Terapie 3 - recenze

Terapie v hlavní roli s excelentním Karlem Rodenem je jeden z mých oblíbených seriálů a včera jsem dokoukala úplně poslední díl. Vzpomínám na dobu kdy jsem sledovala první řadu ještě na střední a byla jsem velmi potěšena, že Češi umí udělat velmi kvalitní a originální pořad. Zároveň tím u mě velmi vysoko stoupl zájem o psychologii a psychoterapii. 

    Třetí série nás opět vítá do ordinace Marka Pošty, ve skvělém podání Karla Rodena kam za ním přichází zajímavé osobnosti s rozličnými problémy. Zprvu jsem k této sérii přistupovala trochu zvolna a nedůvěřivě- říkala jsem si že už potřetí se to nemůže tak skvěle povést- ale opak byl pravdou. Troufla bych si říct, že třetí série je lepší než ta druhá, ale jen o chlup. První série sice postavila laťku hodně vysoko, ale ani následující dvě série moc nezaostaly. Seriál si stále drží skvělou kvalitu, dokonale vypsané scénáře a herecké výkony.  

    Jako vždy mě ale jedna z postav trochu neseděla, tedy spíš mi nebyla tak sympatická- zpěvačka Lucia, ale ne kvůli špatným hereckým výkonům, ale prostě kvůli tomu jaká ta postava byla- a vyústění jejího příběhu mi dalo za pravdu proč mi vlastně vadila- o to víc oceňuji herecké výkony - dokázali to na nás nahrát opravdu skvěle. Další postavy jsem sledovala opravdu s nadšením. Nejvíce mi přirost k srdci Šimon bojující se svoji identitou, kterého mi bylo nejvíce líto. Vojta Dyk se s rolí ženy uvězněné v mužském těle, žijící hodně let ve lži popasoval opravdu dokonale- vždy jsme s ním soucítila a nejednou mi vyhrkly slzy při jeho vyprávění. Tato postava se povedla opravdu precizně, ten postupný rozklad osobnosti byl dokonale zachycený. Další zajímavou postavou byl Jarda, který si po nehodě skoro nic nepamatuje, ale postupně vychází najevo jeho divoká minulost, který možná vedla i k dané nehodě a je zřejmé, že má něco společného i s terapeutem Poštou. Taclíkův výkon hodnotím jako naprosto skvělý, najednou z něj byl opravdu ten ztracený Jarda, který neví co dělal včera, ale který má něco v sobě skrytého. Role byla tak uvěřitelná a o to víc jsem obdivovala čestnost  postavy terapeuta Marka, který i přes zjištěné informace, které se ho přímo týkaly, zachoval profesionalitu. Až tady jsme si vlastně uvědomila, jak skvělý a poctivý člověk Marek Pošta je a proč ho má vlastně v seriálu ráda. Pomáhá lidem, ale jemu nikdo nepomůže.

    Asi nejsilnější ale považuju postavu matky rozhádané se svou dcerou v podání Ivany Chýlkové- ta zde předvedla opravdu dokonalý herecký výkon plný intrik a šílenosti. Zprvu jen v dialogu s dcerou v podání Jenovéfy Bokové vyvstává najevo šílená hra, kterou předvedla Chýlková opravdu dokonale. Postupné stupňování až k opravdu šílenému konci u kterého jsem si řekla, že ta je teda hustá, byla vystavěno opravdu dokonale a precizně.  Tato postava byla podaná a napsaná nejlépe z celé série a ukázala, že tento seriál je na piedestalu české tvorby. Celkové vyústění příběhů postav skvěle poukázalo na povrchnost a pokrytectví dnešních lidí, s čímž ani poctivý a čestný Marek Pošta nic nenadělá. To je myslím i hlavní a skvěle podaná myšlenka seriálu.

    Celkově hodnotím celý seriál jako naprosto skvělý a velmi kvalitní a to především díky preciznímu scénáři a uvěřitelným hereckým výkonům. První série byla asi nejlepší, ale následující dvě vůbec nezaostávaly a postavily se důstojně kvalitou vedle. Celá trilogie tak tvoří opravdu skvělý a precizní kousek české tvorby- který ve mě udržuje naději, že to s ní zas tak špatné nebude. Seriál a každou jeho sérii vřele doporučuji. 

Proč je vlastně "pandemie" a lock-down pro introverty požehnáním

   

 Koronavirová pandemie nás provází poslední dva roky poměrně intenzivně. Změnila to, na co jsme zvyklí - sportování, nakupování, scházení  se s lidmi, chození ven apod. Co jsem si ale uvědomila je, že mě to vlastně život změnilo jen nepatrně. Vždycky jsem byla spíš introvertní osobou, která nemá moc ráda  velkou společnost, špatně se seznamuje, je víc plachá a raději stráví večer s knížkou či u filmu a seriálu, než na party plné lidí. Neříkám, že jsem nerada zašla ven a pokecala s kamarády v hospodě či na nějakém večírku, ale nebylo to moc často. A co je zásadní- uvědomila jsem, že mi to vlastně nechybí. V hospodě jsem nebyla už tak půl roku, možná víc a i když se teď už některé postupně otevírají, nějak mě naláká tam zajít. Zvykla jsem si na svůj osamocený komfort a ten se v zásadě od času před coronou moc nezměnil.

      Napadla mě jedna důležitá věc - introverti mají vlastně dost velkou výhodu. Dnes se  doporučuje nevycházet ven, pokud to není nutné, omezit své kontakty na minimum a trávit čas na jednom místě. Pro lidi zvyklé na společnost a hodně akce to bývá frustrující, nemohou dělat to, na co byli zvyklí, nemohou vídat své přátelé a pokud ano, tak omezeně, jsou zaseklí na jednom místě a většina věcí, co dělali, je teď omezena nebo nepovolena. Pro ně jsou opatření kvůli koronaviru velkým omezením. Ale co takoví introverti? Ti byli zvyklí trávit  většinu času doma, scházeli se většinou s malou hrstkou přátel a společnost dalších lidí nevyhledávali. Situace pro ně je vlastně dost stejná jako před tím. 

Pro mě se toho změnilo opravdu málo. Většinu času jsem trávila doma, u přítele nebo na kolejích v Praze, což se zásadně nezměnilo. Jediné, že během omezení ježdění mezi okresy, jsem na pár týdnů do Prahy nejezdila, ale to mi moc nevadilo. Zároveň jsem nikdy moc nemusela nakupování a do obchodu chodím jen když je to opravdu nutné, což se teď zdá být jako bezpečnostní chování. Přátel jsem nikdy moc neměla, takže jsem ani nemusela omezit kontakty, protože nebylo s kým. Jediné co jsem omezila je chození do hospody, kam jsem chodila tak jednou až dvakrát do měsíce, což teď nejde, ale uvědomila jsem si že mi to nevadí. Lidi se kterýma jsem se tam scházela nebyli nikdy velcí kamarádi, takže mi jejich nepřítomnost nechybí a došlo mi o to víc, že když jim nechybím a ani se neozvou, asi jsem pro ně ani předtím moc neznamenala. Sociální interakce mi trochu nahradí občasný pokec se spolubydlícíma nebo sousedy na kolejích a jinak se v mém životě nemění vlastně nic. Snad jediné, co mi opravdu chybí, je divadlo a možnost jít si zaplavat. Divadlo mi umožňovalo se odreagovat a přejít na jiné myšlenky a plavání mě uklidňovalo. Ale i bez toho se dá v klidu žít.

    Můj životní standard se ale skoro nezměnil. Ano nezajdu si teď do restaurace a musím si případně jídlo brát domů, což je ale pro mě nakonec v mnoha případech  příjemná změna - nemusím se scházet s lidmi. Zároveň je všude o hodně méně lidí, což je pro mě ideální. Dříve pro mě byla Praha trochu náročná, všude hodně lidí a shonu- teď se Praha zklidnila, zpomalila a je tu dobře. Dá se tedy říct, že v některých aspektech je mi teď i lépe. Zároveň mi teď na magistru i prospěla on-line výuka, protože mám víc času na výzkum a další věci a netrávím tolik času na cestách. Jako člověk zvyklý na hodně lidí a společnost bych asi byla nešťastná. Pro mě, která společnost lidí tolik nevyhledává, to je skoro stejné jako předtím. Nejdůležitější lidí mám stále poblíž a to ostatní mi vlastně nechybí. A vždy mi víc vyhovoval písemný kontakt. Navíc, tím že jsem se nikdy moc nescházela s lidmi a kontaktu s cizími jsem se vždy vyhýbala, tak jsem také poměrně ochráněná před virem- a to je myslím velká výhoda za kterou by všichni introverti měli být vděční :D 

    Co si myslíte vy?

    Omezila "pandemie" hodně váš život?

    Myslíte si, že je to pro introverty lehčí?

    A co vám teď nejvíc chybí?