Co číst?

Za tu dobu, co jsem tak nějak více čtenářsky činná se u mě nastřádalo pár dobrých knih, na které nedám dopustit. A říkám si, že by třeba někdo rád získal inspiraci pro čtení. Proto jsem se rozhodla sepsat kratší seznam toho, co se vyplatí číst v různých žánrech a typech knih. Třeba vám poradím co vybrat na blížící se prázdniny či nějaký ten deštivý den, o něž nemáme v poslední době nouze.

---

PRO ROMANTICKÉ DUŠE

Nejsem osoba moc si holdující v čistě romantické literatuře a červené knihovně. Ženské a dívčí romány šli tak nějak vždycky mimo mě... ale romantiku mám v knihách ráda, když je okořeněna trochou fantasy a dobrodružství- je to ideální. Proto sem přidám něco málo z fantasy a sci-fi děl, která mám ráda, hlavně pro tu fajn romantiku...

Maggie Stiefvater (sama autorka má samé úžasně romantické knihy) - trilogie Vlci z Mercy Falls (Mrazení, Váhaní, Splynutí)

- Ve znamení štíra

-a vlastně vše od této autorky

Romain Rolland- Petr a Lucie - ano toto není fantasy, ale je to jedna z povinných četeb, které za to stojí- a je to čistá romantika

Beth Revis- Loď mezi hvězdami - romantická scifárna

PRO MILOVNÍKY FANTASY

Toto odvětví je něco pro mě a tak bych mohla doporučovat do nekonečna... zůstanu ale u pár top děl, které miluju a mohla bych se k nim stále vracet.

J. R. R. Tolkien- Hobit -protože se to dá číst stále dokola a neomrzí to. A je tam drak a glum...

J. K. Rowling- Harry Potter 1-7 - věřím, že je tu dost lidí, kteří tohle už mají za sebou, ale ono opravdu stojí za to se s tomuto skvělému a pro mě srdečnímu dílu vrátit- a pro ty co nečetli a mají rádi fantasy to je přímo povinnost. Umělecké dílo, které nikdy neomrzí.

Ursula K. Le Guin - Zeměmoří ( a všechny knihy z tohoto světa) - protože pokud chcete tu pravou klasickou fantasy, tak tohle je to pravé a protože je to tak skvěle napsané a dokonalé.

Andrzej Sapkowski -Zaklínač a vše s ním spojené- dokonalá drsná a neokoukatelná fantasy s bělovlasým Geraltem, kterého musíte milovat proto jak je nesnesitelný a vlastně hodný a plný dobra...

Michael Ende- Nekonečný příběh - protože, kdo viděl jen film neví- film je krásný ale na kvality a hloubky myšlenky knihy prostě nemá. Není to pro každého, ale pokud se v příběhu ztratíte, navždy vás poznamená.

Christoph Marzi- Malfuria 1-3 - Čarokrásná trilogie o síle lásky, duše, víry se špetkou magie navrch, co víc si přát.

Richar A. Knaak- Diablo, Warcraft... Protože umí z knih z herního světa, které to mývají těžké a bývají považovány za brak, udělat něco dokonalého, co by fungovalo i bez herního světa, ale s ním je to ještě dokonalejší.

PRO SCI-FI NADŠENCE

Protože těch lítajících strojů a techniky není nikdy dost. A že se v tomto žánru dá najít mnoho skvělých děl, dokazuje i následující seznam-

Marissa Meyer- Měsíční kroniky (Cinder, Scarlet, Cress, Winter)- moje srdeční záležitost. Série, která se čte sama, autorka má dokonalý styl, promyšlený svět a oblíbíte si snad všechny postavy. Inspirace v pohádkách, která byla však využitá tak, že to není vůbec na škodu. Zbývá mi jen poslední díl a jeden bonusový román a i když se těším jak malé dítě- zdá se to málo... tak skvělý svět by se měl rozvíjet do nekonečna.

Stephenie Meyer- Hostitel - protože pro samo stmívání kdekdo přehlédl opravdu povedené dílko, které Stmívání stokrrát předčí, svou promyšleností a čtivostí- nenechte se odradit délkou- stojí to za to.

Dmitry Glukhovsky- Metro 2033 - dílo u nějž mě mrazí, jen na něj pomyslím. Zvláštní syrová atmosféra a styl psaní, který vás vcucne do příběhu a nebude chtít pustit ven, dokud nevyskočíte na konci se spoustou nezodpovězených otázek, ale vzpomínkou na dokonalý a nezapomenutelný zážitek.

Ondřej Neff- Tma - protože blackout už dlouho nebyl tak skvěle popsán

Carrie Ryan - Les rukou a zubů - a další díly série, protože se to čte samo, hrdinky jsou hodně sympatické a reálné a málokde si člověk začne uvědomovat svůj vlastní smysl života. A jsou tam zombíci.

Alex Scarrow- Jezdci časem- Jednoduchá zápletka, která je ale v příběhu tak čtivém, že ji odpustíme.

PRO TROCHU SMÍCHU

Protože smíchu není nikdy dost a existuje pár děl u kterých jsem se opravdu bavila.

Terry Pratchet- Úžasná zeměplocha ( Magický prazdroj, Čaroprávnost, Mort) - už jen z úcty k jeho památce, protože jeho je opravdu škoda a proto, že z těch třech knih v závorce jsem byla opravdu nadšena a že svět zeměplochy nikdy neomrzí. Už pro ty skvělé popisy a inteligentní humor.

Sue Towsend- Deníky Adriana Molea - protože jak začnete číst, nemůžete než mít Adriana rádi a jeho pohled na svět někdy opravdu stojí za to.

Zděněj Jirotka- Saturnin - protože je to snad jediná povinná četba, u níž jsem se aspoň trochu pobavila- a je to klasika

PRO MILOVNÍKY OBRÁZKŮ

Komiksy jsem vždy měla ráda a od začátku přes čtyřlístek a hlavně kačera Donalda a Mickeyho- jsem se dostala i k dalším,co opravdu stojí za to.

Paul Tobin, Joe Querio- Zaklínač- Skleněný dům- Protože zaklínač nikdy nezklame ani s bublinami a v obrázcích. A tohle je obzvlášť povedené.

Jessica Abel - La Perdida- protože i bublinami se dá vyprávět zajímavý a poučný příběh

Nikkarin- 130: Odysea, Hodní zlí a oškliví - protože je to divné, ale skvělé

PRO TROCHU STRACHU

Někdy se rádi bojíme a s některými knihami to jde samo.

Neil Gaiman- Koralína - označují to jako knihu pro děti, ale mě u toho mrazilo i jako "dospělé". Zvláštní jak dokáží nahnat strach obyčejné knoflíky... Něco co se nedá popsat, jen přečíst a zažít.

Stephen King - Prokletí Salemu - samozřejmě, že vše od tohoto krále hororu s nekonečným listem nápadů je děsivé, ale pro mě byli nejvíc upírci

Bram Stoker- Dracula - protože tady byl před všemi těmi zamilovanými třpytivými spatlaninami a protože z něj stále ještě šel strach a lidi hledal ne pro lásku, ale pro krev. Dracula, to je pravý upír a jeho román se čte skvěle.

Edgar Allan Poe- Povídky- protože s ním to všechno začalo a protože s toho stále mrazí a je to skvělé

H. P. Lovecraft- Volání Cthulhu, Stín na Innsmouthem, Hory šílenství... a další povídky, protože pokud jste nečetli jeho, nevíte, co je to strach. A nikdo jiný nemá Cthulhu

Darren Shan - Sága Darrena Shana - protože s tímhle jsem začínala a jednu dobu mi to vážně nahánělo strach a dokonce vyvolalo slzy. Pro začátek.

PROTOŽE JE TO ČESKÉ

S potěšením jsem přišla na to, že s českými autory to není špatné- ne-li v některých případech skvělé. Proto sem dám pár jmen, od nichž stojí za to si něco přečíst.

Tereze Janišová - Erilian 1-3 - protože má sympatické hrdinky, je tam magie, draci a je to čtivé

Michaela Burdová- Syn pekel 1-2 - protože vlkodlaci dlouho nebyli tak přitažliví a čtiví

Jiří Kulhánek- Vyhlídka na věčnost - protože je to drsné, nezvyklé a čtivé.

POVINNÁ ČETBA NEMUSÍ BÝT JEN NUDNÁ

Jako letošní maturantka jsem byla nucena najít v tom dlouhém seznamu nudné povinné četby něco, co se dá číst. A překvapivě jsem toho našla dost.

Vladimir Nabokov- Lolita- zvláštní dílko a člověku, s ním musíte soucítit a zároveň ho odsuzovat. O tom jak je láska těžká, ještě víc když je obrácená na nevhodnou osobu (ze zákona).

Anthony Burgess- Mechanický pomeranč - dílo, které, když se nenecháte odradit surovým začátkem, vás donutí zamyslet se a dost se vám zažere pod kůži.

Oscar Wilde- Obraz Doriana Graye- protože ten nápad je tak originální a příběh ta zajímavý...

Božena Němcová- Divá Bára, Karla- protože ona opravdu umí psát, jen se nesmíte zaseknout u Babičky

Alberto Moravia- Horalka- protože jsem dosud nečetla dílo, které by tak dokonale a uvěřitelně popsalo druhou světovou válku z pohledu obyčejných lidí

Z TROCHU VÁŽNĚŠÍHO A SMUTNĚJŠÍHO KOUTKU

Protože není vždy jen dobře a tyto knihy vás donutí se zamyslet ze všech nejvíc.

Anne Frank- Deník Anne Frankové- protože věřím, že je to pravda a protože mě žádná kniha tak dlouho nezasáhla a nepromluvila mi do duše a nedonutila se zamyslet... a protože jsem na ní nejdřív hleděla s opovržením a pak jsem v ní našla poklad a čistou autorčinu duši

Christiane F. - My děti ze stanice ZOO- protože to popisuje drogovou závislost bez příkras přesně takovou jaká je, a s hrdinkou se dá soucítit a pochopit ji.

John Connolly- Kniha ztracených věcí- protože je to zvláštní, ale plné poučení a myšlenek- a protože stále nevím co si o téhle knize myslet a kam jí vlastně zařadit.

J. K. Rowling- Prázdné místo - protože J. K. umí psát a tohle se jí opravdu povedlo, protože je to tak dlouhé, ale nedá se od toho odtrhnout, protože jsou tam skvělí hrdinové a protože je to prostě realita, která je krutější a smutnější než jakákoliv fantazie...

A to by bylo ode mě asi vše... doufám, že jste si v mém seznamu něco našli. Pro mě jsou tyto knihy srdeční záležitostí a vždy se k většine z nic ráda vrátím. A že bylo těžké vybrat ty nej...

LIDÉ VÁLČÍ JENOM PROTO, ŽE SE NEUMÍ DOHODNOUT

Úvaha, která měla asi před půlrokem sloužit jako článek do projektu Studenti čtou a píší noviny, ale asi je nezaujal. I tak se ale se svými myšlenkami chci podělit.

Války byly, jsou a budou. To je bohužel jasný fakt, proti kterému žádní váleční odpůrci nic nenadělají. Nemyslím si však, že nám válka teď hrozí.

---

Vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou jsou dost vyhrocené, ale myslím si, že Putin to nechce dohnat tak daleko. A pokud snad ano, nás obyčejných civilistů v České republice se to nijak nedotkne. Rusko není ani našim sousedem a myslím, že by nemělo důvod do toho zatahovat jiné země, pokud ony samy nebudou chtít. Ano, určitě by to mělo vliv na světovou ekonomiku, dovoz a vývoz, ale možná právě proto se nic nestane. Putin má určitě jasnou představu, co by mohlo nastat, kdyby začala válka a proto do ní nepůjde. Bát se jí je proto podle mě dosti vyhrocené.

Proč ale vůbec lidé o něčem takovém uvažují. Proč by se mělo něco takového stát? Takové obavy by přece v dnešní demokratické době neměly vůbec být. A to hlavně v myslích mladých lidí. Ale stále ta obava přetrvává a to z jednoho prostého důvodu, kvůli kterému se války po staletí vedou- lidé se neumí dohodnout. Kde kdo by řekl, že tak to není, že válka má za sebou mnoho jiných důvodů a má větší smysl. Ale tak to není. Válka nemá smysl. Ať je jakákoliv a kvůli čemukoliv. Má snad smysl zabít člověka jen proto, že se mi více líbí jeho pozemek? Zabijete snad svého souseda jen proto, že má hezčí trávník a vy ho chcete pro sebe? O tom si řeknete, že je to nelidské. Ale není stejně nelidské tohle dělat pouze ve větším měřítku v podobě války?

Válka je hloupá a vychází jen z toho, že se lidé nedokáží dohodnout. Raději se porvou a nechají zemřít stovky vojáků, než aby si sedli u stolu a řekli si co a jak. Ano, je to těžké, ale vždy to jde a pouze lenost lidi od dohody odradí. Mají strach z toho, jak těžké by bylo toho druhého přesvědčit, nebo nedej bože přijmout jeho pravdu. A tak radši vyhlásí válku a on to za ně vyřeší někdo jiný. Na tom je však smutné to, že nic nevyřeší a spor trvá dál a dál až jednou vyvolá válku novou.

Je to krásná představa, že by lidé dostali rozum, dohodli se a jednou pro vždy s válkami skončili. Ale to je pouze krásný sen, který není možný uskutečnit. To by se totiž muselo zcela změnit povědomí všech lidí na světě. Šance by tu byla, kdyby začalo stále více rodičů vychovávat děti k mírovým myšlenkám. Ale pořád tu bude dost rodičů, co nic takového neudělají, protože mírové myšlenky nemají. Asi nepůjde spasit celý svět, ale snad lze doufat aspoň v to, že se na světě najde pár stovek lidí, co válku zavrhnou v jakémkoliv případě. A já se k nim ráda připojím.

Zachyceno na procházce

Včera jsem měla takovou špatnou náladu a stihla jsem se díky ní pohádat s mamkou, že jsem pro dobro všech raději utekla na procházku. Bloumala jsem jen tak asi hodinu městem a úplnou náhodou narazila na zvláštní motiv, který jsem zachytila na ne moc kvalitní foťák mého mobilu. V okně budovy, kde sídlí floristická škola v parku jsem zahlédla sochu- torzo ženy s hlavou, heldící ven... ten motiv byl tak tajemný, smutný, děsivý a zároveň okouzlující a krásný, že jsem ho musela zvěčnit. A podělím se o něj s vámi...

- i když bohužel kvalita není nic moc :(

Michael Jackson- Skvělý muž, jehož skvělost jsem objevila až po jeho smrti.

Nedávno jsem si tak řekla, že bych mohla občas poslouchat Michaelovi písničky, protože pokaždé, když jsem nějakou zaslechla v rádiu, měla jsme radost a většinou zvyšovala zvuk. A tak jsem si pustila pár jeho alb a uvědomila si, že je skvělej. A náhle mě hrozně zamrzelo, že umřel. Je ho velká škoda, hodně velká.

---

S nelibostí vzpomínám na ten den, kdy umřel- ne však z té smrti, nýbrž z mého postoje. Tehdá mi byl jedno, brala jsem ho jen jako hvězdu, která jde ale mimo mě. Když jsem tehdá v rádiu ráno zaslechla, že už není, nějak mi nedošlo, že umřel nedávno a měla jsem pocit, že už je to dlouho. A bylo mi to jedno. Ani nevím proč, a teď mě to i kvůli němu mrzí... Ale bylo mi málo, docela, takže jsem ho tehdy asi nedokázala tak vnímat... Teď jsem ale přišla na to, jak byl skvělej. Zanechal nám tak dokonalou hudbu, která je promyšlená tón po tónu, nic není přehnané ani upozaděné- jeho písně jsou tak akorát a skvělé, bombastické, mohla bych je poslouchat stále dokola. Avšak to co na něm bylo skvělé, nebyla jen jeho hudba, ale i on sám.

Dneska jsem měla takový sentimentální den a ke své melancholické náladě jsem si pro zlepšení pustila Michaela- pomohlo to. Později jsem se zastavila u jedné dojemné a smutné písničky a sledovala videoklip, vytvořený z jakéhosi dokumentu o něm. A potom se objevil odkaz na záznam z jeho koncertu a tam jsem se zarazila u scény, kdy na jeviště byla vpuštěna jedna fanynka a on jí pevně objal, nechal jí, aby se ho dotýkala a byl tam s ní a bylo to hrozně dojemné. Z nějakého důvody mi při sledování do očí zatlačily slzy. Chtěla jsem hledat dál a tak jsem si na internetu našla nějaké články o jeho vztahu k fanouškům a další videa s nimi. A přišlo mi úžasné, jak je měl rád, objímal je, nechal je, aby se ho dotkli a naplňoval je štěstím a sám se jimi nechal naplňovat. Pro něj byli fanoušci životním naplněním. V jeho citacích píše o své lásce k fanouškům, a co pro něj znamenají. Přidám citaci jeho slov z jednoho webu:

"Byl jsem obdařen darem, který mi dal Bůh a nejsem "dnes tady, zítra pryč" umělec a to dovoluje lidem, veřejnosti, se mnou růst. Když se mnou vyrůstají je to větší emocionální kontakt a oni se cítí se mnou propojeni, jako bych byl jejich bratr. Lidé ke mě přicházejí a řeknou "Michaele" začnou mluvit, chytnou mě prostě jako by byli můj bratr nebo sestra. A já hraju jako kdyby, víš, musíš s tím souhlasit. Oni opravdu cítí, že jim patříš."

"Oni opravdu někdy blázní... Jsou velice šťastní, že mě vidí. Mají pocit, jako když mě osobně znají. Mají moje fotky na svých stěnách, víte, moje hudba hraje v jejich domě, takže mě chtějí obejmout, nebo se mě dotknout, políbit... Tak obvykle reaguji zpět s objetím. Protože je miluji... Já opravdu miluji mé fanoušky. Amen, amen ze srdce. To je skutečná pravda. Miluju je. Stejně jako když jdeme do určité země na turné třeba a oni jsou venku, a spí na ulici. A nechám jim koupit pizzu, a teplý čaj... Opravdu se o ně postaráme. Jsou velmi, velmi, velmi sladcí a podporují mě, pomáhají mi."

Více zde: http://www.michaeljacksonforever.cz/fanousci/

No- asi je to hozené do google překladače, ale i tak to ukazuje jak skvělý a emoční byl člověk. Při čtení jeho slov a sledování dalších videí, kde objímá a nechává se pusinkovat od svých fanoušku a své emoce nijak nehraje a neskrývá, jsem se ani nevim proč, nedokázala ubránit slzám. Jsem asi děsně přecitlivěla, ale uvědomila jsem si, jak byl skvělej, a jaká je ho škoda.

Michael byl zvláštní osoba ve světě, který si ho nezasloužil. Snažil se ho udělat lepší a mnoho lidí ho za to odsoudilo a sám se dostal k soudu. Přitom byl jen milý, srdečný a dával fanouškům to, co chtěli. Brali ho jako svého boha, ale on je bral jako sobě rovné, jako rodinu a to se mi moc líbí. Z toho by si totiž každý měl vzít ponaučení a brát ostatní lidi jako rodinu. Jsou sice "cizí" ale tu cizost jsme jim přiřadili my. Všichni jsme si rovni a jsme v základu stejní (nakonec nám jde v životě o to samé ať žijeme kde žijeme) a neměli bychom se bát projevit své emoce před kýmkoliv. Jenže dnes to nejde, aspoň ne všude.

Já doufám, že najdu lidi, kteří budou aspoň z části tak čisté a emoční duše, jako byl Michael. Tak šťastný a zároveň smutný člověk.

Objevila jsem ho až teď a hrozně mě mrzí, že ho nikdy nebudu moci vidět naživo a poznat... Ale jsem ráda, že jsem ho nakonec objevila... a třeba to i vnímá, že ho stále mají lidi rádi a je tu s námi v našich srdcích.

Ach... vylila jsem si sem své srdce a asi jsem byla trochu moc sentimentální, ale mám teď takové zvláštní období... No, ale Michaele- děkuji.

A co vy? Máte ho rádi? Mrzí vás, že už tu není?

- Dojemné video s jeho fanoušky...

Sára Rejdová - talentovaná mladá spisovatelka, která si jde za svým snem

Teprve devatenáctiletá talentovaná dívčina Sára Rejdová vydala knihu. Pojďte zjistit, jak se jí to povedlo a o jakou knihu se vlastně jedná.

---

Je ji devetenáct a vydala knihu. Knihu o hudbě - Svět Nenormálních.

Znám ji osobně z divadla a tak nějak jsem už tehdy tušila, že z téhle holky něco jednou bude. Zatím vydala pouze jednu knihu, ale i to už je hodně, protože kdo v jejím věku může říct, že vydal, natož napsal vlastní knihu? A protože jsem chtěla podpořit kamarádku a autoři tak nějak drží aspoň trochu při sobě, knihu jsem si od ní objednala a teď jí mám doma i s podpisem. Těšila jsem se, až se začtu i proto, že jsem byla zvědavá, jak Sára píše. A byla jsem příjemně překvapená.

Už od začátku mi hlavní hrdina přirostl k srdci. Byl fajn a já s ním sdílela jeho životní cestu plnou strastí i štěstí. Jeho život a motivace byly promyšlené a vše mělo logiku. A chlapecký hrdina byl popsán velmi věrohodně, což je překvapující, když autorkou je dívka. Kniha mě bavila, jen mi dojem občas kazily pravopisné chyby, se kterými si ale Sára určitě pro příště poradí. Jinak to až na pár kostrbatých vět (a těch bylo jen málo) bylo psáno moc hezkým stylem a čtivě. U knihy jsem se smála a stránky mi příjemně utíkaly. Jen mě postupem času mrzelo, že se některé části, u kterých by to stálo za to, nerozepsaly, ale to by byla kniha dvakrát tak dlouhá a já bych si tu stěžovala na délku :D. Kniha je to moc pěkná a já jí doporučuji všem dospívajícím, protože pochopí, že to jak žijí, není tak hrozné, a nebo, že v tom nejsou sami. A také všem dospělým, aby nás pochopili. Sára skvěle popsala myšlení mladých a také myšlení kluků, celou dobu jsem myšlení hlavního hrdiny Wolfa věřila a líbilo se mi. A to, že se mi pár jeho rozhodnutí nelíbilo, mi vlastně, až tak nevadilo, protože vše mělo logiku a o to to bylo reálnější. Sáře se povedl moc pěkný příběh, který se fajnově čte a překvapí. Nečekejte od Světa nenormálích hlubokomyslnou zápletku s napínavým dějem, ale příjemně strávený čas s mladými lidmi, kterým se plní jejich sen. O tom je tato kniha a moc pěkně jí to jde. Doporučuji.

A teď ještě rozhovor a v něm pár slov, které ke svému dílu říká sama Sára.

Ahoj Sáro, ve svém, ještě poměrně nízkém věku už máš za sebou první vydanou knihu. Jaký je to pocit?

Popravdě je to hned pro začátek dost těžká otázka. :D Když jsem knížku psala a následně ji dopsala, po celou tu dobu jsem si nepřála nic jiného, nežli aby kniha jednou vyšla. Dalo to spoustu práce nejen mé, ale i jiných lidí, kteří se na výrobě knihy podíleli. Jeden lednový den mi knihy dovezli domů, a když jsem si ji poprvé vzala do ruky, byla jsem s ní spokojená a líbila se mi, cítila jsem, že jsem do té knihy dala své srdce a úsilí a nikdy nic bych z ní neměnila. Avšak nejvíc vítězný pocit jsem měla, když jsem román dopsala a i když jsem věděla, že nikdy nemusí vyjít v knižní podobě, byla jsem na sebe hrdá, něco jsem si dokázala, jelikož psaní pro mě nebylo vždy jednoduché. Je to tedy vítězný pocit, a když jsou na mé dílo kladné reakce, jsem šťastná :).

Často děláš autorská čtení svého díla, baví tě to pokaždé stejně? A kolik jich máš ještě v plánu?

Na každé čtení se těším jinak a každé je opravdu rozdílné. Jednak je to krajem, lidmi a zejména prostředím, ve kterém se čtení uskutečňuje. Každé čtení mě svým způsobem baví, ale už se mi na jednom čtení stalo, že jsem se těšila, až dočtu poslední řádky. Četla jsem v kongresovém sále, kterým se nesla ozvěna, což dělalo efekt, že jsem četla nové a nové věty a ty staré se po sále opětovně ozývaly a vracely, takže posluchačům se vše mísilo dohromady a není úplně příjemný pocit, když se lidé zvedají ze židlí a odcházejí :D. Ale vždy se snažím vše brát s humorem. Vím, že mě to baví a naplňuje a jen tak mě něco neodradí. :) Takže i na nový rok 2015 se snažím domluvit několik čtení, avšak vše je ještě v konzultaci. Nebráním se ničemu, vše je skvělá zkušenost, proto se snažím dostat jak do škol, knihoven či kaváren.

Své knihy si sama dostáváš mezi lidi. Nechtěla bys svou knihu dát pod nějaké nakladatelství, aby se o šíření starali oni?

Přiznám se, že jsem takovou možnost měla pod nejmenovaným velkým nakladatelstvím za určitých podmínek a málem jsem na ně přistoupila. Ty podmínky pro začínající spisovatele nebyly čestné, ale ta vidina, že vaše prvotní dílo vyjde, je velká, tak velká, že se často dopustíte chyby, která se poté těžko vrací zpět. Já bych tímto chtěla poděkovat umělci Janu Kunzemu, který mi tehdy otevřel oči, a já tehdy nic nepodepsala, a tím jsem se ušetřila od následné nespokojenosti až problémům. Díky němu jsem si uvědomila, že vše má svůj čas a nemůžu chtít bezmyšlenkově vše hned. Díky tomu, že má kniha měla dobrý lektorský posudek, jsem našla sponzory a já knihu pod menším nákladem a menším nakladatelstvím OPTYS knihu vydala a ničeho nelituji. Tam semnou komunikovali a snažili se vyhovět mým představám, což byl protiklad oproti velkému nakladatelství. Jsem za to moc vděčná, jelikož jsem do té knihy dala své srdce a vím, že se na ní opravdu pracovalo a nic se neodbylo. To že se teď musím více otáčet a je to na mě, to beru jako výzvu a jsem si vědoma toho, že jsem v začátcích a základem je se dostat mezi lidi, aby se o mně dozvěděli a prvotinu poznali, a i když to bude ještě nějakou tu dobu trvat, než se celý náklad vyprodá, je to nejrozumnější rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

Vyplatila se ti nakonec ta dřina spojená s vydáváním knihy?

Ano vyplatila, poznala jsem touto cestou spoustu zajímavých, talentovaných, milých osob. Už jen ty cesty na různá čtení, tím poznávám města, do kterých bych se třeba nikdy nepodívala. Baví mě to. Občas mě zarazí myšlenka lidí, kteří mi říkají, že za tu cenu a za ty nervy, by se na to vykašlali. Nikdy jsem však nemyslela na peníze, které by mi dílo mohlo přinést. Popravdě výdělek je nulový až mínusový, když se vezme cena nákladů na vydání knihy, cestovné na různá čtená atd. to si mnoho občanů neuvědomuje. Ale já knihu nikdy nechtěla vydat pro peníze, já tou knihou chtěla něco říct, přiblížit myšlení teenagerů a chod hudební branže a já doufám, že se mi to aspoň trochu povedlo. A hlavně jsem toho mínění, že umění by se nemělo dělat jen pro peníze, ale vždy s láskou a pro lidi, a tak to přesně chci dělat!

Jak dlouho ti trvalo psaní knihy?

Přesně rok mi trvalo psaní. V 16-ti letech v lednu jsem začala psát a v 17-ti letech v lednu jsem knihu dopsala.

A co následující dopilovávání? To zabralo asi hodně času, že?

Opět to trvalo rok. Když jsem román dopsala, své dílo jsem poslala na lektorské posouzení, načež jsem čekala tři měsíce. No poté dílo stálo až do října ladem, jelikož jsem sháněla sponzory a zejména jsem se rozhodovala, pro jakou cestu vydání se dám. A poté se teprve začaly dělat různé úpravy. Myslím, že úplně všem dala zabrat korektura textu. Což já sama projížděla třikrát a poté ještě jednou přímo korektorky v nakladatelství a přece jsme malé drobnůstky i tak přehlédly. A také se musí rozhodnout titulní strana a písmo textu a mnoho dalších detailů, ale jsem opravdu nesmírně ráda za to, že u veškerého zrodu v mé knize jsem mohla být a o všem si sama rozhodnout.

Hlavní hrdina tvé knihy je kluk. Nebylo pro tebe těžké se vžít do pocitů dospívajícího kluka? Proč si vlastně nezvolila hlavní hrdinku dívku?

To je otázka, kterou mi pokládají víc než často. Já jsem odjakživa měla s hudbou spojené muže a taky se nemůžu zbavit pocitu, že hudební branž a život s ním spojený je pro ně v něčem jednoduší. Když beru v potaz například mateřství, ale to už jsem zašla třeba hodně daleko. Já taky nebyla nikdy typická holčička, která by řešila typické dívčí témata. Měla jsem blíž ke klukům, možná právě proto, že jsem vyrůstala ve vesnici. A tím jsem samozřejmě zjistila, že kluci jsou takoví free, víc drzí, víc spontánní, nepřemýšlí nad tím, než něco řeknou a tolik se nepřetvařují a pokud jsem chtěla, aby kniha byla věrohodná, kor když se jednalo o hudební branž, musel být hlavním hrdinou kluk. Občas bylo těžké se vžít, co se týče přímé řeči, už jen kvůli tomu, že jsem nechtěla používat moc sprostá slova… :D

Předpokládám, že se psaním budeš pokračovat dál? Jak jsi na tom? Něco už píšeš? A máš nápady na další tvorbu?

Nápadů mám spoustu, má hlava je bublina plná myšlenek a tisíce barevných představ, takže tak na dvě další díla námět mám. Teď však nějaký materiál samozřejmě skládám, něco si píši tak zvaně do šuplíku, ale není to zatím nic sjednoceného, co by navazovalo na sebe. Teď je zatím tím hlavním úkol ještě dostat mezi čtenáře mou prvotinu. Dávám si na další dílo dobu čtyř let, chtěla bych se vyvarovat chyb z první knihy a chtěla bych ji obohatit o nové prvky, o to víc mě to bude stát času. Nechci nic uspěchat.

Letos jsi první rokem na vysoké škole. Není náročné skloubit autorská čtení a práci do školy do hromady? Zbývá ti ještě čas na psaní?

No můj život v Praze je opravdu hektický. Skloubit školu, práci a čtení je náročné. Naštěstí jsem na podzim měla čtení pouze dvě. Na psaní mi opravdu nezbývá skoro žádný čas, což mě nedělá úplně šťastnou a v koutku své duše vím, že budu muset polevit ze svých požadavků. Takže nejspíš budu muset dřív nebo později udělat radikální změnu. Není to však jednoduché, jelikož nikoho nechci zklamat, ale nejspíš se rozhodnu srdcem.

V době studia na střední škole v Hradci si se věnovala divadlu. Věnuješ se mu nějak i teď na vysoké? A nechybí ti to?

Bohužel na divadlo už nemám vůbec čas a Praha je velké město, které je časově náročné. Chybí mi, v divadle jsem se vždy vyblbla do sytosti, a tím se i odreagovala. Ale momentálně divadlo muselo jít stranou, ale věřím, že se ještě někdy k divadlu vrátím.

A co plány do budoucna. Plánuješ se stát slavnou spisovatelkou na plný úvazek, nebo se chceš věnovat něčemu jinému a psát budeš jen okrajově?

Čím jsem starší, tím víc si neumím představit, co chci být v budoucnu. Myslím si, že nejlepší je neplánovat a trochu se nechat životem překvapit. Když totiž člověk neočekává, nemá být z čeho zklamaný. Ale samozřejmě myšlenka, že bych se mohla živit psaním je nádherná, je skvělé se živit něčím, co vás opravdu baví.

Kdy tě vlastně napadlo začít psát?

Já už od svých sedmi let jsem si psala deníky a vždy jsem vynikala ve škole, co se týče slohových prací. Takže to vzniklo samovolně a psaní je levný koníček, stačí vám papír a propiska, což je velké plus. :D Na střední škole jsem se svými pracemi chtěla podělit i dál, a proto jsem si založila blog a po kladných ohlasech a pobídkách profesorek češtiny jsem ani ne po půl roce od založení blogu začala psát knihu.

A co děláš kromě psaní? Zbývá ti na to čas?

Pro mě je čas úhlavní nepřítel, takže moc toho už nestíhám. Ale snažím se alespoň navštěvovat koncerty různých kapel a občas navštívit své přátele, kteří jsou rozprostřeny po celé ČR. Zbožňuji zvířata a přírodu, takže svůj volný čas se snažím trávit se svou rodinou právě tam.

Jak je z tvé knihy znát, miluješ hudbu. Bylo to takhle s tebou už od začátku, nebo sis k muzice postupně našla cestu?

Já jsem už odmala brala hudbu jako součást života. Něco, co člověk přeci k životu potřebuje. A za to vděčím nejspíš své mámě, jelikož u nás z kazeťáku se pořád něco přehrávalo. Z dětství si pamatuji na kapely jako Lucie, Jiří Schelinger či Katapult. Pak mě máma vzala na mé první koncerty, a to mě hudba doslova okouzlila. Byly to koncerty od Anny K, Mňágy a Žďorp a Posledního výstřelu. Kromě těchto třech kapel jsem si sama začala hledat další kapely, které se mi líbily, a tak to chodí dodnes. :)

A jaký je tvůj oblíbený styl a kapely?

Řekla bych, že jsem celkem multižánrová, ale úplně nejvíc poslouchám punk a rock a každopádně rockandroll je navždy, ten je nesmrtelně dokonalý. Ale vyloženě neodsuzuji žádný styl. Kdybych měla vyjmenovat všechny mé oblíbené kapely, tak to je opravdu na dlouho. Většinou mám období, kdy ujíždím na nějaké kapele. Momentálně je to Red Hot Chilli Peppers. Ale z těch zahraničních ráda poslouchám Depeche Mode, Foo Fighters, Lenny Krevitz, Cranberries, Offspring, Awolnation, Nickelback. Z těch českých je to UDG, Vypsaná Fixa, Goodfellas, VEES, Bratři Orffové, Tata bojs, Lucie, Katapult a mohla bych pokračovat dál.

Znáš se osobně se členy kapely UDG. Jak k tomuto seznámení došlo.

Samozřejmě je pro mě kapela UDG srdeční záležitost, která mě určitým způsobem inspirovala. Jak k seznámení došlo, to všechno přišlo s časem. Na jejich koncerty jsem začala pravidelně jezdit od svých 15-ti let, když jsem začala psát knihu, tak jsem požádala Jugiho (bubeníka UDG) o vysvětlení slangových výrazů právě z oblasti hudební branže a Jugi s tím neměl žádný problém a věnoval mi svůj čas. Od té doby jezdím jednou měsíčně na jejich koncerty a postupně jsme se na koncertech všichni seznámili. Kluci z kapely jsou velmi přátelští a společenští a ke svým fanouškům jsou vstřícní. Já osobně jsem si celou jejich partu spojenou z existencí UDG oblíbila, stále mě inspirují, překvapují a baví. A dokud to tak bude, tak stále jednou měsíčně na jejich koncert s radostí zavítám.

A na závěr. Jsi spokojená s tím, kam tě psaní dovedlo?

Psaní mě zavedlo k zajímavým lidem a s nimi přišlo i mnoho životních příběhů. Dalo mi hodně nových zkušeností, které se neztratí a mám na co vzpomínat. Bylo by nevděčné říct, že jsem nespokojená s tím, kam mě psaní dovedlo. Jsem spokojená a vždy, když svou knihu vezmu do ruky, se mi vytvoří úsměv na tváři.

A kdo by měl zájem o knihu, nebo by se chtěl o Sáře dozvědět něco víc, můžete navstívit její blog -http://www.usouzena-pubertacka.estranky.cz/ nebo facebookovou stránku:https://www.facebook.com/pages/Sv%C4%9Bt-nenorm%C3%A1ln%C3%ADch-S%C3%A1r...

Zdroj fotografií: Archiv Sáry Rejdové a Anny Borkovcové

NSZ- aneb. jak jsem se zkoušela národně srovnat...

Jakožto letošní maturantka a s trochou štěstí i budoucí vysokoškolačka musím projít tou nemilou částí pro to, abych na vysokou mohla- a to přijímačkami.

První mě čekaly celkem nedávno a to v sobotu 11.4. Hlásím se na žurnalistiku do Prahy, Brna a Olomouce a pro přijetí do Brna, kde jde žurnalistiku studovat jen jako dvojobor, musím projít Národní srovnávací zkoušky. Stojí to spoustu peněz a zkoušky vlastně nemají mnoho společného se studovaným oborem, na který chci, jako u zbývajících univerzit, ale co se dá dělat. Uteklo to rychleji, než se zdá a náhle, jakoby mezi podáváním přihlášky na konci února a vykonávání zkoušky na začátku dubna uběhlo jen pár dní.

---

Z nějakého mě neznámého důvodu jsem ztratila nervozitu, spíš jsem to vše brala tak lhostejně a řekla si, že to nějak dopadne. Podle toho to vše taky vypadalo. Ráno jsem se probudila, nikam nespěchala, připravila si tašku a s rodiči vyrazila s nijak výrazným předstihem.

Místo pro konání přijímaček na vysokou bylo opravdu zvláštní. Starý a ošklivý učňák... To jsem ale poměrně brzy přestala řešit. Až dovnitř se mnou zašla mamka a ani mi to nepřišlo zvláštní, i když mi pak došlo, že jsem asi jen jedna z mála, koho na přijímačky doprovází rodiče... No ale ještě, že jsem je tam měla. Paní, která posílala příchozí dál a zastavovala doprovod, měla jeden milý dotaz. "Máte občanku?" A ve mně hrklo. No... nemám. To jediné, co jsem si říkala, že nesmím zapomenout a já to nemám- to o čem psali, že když nebudu mít tak mě ke zkoušce nepustí. Začala jsem děsně panikařit a z očí mi "nečekaně" vytryskly slzy. Pobíhala jsem sem a tam a lámala rukama a musela vypadat dosti směšně a zoufale. Věděla jsem kde přesně ta občanka je- v peněžence v kapse v tašce, ze které jsem si ještě brala poníka pro štěstí, ale nenapadlo mě si vzít i tu peněženku pro přijetí... Paní postřehla, že to se mnou je špatné a tak zvedla telefon a požádala někoho, aby přišel dolů, že tady slečna je zoufalá, že si zapomněla občanku... jo to měla pravdu, zoufalá jsem opravdu byla. Cítila jsem se neuvěřitelně hloupá, jako malé dítě a měla jsem hrozný strach, že zkoušku nebudu moct udělat. Nakonec se nade mnou můj spásný anděl znovu slitoval a našla se možnost, že pokud mi rodiče stihnou občanku přivézt ještě v době první zkoušky, tak to půjde. Hrozně se mi ulevilo, ale stále jsme se cítila špatně a nervózně- co když to nestihnou a proč jsem sakra tak blbá a nepřemýšlím?

Byla jsem poslána do třídy a s dobrou vůlí se posadila na volnou židli. Hned mi bylo hlasitě ohlášeno, že tam sedět nebudu. Dobrá, zvedla jsem se, nahlásila své jméno a byla posazena až dozadu vedle jednoho mladíka. Měli jsme předem určená místa, abychom se snad náhodou nemohli s někým na něčem domluvit. Čas nějak utíkal, objevila se i jiná slečna, která neměla občanku, ta ale měla vše na háku, řekla, že bydlí moc daleko, aby jí průkaz mohli přivézt, tak si ji odvedli, něco pořešili, vyfotili si jí a nakonec zkoušku udělat mohla. Když se vrátila, zbývalo ještě pět minut do zkoušky, ale pán, o němž nevím, zda chtěl být nám blíž nebo nás seřvat, se stal pánem času a přítomné hodiny posunul o pět minut a náhle tu byl čas zkoušky OSP. Dostali jsme zadání ve dvou skupinách pro každou stranu lavice, s důrazným varováním, že jsou tam čtyři části po určitých časových intervalech a nás nesmí ani napadnout dělat v té době jiné části. Intervaly nebyly nijak dlouhé a bylo tam toho tolik na čtení, na co se muselo soustředit- zkrátka se to prostě nedalo všechno stihnout, alespoň mě ne. Ale nějak jsem to vše zvládla, jak nejlíp jsem v té době dokázala a pak čas po pro mě nejhorší matematické části skončil a bylo po zkoušce, mohli jsme jít. A ano, v průběhu jedné z posledních částí se na mém stole objevila má peněženka, byla jsem vyzvána k vytažení občanky- no a bylo- problém vyřešen. Díkybohu za rodiče a tu možnost.

Po zkoušce jsem vyšla ven ze zešedlé budovy do slunného dne a po zapnutí telefonu zjistila, že mi volal brácha. Zavolala jsem mu- projevil mi podporu a bylo milé, že si vzpomněl. Cestou jsem potkala taťku, se kterým jsem pak nastoupila do auta. Po hovoru jsme jeli do jeho práce, tam si dali kafíčko z automatu, já k tomu přidala na posilnění čokoládu a pak jsme chvíli čekali. Já se snažila nadrtit si do hlavy ještě něco málo ze ZSV, ale spíš jsem jen tak koukala na písmenka. Čas rychle utekl a jeli jsme zpět. Já vstoupila do příslušné třídy, jako asi jediná nahlásila místnímu učiteli své jméno, načež mi poradil jak podle papíru na dveřích najít své místo, a sedla jsem si- shodou okolností na místo stejné jako předtím, jen v jiné třídě a bez souseda. Tentokrát bylo vše už klidnější. Pán tu byl jen jeden a byl moc milý, ptal se jestli má někdo nějaké dotazy-neměl a mě předtím ještě poradil, jestli chci, že si mohu stáhnout žaluzie... Náhle ze mě nervozita opadla, občanku už jsem měla, hlídající už nevyvolával stres a otázky zas tak těžké nebyly a daly se celkem stihnout. Ano, bylo tam dost věcí, o nichž jsem neměla žádné ponětí- třeba moderní dějiny, které jsem si spíše tipla nebo vynechala. Ale objevilo se i pár věcí, o kterých jsem věděla, že přesně tak to je. Čas utekl, já vyšla ze školy a čekala na odvoz, přemýšlela a poslouchala debatující partičky studentů, kteří zkoušky dělali taky. K mému potěšení jsem se s nimi dokonce shodla na několika odpovědích testu- tak snad. Taťka přijel a jeli jsme domů. Tam jsem si vyslechla mírnou výtku na mou nepřipravenost a nijak jsem neprotestovala. Věděla jsem to. Sama jsem se asi stokrát proklela, ale poučila. Nevím, jak to dopadne. Říkám si, že jsem se mohla lépe připravit, ale to už je teď jedno. Třeba jsem měla štěstí a z té hlavy něco vydolovala. Uvidíme. Dnes zjistím jakési předběžné výsledky, tedy nejspíš body a příští týden zjistím svůj percentil- tedy kolik procent lidí bylo horších než já. I tak však zjistím, zda jsem se na univerzitu dostala, až na konci května. Percentil potřebný pro kombinaci oborů, kterou jsem si zvolila- Žurnalistika- psychologie je dost vysoký, takže nevím, ale třeba... A jinak mám ještě dvě možnosti v Praze a Olomouci, na které se chci lépe připravit - a z Prahy mi před chvíli už dorazil dopis s pozvánkou a na poště mě čeká další, nejspíš z Olomouce.