Tak nám zvolili Trumpa...opět jsem se ujistila, že jsou lidi blbí :/

A je to tady. To na co jsme čekali. Kdo z těch dvou es bude zvolen. A on Trump... abych pravdu řekla, ani překvapená nejsem. Lidi se opět předvedli v celé své kráse. Jak jsou slepí a jdou s davem, jen aby náhodou někoho nenaštvali nebo nedej bože projevili svůj názor :(. A jak je vidět, jsou prostě lidi na celém světe stejní. No co se dá dělat, musíme se s tím smířit a čekat jen co bude dál, když většinová společnost je tak vymaštěná :(. A projevuje se to i tady u nás...stačila předzvěst při našich prezidentských volbách a pak i stále vítězící ANO- to ti lidi jsou fakt slepí? Po tom, co zvolili v Americe Trumpa je mi jasné, že asi ano a není to jen nemoc čechů, ale prostě všech lidí... je to asi nějaká lidská vlastnost blbé většiny :(. Je pravda, že nebylo moc z čeho vybírat, ale furt si myslím, že Clinton byla menší zlo... a aspoň by to konečně byla první ženská prezidentka v takto významném státě(výhra pro feministky :D) . Co se dá dělat... musíme se smířit s tím, že lidi jsou vymaštění... snad jim to časem po Trumpových činnech aspoň dojde.

Být či nebýt feministka

Jsem nebo nejsem feministka? To je myšlenka co mě poslední dobou docela trápí. Ne že bych to brala jako nějakou závažnou a životně důležitou věc, ale celkem dost se nad tím zamýšlím. Protože úplně jasno v tom nemám.

V první řadě mohu s jistotou říct, že plně podporuji rovnoprávnost žen a mužů. Protože si prostě myslím, že to, jestli máme mezi nohama pipinku nebo pindíka, nerozhoduje o našem postavení či méněcennosti. V břiše matky totiž začínáme všichni stejně. Kde kdo by řekl, že dnes už je to jedno. Ženy mají svá práva, mohou dělat co chtějí, tak co si stěžují? Ale bohužel to tak jednoduché není.

---

V lidech je vlivem výchovy a tradice stále silně zakořeněna myšlenka o podřadnosti ženy o tom, že má být doma u dětí, v kuchyni a starat se o domácnost. Setkala jsem se s tím u tolika lidí a bohužel i vrstevníků a dokonce vrstevnic. A je to znát i v práci a školách a příležitostech co pro to které pohlaví jsou. Nesnáším věty typu "Musíš uklidit, protože jsi ženská, musíš udělat tohleto, protože jsi holka, no je vidět že jsi ženská, tohle by ženská nezvládla, tohle není pro ženský…" apod. Z tohoto hlediska bych se proto jako feministka nazvat mohla. Protože si myslím, že ženy jsou chytré a schopné vykonávat různé vedoucí a těžké funkce, pokud na to mají dostatek vědomostí a schopností. Ale dnešní společnost jim v tom stále brání a představa ženy jako ředitelky často vyvolá reakci "Ženská? tak to musí to vedení teda vypadat"

Přitom mnoho žen je schopno lépe vést firmu něž někteří muži. Tím nedávám muže na nižší úroveň to ne. Myslím si jen, že o schopnostech nerozhoduje pohlaví, ale sám člověk. A tak v podstatě může každý být, co chce, jen když to zvládne. A třeba žena může pracovat i v dolech, když na to je dost fyzicky zdatná a baví ji to.

A tady nastává chvíle, kdy o svém feminismu zčásti pochybuji. Mezi mužem a ženou totiž vzniká jakýsi zvláštní vztah, kdy žena je považovaná za křehkou bytost a muž za "siláka" co ji bude chránit. To se pak projevuje v mnohých situacích, jako podržením dveří, zaplacením za společnou večeři, oblečení kabátu, obdarování kytkami apod. A já sama si musím říct, že tohle "obskakování" od muže mám ráda. Jednou za čas je to milé, když jsem já ta princezna, o kterou se někdo stará a chce, aby se měla co nejlépe a nenamáhala se. Ale třeba to placení nepovažuji za nutné, ale je to milé- ale ono to v zásadě spočívá asi v tom, že člověk je prostě rád, že za něj někdo zaplatí a jemu tak neubude nic v peněžence :D. Ale není to opak feminismu? Musím ale zároveň říci, že někdy mi přehnaná péče o mě jako o ženu leze na nervy. Když mi můj doprovod celý večer nalévá čaj, mám pak pocit, jakoby si myslel, že si ho neumím nalít sama. Na to mi můj doprovod odvětil, že to ale muži rádi dělají, cítí se tak dobře, že se o nás starají. A to je další fakt. Toto rozdělení rolí, je tak trochu přirozené. Ženy jsou prostě rády obskakovány a muži se rádi starají. Ženy se cítí více žensky a muži mužštěji. V této rovině to tedy smysl má. Ale koresponduje to vůbec s feminismem?I tak je mi ale jasné, že muži a ženy jsou prostě jiní. Mohou mít stejné zájmy (objevují se ženy, co hrají počítačové hry, koukají na fotbal, hrají ho, sledují akční filmy a naopak muži co šijí, rádi o sebe pečují, sledují romantické a rodinné firmy, vaří apod.) ale ve své podstatě a smýšlení jsou prostě jiní. A toho si lze všimnout a postřehnout a to hlavně v partnerském svazku. Ženy věci více řeší a analyzují, umí se zaměřit více na detail, jsou jemnější atd. Muži se častěji zaměří na jednu věc a té se věnují naplno, nejsou tolik všímaví k podrobnostem a jsou "tvrdší". Ano tohle je velké zobecnění a určitě se objeví mnoho lidí co něco z té druhé strany mají a nedělá to z nich méněcenné muže či ženy. Ale každý si určitě v hlavě vybaví mnoho momentů, kdy si řekl, že to druhé pohlaví je prostě jiné. A třeba ta naše věta: "Nojo, chlapi" A obě pohlaví si o sobě myslí, jak jsou lepší a víc toho ví a mají ve věcech více jasno. A to se pak projevuje v mnoha situacích.

Já si proto udělala svůj vlastní způsob feminismu- a možná bych ten feminismus z toho i tak nějak vynechala. Prostě mám svůj způsob života a soužití s muži a ten mi vyhovuje. Třeba jsem za svůj život zjistila, že si více rozumím s muži. Mám pár holčičích kamarádek, se kterýma se občas sejdu na kafe, ale tím to hasne. Ale vždy jsem v životě měla nějakého kamaráda, se kterým jsem se bavila o všem možném a trávila s ním o dost víc času než s holkama- a brala ho jako kamaráda, nikdy nic víc. A prostě mě tak nějak víc baví chlapi. Mám s nimi i nějaké společné zájmy a tak nějak si s nimi rozumím víc. Nevím ani proč. Ženský mi prostě někdy přijdou moc ukecané a zdá se mi že řeší hrozný kraviny :D (bože, už jsem jako chlap :D). A rozumím si většinou s holkama co nejsou jako všechny holky…prostě ty co jsou jako já.

Samotnou mě třeba štvalo, když jsem se učila řídit, že mi to prostě nešlo a i teď s řidičákem si nejsem za volantem vůbec jistá a mám strach. Myslela jsem si, že jako správná feministka se to naučím a budu dělat frajerku a podporovat tak svou myšlenku, že ženy neřídí špatně- že to není o pohlaví, ale o špatném řízení jako takovém. Ale v téhle zkoušce jsem selhala :D Ale i tak si nemyslím že řídím špatně protože jsem žena- ale protože jsem prostě střevo na technické věci a trvá mi třikrát dýl se něco naučit než ostatním- ale to ne protože jsme žena- ale protože jsem prostě taková.

Zdá se, že jsem do toho mírně zamotala, ale chtěla bych to jen shrnout tak, že dnešní doba nabízí ženám a mužům libovolné postavení. Nemyslím si, že jsou věci a chování vyloženě ženské a mužské, ale prostě určitý typ chování, který mohou mít obě pohlaví, ale u některých častěji dominuje. Proto je už v poslední době více vztahů, kdy "hlavou" rodiny je vlastně žena, který se stará o finance a fungování a muž má často více obstarávací funkci. A že by pro byli méně mužem či ženou? To si nemyslím- ať si každý najde to, co mu vyhovuje a v čem je mu dobře. Já sama totiž žena jsem, jsem za to ráda, ale mám zájmy, které by se zdály být čistě mužské a ne vždy se chovám jako většina žen. A s mým přítelem si někdy děláme srandu, že v našem vztahu je žena spíše on, protože v koupelně upravováním často stráví více času než já :).

Na závěr bych chtěla přidat takové své "desatero" svého feminismu- tedy toho jak já si feminismus upravila k obrazu svému. Ale čistá feministka asi nebudu. Mám totiž někdy ráda, když se o mě chlap někdy stará jako o princeznu.

Desatero mého feminismu:

1- Muži a ženy jsou si rovni

2- Nemám problém zaplatit za muže a nevyžaduji, aby za mě platil

3- Počítačové hry nejsou jen mužská záležitost- taky je ráda hraji

4- Akční, dobrodružné a sci-fi filmy a knihy nejsou jen doména chlapů- mě to taky baví a proč bych se měla koukat jen na nějaké romantické slátaniny

5- Nechci být na muži finančně závislá. Vydělat si na sebe dokážu sama.

6- Domácí práce nejsou jen primárně ženské- měli by se mezi muži a ženami rozdělit, zvládají to oba

7- Muž se dokáže také skvěle postarat o dítě, když mu žena dá možnost.

8- Ženy mohou zastávat vedoucí pozice, dokonce se stát i prezidentkou.

9- První krok může udělat jak muž, tak žena

10-Není žádná "hlava rodiny" ale společně fungující domácnost

PS:Nesnáším nakupování :D fakt, hrozně me to nebaví a vždy se snažím mít to co nejrychleji za sebou.

Mé "hluboké" úvahy- má smysl studovat, když nás to nebaví?

Tak sem přidávám další svou "úvahu" z předmětu Úvod do sociálního myšlení za níž jsem tentorkát dostala plný počet bodů :D. Je to trochu blbina, prostě co mě zrovna napadlo, ale celkem to vystihuje to co mě teď nejvíc trápí a o čem dost uvažuju, tak třeba vás to zaujme. Budu ráda, když zanecháte komentář.

Sedím v hale, kde se shromažďují všichni studenti, kteří čekají na své přednášky a semináře a rozhlížím se kolem sebe. Obklopuje mě skvadra různých lidí různě posedávajících vedle jakési žluté designové věci, jejíž funkce je mi nejasná, ale je vidět, že studenti si jeho účel vyložili po svém. Sedí na ní, vedle ní a působí tam jako doma. Každý je jiný. Jedna slečna má rozčepýřené modré zářivé vlasy, jiná přísný tmavý ohon. O kus dál stojí v partě smějících se lidí dredatý chlapec ve volném oblečení, kterého míjí slečna v upnuté sukni a tenkém sáčku. Na měkké matraci polehává chlapec sportovního typu pohroužený do poslechu hudby a vedle něj sedí v tureckém sedu smějící se dívčina v dlouhé barevné sukni. Zdálo by se, že k sobě ti lidé ani nepatří, ale něco je přece jen spojuje. Láska ke studiu a nadšení pro věc. Zkrátka vypadají, jakoby sem patřili. A pak jsem tu já a mám pocit jako bych sem nepatřila. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek na to, co vše musíme dělat a jak se mi do toho nechce a cítím touhu se prostě zvednout a na vše zapomenout. A to mě mate. Jako malá jsem toužila psát do novin a tušila jsem, že proto potřebuji nějakou školu a to vysokou. Na gymnázium jsem šla vlastně jen proto, že jsem chtěla na vysokou školu a tento typ školy pro to byl nejvhodnějším spojením. A teď jsem tady a náhle necítím tu radost, jako všichni kolem mě. Zjišťuji, že mě to vlastně nebaví. Vždy jsme si myslela, jak mě bude vysoká škola bavit. Ta možnost individuality a nového poznání. A to tu je, ale mě to nenaplňuje radostí. Jak je to možné? I tak si ale říkám, že tu musím vytrvat- pro ten titul. Což je vlastně smutné, protože jen proto by se ta škola asi dělat neměla. Ale pro co jiného to mám vlastně dělat, když mě škola ve své zásadě nebaví, ale vystudovat chci, abych mohla v budoucnu dělat, co mě baví?

Původní idea vysoké školy je určena pro rozvoj osobnosti a individuality jednotlivců skrz obor, kterým se zabývají. Avšak postupem času se s větším rozvojem a podporou vysokých škol rozmáhá jejich množství a dnes může studovat téměř každý. A tím se zčásti ztrácí hlavní myšlenka individuality. Dnešní doba také dává tituly z vysokých škol na piedestal a ti co ho mají, pak mohou získat lépe placené místo, než lidé bez něj. Proto také roste zájem o studium a množství oborů, z nichž lze titul získat. A tím se náhle zcela ztrácí původní myšlenka univerzity pro osobní rozvoj. Zdá se, jakoby dnes měly vysoké školy účel jen pro profesní rozvoj. A to není moc dobré. Ale jde to vůbec v dnešní době změnit, když je titul pro dobrý plat tak důležitý? Nelze se pak divit, že lidi studují jen pro titul samotný místo pro studování, což byl původní smysl vysokých škol. Já sama to už tak vidím, hlavně abych měla titul, abych pak mohla dělat, co chci. Bez něj jsou totiž pro můj záměr zavřené dveře.

Sama si myslím, že bych svou vysněnou práci zvládla i teď, ale bez titulu mě v žádné redakci nezaměstnají, pouze na neplacenou stáž. A proto jsem se vlastně rozhodla studovat. I tak jsem si ale vybrala obor, který jsem si myslela, že mě bude bavit. Tedy, přednášky a témata, jimiž se zabýváme, jsou zajímavé, ale celkově mě ta škola prostě nebaví. Říkám si pak, proč sem tedy chodím? Jen kvůli titulu? Není to škoda? Neztrácí to původní smysl univerzity? A pomohlo by tomu vlastně něco?

Problém možná bude spíše ve způsobu, jak se vyučuje. V zásadě jde o to nám říct, co vše bude potřebovat do zkouškového a nějak nás donutit se to naučit. Různé průběžné úkoly pak jen slouží k pomoci pochopení tématu a dalšímu donucení k práci. Kde je pak ta možnost lásky ke studiu a nadšení pro věc? Je to jen můj osobní problém, nebo to tak mají všichni?

Sama vlastně ale nevím, jak jinak by se mělo vyučovat, aby mě to bavilo, protože sama myšlenka učení a biflování skoro nikoho nenadchne. Lepší by bylo studovat jen pro to poznání, ale pak by zas z toho člověk neměl žádný bonus a nevěděl, zda to vlastně dělá dobře. Vysoká škola asi tedy jen utřiďuje myšlenky nějakého oboru, snaží se nám je vštípit do hlavy, a pokud pak projevíme jejich znalost, dá nám za to odměnu v podobě titulu. A to je asi hlavní myšlenka dnešní podoby univerzit. A jde asi jen o to si najít způsob, jak si studium zpříjemnit a více se pak zabývat věcmi, co nás na něm baví.

Proto to asi už nebudu vidět tak tragicky, najdu si obory, co mě baví a v těch se pokusím rozvíjet a to co mě na škole nebaví, prostě překonám, abych pak získala titul a mohla dělat to, po čem toužím už od dětství a v čem mohu rozvíjet, to co mě na škole bavilo.