Proč se považuji za starou duši. Můj přístup k vztahům

Vždycky jsem měla o vztazích jasno. Tedy u sebe. Od mala jsem věděla, že chci jen jednoho kluka a neláká mě randit a poznávat další a další kluky, jak to mají mnozí mladí v oblibě. Přišlo mi to normální. Ale časem jsem zjistila, že mezi mladé moc nezapadám. Monogamie je prý nepřirozená, člověk se musí vybouřit… samé věci, které jsem nikdy nechápala a netoužila po nich. Proč jsem svým zdravým přístupem ke vztahům v dnešní době divná? A pak jsem v jednom článku našla zmínku o starých duších. Tedy lidech, co za vztahy bojují a raději věci spravují, než aby se jich zbavili. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to přesně jsem já.

---

Můj sen byl mít jednoho chlapa na celý život. Až poznám toho pravého, tak s ním zůstat už navždy. Proto to u mě se vztahy nebylo nikdy moc žhavé. Prvního kluka jsem měla v 19 a na první rande jsem šla asi v 17 a to bylo na dlouhou dobu naposled. Vlastně jsem nikdy pořádně nerandila. Ani nevím moc jak se to dělá. Moje rande se dají počítat na prstech jedné ruky. Tedy když nepočítám případy, kdy jsem šla s klukama ven na kamarádské posezení a oni to asi viděli jako rande- ale toho taky moc nebylo. Nebrala jsem to ale jako svou slabinu, ale naopak sílu, že nechci chodit jen tak s někým a počkat si na toho pravého. Ale časem jsem začala narážet na to, že to lidem přišlo divné. A i rodině, kdy táta jednou v žertu řekl, že místo aby si bral pušku a odháněl ode mě nápadníky, by mi je měl spíš hledat.

Když jsem poznala svého prvního kluka, myslela jsem si že je to opravdu ono, ale on si to nemyslel a po asi dvou měsících to ukončil. Dost jsem se tím trápila, ale pak jsem asi po půl roce poznala někoho nového. A i když jsem si zprvu nemyslela, že je to on, nakonec vše začlo zapadat a došlo mi že jsem poznala někoho osudového. Začli jsme spolu chodit docela rychle a sympatie mezi námi byly už první den co jsme se poznali. A vše začlo dávat smysl, myslela jsem si že je to ten pravý. A on si to asi myslel taky. Dokonce jsme se zasnoubili a měli v plánu se vzít až budem v lepší životní situaci. Plánovali jsme děti a společnou budoucnost. Nikdy jsem si s nikým nerozuměla jako s ním. Vzájemně jsme se uklidňovali. Vydrželo nám to tři roky, kdy se začlo vše kazit. Vztahy se ale běžně potýkají po dvou až třech letech krizí, kterou jsme bohužel nezvládli. A právě v tuhle chvíli mi došlo, jak jsem na tom se vztahy. Já to chtěla za každou cenu spravit, i když to nebylo ideální, ale cítila jsem, že takový vztah ani jeden možná znovu nezažijem. A že to nechce zas tak moc úsilí, jen chtít. Ale on se radši vzdal a v době kdy to neklapalo to ukončil. Je to už pár měsíců a stále se s tím nezvládám srovnat. Pořád jsem ta, která rozbité věci spravuje a cítí, že kdyby se jen slepilo pár kousků, bude vše jako nové.

Celkově pro mě je přirozené věci opravovat. Zašívat ponožky, přilepovat ulomené ouško u hrnku, používat věci dokud slouží i když nejsou už jako nové. Ale většina lidí tohle nedělá. Něco se rozbije a i když by oprava zabrala pár minut, radši to vyhodí a koupí si věc novou. Přitom opravená může sloužit několik dalších let, někdy i déle než ta nová.

Celkově se i nechytám v moderních typech vztahů. Kdy je in střídat partnery a poznat co nejvíc. Slyšela jsem už od tolika lidí, že monogamie je nepřirozená, což nedokážu pochopit. Pro mě je spíše nemonogamie nepřirozená. Neumím si představit, že kdybych s někým byla, že bych toužila po někom jiném a vedla dva či víc vztahů vedle sebe. Já se do vztahu vždy plně oddám a všechny kluky, co jsem je měla v srdci tam mám doteď. Zároveň jsem nedávno při debatě o vztazích slyšela, že člověk se musí "vybouřit" jinak ho to zasáhne později. To znamená, že si musí v nějaké fázi svého života nezávazně užívat, jinak něco ztratí. To nechápu. Já zas cítím že bych ztratila něco ze sebe, kdybych střídala partnery a nebrala vztahy vážně. Nedokážu to a myslím, že mi to nikdy nepřijde. Myslím si že jsou spíš typy, co se chtějí vybouřit a na ně to může přijít i opakovaně. Já se vybouřovat opravdu nepotřebuji. Nemyslím, že se člověk lépe pozná skrz povrchní vztahy, naopak. Jsem teď sama, těžko se s tím sžívám, protože jsem už myslela že to bude navždy. Ale nebudu využívat šanci na vybouření se. Představa že s někým budu nezávazně a pak budem třeba dělat že se neznáme pro mě není. Jednorázovky mě nelákají a i když mi vztah i sex chybí, nebudu se hnát za něčím povrchním, jen abych nebyla sama. V zásadě mi stejně nejvíc chybí, že nemám s kým sdílet svou každodennost a možnost ozvat se když mě něco trápí či těší a přitulit se. Možná mě to časem přejde, až to bude dlouho trvat. Ale teď vím, že pokud nepoznám někoho mimořádného budu radši sama. Vztahy beru pouze vážně. Jsem prostě stará duše, která se v dnešním světě vztahů ztrácí. Snad tedy nějakou tu starou duši k sobě najdu, nebo nějakou mladou naučím, že vytrvat stojí za to.

A jak to máte se vztahy vy?

Cítíte se jako stará duše, nebo myslíte, že člověk musí hodně poznat.

„Měl jsem strach, že píšu věci, které bych psát neměl,“ říká začínající spisovatel Dominik Bartoš

Vydat vlastní knihu je pro neznámé spisovatele v dnešní době složité. Začínajícímu autorovi Dominikovi Bartošovi se to ale povedlo a přichází na knižní trh hned odvážně s vlastní autobiografií. Kniha Příběhy obyčejného znovuzrození popisuje autorovo bouřlivé dospívání spojené s drogovým podsvětím a náročnou první láskou. Po letech se už posílen rozhodl svůj příběh vydat. Více o autorovi i jeho díle a plánech do budoucna si můžete přečíst v rozhovoru.

Čím by měla tvoje kniha čtenáře zaujmout a o jakých čtenářích se vlastně bavíme?

Zaujmout by měla asi češtinou. Styl, kterým píšu, jsem u žádného současného českého autora neviděl. To znamená kombinovat všechny možné vrstvy jazyka tak, aby fungovaly a nepsat stále stejně. Jak graduje děj, tak graduje i jazyk samotný. Je za tím samozřejmě několik let vypisování a hledání se.

Co se týče samotných čtenářů, vždycky říkám, že ta knížka je pro lidi od 15 do 35. Ale co si budeme povídat, dnes člověk píše knížky jen pro určitou sortu. Jsou to většinou lidi spokojenější, s lepším vzděláním a lepším platem, s náladou a motivací vzít si knihu do ruky. A pokud chci být čtený, musím vědět, že píšu pro tyhle lidi a psaní tomu trochu přizpůsobit.

Kvůli čemu je kniha pro věkovou kategorii 15-35 let?

Je to napsáno člověkem, kterému je od 15 do 35, stejně jako hlavnímu hrdinovi a většině postav. Takže oni tak mluví, oni se tak chovají. A hlavně ta tématika drog a "lokálního podsvětí" je zajímavá spíše pro mladší. Mnoho lidí šlo studovat psychologii, toxikologii nebo pracovat na psychiatrické kliniky, protože je zaujaly právě takovéto knížky a osudy.

V knize popisuješ svůj první vztah, dost emotivně, jak se na to díváš s odstupem času?

Po těch letech je to už jen součást románu. Samozřejmě, že takovéto věci člověka jen tak nepřejdou a nepřestanou mrzet, ale to bych se v tom mohl hrabat celý život. A žít jen ze starých křivd nebudu.

V knize je také podrobně popsán obchod se zakázanými látkami. Když jsi byl součástí tohoto byznysu, nebál ses někdy o svůj život?

Bál. Když jednáte s takovými lidmi, může se semlít cokoli. A narkomani dokážou být samozřejmě velice nebezpeční. Když se jim jakkoli znelíbíte, vytipují si místo, kde si na vás počkají, nebo vás třeba začnou u ostatních pomlouvat. A už si vás nikdo z nich nepustí k tělu. I to se dělo. Nejeden večer jsem se při cestě domů ohlížel za sebe. Navíc jsem na to všechno byl sám, poněvadž nikdo z blízkých o mých aktivitách nevěděl.

Tvé dílo je autobiografie, což je docela odvážné na prvotinu. Neměl jsi strach, že čtenářům všechno odhalíš na první dobrou a už pro ně dál nebudeš zajímavý?

Spíš jsem měl strach z obsahu. Měl jsem strach, že píšu věci, které bych psát neměl. Naštěstí mi nakladatel řekl, že je to v pořádku, že nikoho nepojmenovávám konkrétně, tudíž není koho kompromitovat.

A že je to autobiografie? Kdybych začal nějakou nenápadnou nudou, nikoho nebudu zajímat, když začnu tím nejlepším, co ve mně je, vzroste pravděpodobnost, že si mě scéna všimne. Ten kult kolem autora je širší a silnější, když má co říct už od začátku.

Jak dlouho trvala práce na knize, než jsi byl zcela spokojený?

Psal jsem ji od roku 2013, co jsem vylezl z protialkoholické léčebny. V roce 2015 jsem ji měl hotovou, respektive tenkrát jsem si to myslel. A tak jsem ji ukázal člověku, který učil literaturu na vysoké škole. Ten mi řekl, že to má velký potenciál, ale že bych tomu měl ještě pár let dát, vypsat se a maličko nad tím zauvažovat.

Byl jsem naštvaný, poněvadž jsem si naivně myslel, že už to lepší nebude. Jsem rád, že mi to řekl, protože jsem na tom další dva roky pracoval a dnes je to jinde.

Je to tvé jediné autobiografické dílo, nebo plánuješ vydat ještě něco podobného?

Napsal jsem ještě povídku o mém dětství, takový prolog k Příběhům obyčejného znovuzrození. Jinak krom této knížky a pár povídek nic autobiografického nemám a ani to neplánuju.

Začínajícím autorům se těžko shání nakladatel. Jak se to tobě povedlo?

Jakmile z vás nekoukají peníze, je to problém. A tak jsem se zaměřil na menší nakladatelství a orientoval se podle toho, co vydávají. A nakladatelství Petr Štengl mě zaujalo už jen podle názvů titulů.

Řekl jsem si, aha, ten člověk se nebojí, evidentně mu nejde o zisky, bere alternativní věci a těm pomáhá prorazit. Tak jsem mu poslal kopii a on mi za měsíc odpověděl, že se mu kniha velice zamlouvá, že se chce se mnou sejít. A bylo to.

Jaké jsou tvé spisovatelské plány do budoucna. Pracuješ teď na něčem?

Ano. Ta kniha je úplně něco jiného než Příběhy obyčejného znovuzrození. Jmenuje se Matroš a já ji označuji jako antiutopickou sci-fi bláznivou komedii. Je to strašně šílené, taková směsice bláznivých nápadů, které ve mně zrály od dětství. Snažím se ale tu šílenost mírnit, aby kniha byla uchopitelná i pro méně šílené hlavy.

Takže nechceš psaní směřovat jenom jedním směrem či žánrem?

Já moc neuznávám směry a žánry, ale je pravda, že hodně současných českých autorů se motá celou kariéru v tom samém kruhu. Ti, kteří jsou u nás nejprodávanější, píšou pořád to samé dokola. Všechno je jako jedna dlouhá nudná knížka na pokračování, tak to na mě působí, jako knížka, jež má více dílů, úplně stejně napsaných, o stejných tématech, o stejných lidech. Toho bych se chtěl vyvarovat.

Čemu se věnuješ kromě psaní?

Muzice. Mám kapelu, píšu texty a skládám hudbu. To je ale takový vedlejšák, to psaní mi bere většinu času. Od té doby, co jsem se opravdu ponořil do psaní, tak ani nečtu.

Posledních osm let skoro každý den alespoň pět hodin píšu, takže na jiné zájmy není čas, jen ta hudba. Zatím je to ve fázi, že s kapelou občas vystoupíme. Psaní mi prostě bere všechno ostatní.

Chtěl by ses někdy psaním živit?

Chtěl. Dělal bych to, co mě baví, a ještě by mi to zajišťovalo obživu. Nedělám si iluze, že budu brát několik milionů ještě předtím, než knihu vůbec vydám, jak to u výše zmiňovaných pisálků chodí. I kdyby moje knihy měly úspěch, pochybuji, že ten úspěch bude tak markantní, abych dokonce života nemusel dělat nic jiného.

Bylo by to hezké, ale stačí mi, když ty knížky budou mít čtenářstvo a dobré ohlasy, když ode mě lidi budou chtít další kousky. Úspěch si jen tak někdo nevydělá, peníze ano. Je to tedy zatím jen sen. Ale před dvěma lety bylo mým snem vydat knížku a taky jsem si myslel, že se mi to nikdy nepovede. Takže kdo ví, třeba za další dva roky…

Kniha bude v prodeji od konce října na stránkách knihkupectví Kosmas. Křest knihy se odehrál 18. října 2019. Více informací o knize na stánkách nakladatelství a facebooku knihy.