seriál vlastně posledními minutami prostým dialogem dvou postav dal velkou naději v tom, že život má smysl i když je svině. V pár minutách se v daném dialogu rozebral život a svět jako takový a dodalo to i jakousi jiskřičku naděje, že nemusí být tak špatně. A že smyslem by mělo být hledat štěstí i když to není vůbec jednoduché.

Nejednalo se o nějaký sluníčkový, rádoby dojemný happyend, ale důstojné a i tak dojemné ukončení silného psychologicky promyšleného seriálu plného roztodivných příběhů. Vlastně pořád o tom konci přemýšlím a o to víc si uvědomuji, jak seriál byl dobře promyšlen a mistrovsky zpracován. Jsem moc ráda, že jsem na něj narazila, pomohl mi v mnoha etapách života a často odpovídal tomu, co zrovna prožívám. Vlastně i ty poslední díly jsem sledovala v dost mizerné náladě a po shlédnutí jsem to už neviděla tak černě.

Seriál BoJack Horseman je opravdu povedený od začátku až do konce a i přes pár slabších epizod se velmi povedl. Pokud máte rádi psychologicky propracované příběhy s velkou dávkou sarkasmu je to přesně pro vás. Pro někoho možná drsné, ale takový život je a i přesto nemá smysl se hroutit, jak se snaží seriál sdělit a moc se mu to daří. Věřím, že se na BoJacka podívám ještě hodněkrát. Je to sice trochu smutné, že příběhy oblíbených postav nepokračují, ale autor věděl dobře, kdy a jak příběh ukončit, aby řekl, co měl, ale zbytečně se nenatahoval. Pokud se budou další seriály tímto skvostem inspirovat, jen dobře.

Seriál The Witcher- recenze

Už hodně let jsem milovník světa Zaklínače. Zprvu knih, pak i her a proto jsme byla zvědavá jak dopadne nový seriál. Původně jsem vůbec nečekala, že by se to mohlo povést, ani supermanovský Henry Cavill mi na hlavní roli ikonického Geralta neseděl, ale musím říct, že jsem byla příjemně překvapena, moc příjemně.

První díl začal poměrně pozvolna, ale ta zaklínačovská atmosféra co známe z knih a her tam opravdu byla, to mě potěšilo. A Cavill v hlavní roli se opravdu předvedl. Do postavy Geralta se opravu vžil a svou původní roli supermana nechal hodně za sebou. I přes to, že svou namakanou postavou moc se na původní postavu spíše vyhublého Geralta, který má mít maximálně velké ruce z máchání mečem, moc nehodil, ale charismatem a výrazem ano. Opravdu se mu povedlo vystihnout Geraltovu postavu, osobu o které se říká že nemá city, ale skutečnost je jiná. Byl skvělý se svými neustálými cynickými poznámkami, zamračeným výrazem a občasným pokřiveným úsměvem. A nakonec se na tu jeho postavu v některých scénách moc pěkně koukalo, takže si vlastně není na co stěžovat. A milým překvapením je i to, že Cavillovo ztrvárnění označil za povedené až legendární i sám tvůrce knižní předlohy Andrzej Sapkowski, který je znám spíše jako velký kritik svých adaptací.

Přece jen si však seriál vzal zaklínačův příběh po svém a vlastně to ani nevadilo. Ciri mi přišla trochu odlišná od knižní verze, ale i tak to byla moc příjemná postava které musíte fandit. Celkově se všechny postavy povedly. Marigold byl sice také trošku jiný, ale příjemně otravný a fajnový jak má být. A Yennefer, tak ta se povedla obzvlášť. Je nádherná. Moc se mi líbila její příběhová linie a pak to propojení s Geraltem. Ta chemie mezi nimi sálala skrz obrazovku až ven, napjatá a svůdná atmosféra mezi nimi jakoby se dala krájet a jejich romantické a milostné scény patří pro mě k tomu nejlepšímu ze seriálu. Opravdu jsem jim věřila že jsou svou osudovou láskou, to se hercům i tvůrcům podařilo náramně.

Celkově ve filmu asi nejvíc oceňuji herecké výkony a povedenou fantasy atmosféru. Chvílemi mi teda trochu vadila rádoby snaha o styl Hry o trůny (třeba zbytečná scéna s havrany), ale naštěstí se tvůrci krotili a seriál nezahlcovali zbytečně brutálními sexuálními a násilnými scénami. Vlastně ty scény co tam byly byly více sexy ve své skromnosti, než kdyby se to přehánělo a ukazovalo se vše. Bojovné scény, tedy hlavně ty sólové s Geraltem byly povedené ve stylu her a to jim moc prospělo. Potěšující bylo i to, že neudělali Geralta bezchybným a nezranitelným, ale skoro víc člověkem než ostatní, což je přesně to jak byla dle mého tato postava zamýšlena.

Díly měly různou kvalitu a zábavnost a časové linie byly trochu nejasné, ale nenudila jsem se ani u jednoho. Některé byly lepší, některé méně, ale všechny zábavné a moc příjemně se na ně dívalo. A oceňuji i příjemný hudební podkres. Některé songy stále zní v hlavě. Zaklínač představuje příjemnou a povedenou oddychovku se správnou fantasy atmosférou, které se povedlo vystihnout ducha zaklínače. Jsem opravdu ráda, že se se seriálem tak dobře popasovali a není to ostuda, naopak. Je to sice trochu jiné než originál, ale to vůbec nevadí. Opravdu jsem zvědavá jak s příběhem naloží v dalších sériích. Zaklínač je prostě asi sázka na jistotu v každé podobě a hlavní postavu Geralta nejde nemít rád, je skvělý svými hláškami i pohledem na život. Jen tak dál. Je dobře že vznikají tak dobré seriály.

ŠVIHLÉ MÓDNÍ TRENDY

Každá doba sebou přináší i nejrůznější módní trendy. A i když se móda často vrací, každá epocha má něco typicky svého a nového. S čím si ale naši potomci budou spojovat počátek 21 století? Fantazii se meze nekladou, ale někdy se u návrhářů rozjede opravdu na plné obrátky. A objeví se pak trendy, jako děravé kalhoty, kde je více děr než látky, různé průhledné oblečení a doplňky, které na první pohled moc účel oblečení nesplňují - třeba sukně s kapucí. Nad některými modely opravdu zůstává rozum stát a za pár měsíců se mi nastřádalo velké množství opravdu zvláštních módních doplňků. Posuďte sami, zda byste něco takového nosili.

První perlou je sukně s kapucí. Nad důvodem této vychytávky na sukni zůstává rozum stát, ale nejspíš se někomu zalíbilo, když si dal mikinu kolem pasu a rozhodl se z toho udělat zajímavý doplněk. A možná se jedná o oblečení, pro odvážné slečny, které radši sundají sukni, hlavně aby jim nezmokly vlasy.

A pro ještě odvážnější slečny tu jsou tyto krásné "kalhoty". Nechápeme moc jejich účel, ale pozornost na sebe určitě strhnou. Jen slečně bude asi zima na určité partie.

A jako další klenot do šatníku odvážně slečny a milovnice tepláků může přibít i tento kousek. S jinou obuví se dají možná využít i na sport. Jen jestli nemají podobnou funkci jako pařeniště na zahradě.

Dalším zajímavým kouskem jsou tyto šaty, u nichž si asi někdo hrál s nůžkami a pak si řekl, že se bude jednat o dobrý maškarní kostým. Na jakou postavu netušíme, ale s trochou červené barvy se může jednat o pěknou zavražděnou slečnu. Nebo někoho pokousaného žralokem. A asi je to i pro lidi, kterým je zima jen na půlku těla.

A pro jedince, kteří chtějí chodit na boso, ale zároveň chodit v botech tu je ideální řešení. Bosé sandály, díky kterým bosé nohy vypadají jako obuté. A to přece chcete.

Pro odvážné slečny jsou i tyto boty. Ideální pro ženy, které musí vyrazit na tůru do hor, ale na podpatky nedají dopustit.

A aby si muži nepřišli zkrátka, máme tu pro ně toto krásné odvážně polo-triko. Protože i muži chtějí, aby byla vidět jejich kůže a s pořádnými kapsami je to ještě lepší.

A pro každé pohlaví ještě máme toto krásné tričko, které dá najevo, jaký jste rebel. Proč totiž nosit kožené pásky kolem těla, když si je můžete natisknout přímo na triko.

A pro objemnější dívky tu máme krásné šaty, které dokonale vytvarují vaše křivky. A pro šetřivé, si podobné šaty můžete vyrobit z černého pytle na odpadky- bude to vypadat podobně. Svému partnerovi pak můžete pořídit takovéto slušivé tričko na teplejší dny, aby se k vám krásně hodil. Síťované ponožky a náušnice nesmí chybět.

Pro milovnice podpatků tu pak máme další slušivé boty, které se dají vzít i do rozbahněného lesa a na pole, a stále bude vypadat šik. Holinka a kozačky v jednom.

Pro bohaté milovnice přírody. Kdo by neměl rád zvířátka. V těchto balerínkách vám bude zajisté teplo a při pohledu na své nohy hned budete mít pocit, že nosíte morčátka. Původní cena se pohybuje okolo 26 000, ale když je to Prada, tak se to přece vyplatí.

Kdo by neměl rád kostičky. V dětství si s nimi mnozí z nás užili spoustu zábavy a s rozšířením Minecraftu se staly i docela populární. Proč si jimi tedy neozdobit boty a to rovnou lodičky. Pokud chcete upoutat pozornost tak jsou tyto krásné zelené kostičky místo podpatku přesně pro vás. Fantazii se opravdu meze nekladou a takhle se za vámi určitě každý otočí. V nabídce jsou i botky s kamennou nebo dřevěnou kostičkou.

A to je zatím vše z mého lovení. Snad se vám článek líbil a nějak pobavil.

Co na tyto kousky říkáte?

A líbily by se vám podobné články i v budoucnu?

Když se mezi všemi co chtějí zhubnout snažíte přibrat

Už od mala jsem měla štěstí, že jsem byla hubená. A i teď ve svých 24 letech s tloušťkou problém nemám, spíše naopak. V tabulkách jsem byla vždy vedena jako podvyživená, ale nějak jsem nestrádala. Jen jsem prostě vždy jedla málo, stačila mi malá porce a byla jsem najedená. A taky jsem narozdíl od většiny dětí měla ráda zeleninu. Možná to bylo tím, že mi ji doma vždy nachystali pěkně na talířku nakrájenou a tak jsem častěji zobala mrkev než brambůrky. Nikdy jsem se necítila nějak moc hubená, ale občas si někdo na můj účet neodpustil poznámku, že mi snad doma nedávají najíst, že jsem anorektička a podobné. A to jsem nikdy nebyla nějak výrazně hubená, jen drobné štíhlé děvče. Postavu, kterou my kde která dívka závidí jsem zdědila po mamce, která ani po dvou porodech výrazně nepřibrala a stále vypadá skvěle. A to dokonce jsem velký anti-talent na sport a nijak necvičím, jen si občas zajdu zaplavat, abych zpevnila svaly.

Už několikrát jsem ze srandy zmínila, že narozdíl od ostatních dívek se nesnažím hubnout, ale spíše přibrat a občas jsem se setkala i s naštvanou reakcí. Ženy totiž nějak nerespektují ty, které mohou jíst co chtějí a nepřiberou. Neuvědomují si však, že to není zas tak skvělé, jak to vypadá. Já sama mám často problém, že nemám chuť k jídlu, a po pár dnech zhubnu i o několik kilo, což by mi leckterá z žen záviděla, ale tím že jsem hubená, tak mi to spíš přináší obtíže. Udržet se na mé ideální váze (která je tedy pořád pod váhou dle tabulek) pro mě není lehké a často mi pak bývá špatně, nebo mám nízký tlak. Zhubnout pár kilo pro mě není problém, ale nabrat je zpátky je pro mě skoro nadlidský úkol.

K jídlu jsem měla vždy trochu odtažitý přístup, jsou dny, kdy nesním skoro nic a ani nemám hlad. A to především když jsem ve stresu, nebo mám nějaké smutnější období a to mě ani jídlo neláká. Některé ženy se ve smutku přejídají, já nemůžu jídlo ani vidět. Někdy to dosáhne i tak daleko, že se mi z jídla dělá špatně, takže radši moc nejím. A někdy se k tomu přidá i lenost a vybíravost, kdy pokud doma nenajdu něco na co bych měla chuť, tak radši nejím :D. Není tedy moc čím se chlubit, ale uvědomuji si tak, že mívám opačný problém, než většina lidí. Zásadně se totiž nepřejídám, protože mi je pak těžko a jím hodně lehkou stravu. Nesnáším tučné a mastné, takže má strava je docela výživná a i možná proto si stále udržuji štíhlou postavu. A v rodině máme samé hubené ženy, takže nemám po kom přibrat.

Tímto si nechci stěžovat, nebo naštvat dívky co s váhou bojují opačně, ale chtěla jsem jen ukázat, že být hubený není vždy peříčko. Je ale vidět, že všechny ženy řeší pořád svou váhu a to buď že je moc velká, nebo moc malá. Budeme někdy spokojeny?

A co vy? Jak to máte s váhou?

Máte problém zhubnout nebo jako já spíše přibrat?