Star Wars - Vzestup Skywalkera - recenze

Byla jsem na premiéře posledních Star Wars a po odchodu z kina vlastně stále přemýšlím, co si o filmu myslet. Na úvod řeknu bez okras, že to bylo docela zklamání, ale přesto to bylo docela hezké. Tedy poslední Star Wars nejsou vyloženě špatné, ale ani moc dobré. A může za to asi rádoby epická zápletka, která ale působí spíš nuceně.

Už od prvních minut filmu jsem si říkala, že mi něco chybí, jakýsi nadšený a veselý pocit, který jsem měla vždy při sledování Star Wars. Prostě jakoby jim chyběla ta typická jiskra, která děla Star Warsky tím pravým. Říkala jsem si, ale že to ještě přijde, že se to rozjede, protože začátek byl opravdu takový pozvolný, ale až na pár momentů nepřišlo nic.

---

Celou dobu jsem čekala na nějaký zářivější moment, něco u čeho si řeknu, jo to jsou ty Star Warsky jak je mám ráda. Teď jsem spíš koukala na trochu rozpačité staré známé a to, jak vlastně vše dopadne. Příběh vlastně ani nebyl špatný, ani děravý, ale v kontextu celé ságy náhle působil jako trochu zbytečný a tvořený za každou cenu. A to měla nová trilogie celkem naběhnuto udělat za ságou důstojnou tečku. Protože řekněme si upřímně, že i zakončení původní trilogie bylo takové rozpačité. A v tomto duchu dopadl i nový konec.

Pokud jste film neviděli, jen varuji, že v tomto odstavci bude pro účely recenze pár spoilerů, tak pokud nechcete něco prozradit, přeskočte ho. Celkově se celé tři filmy zadržované tajemství, které vyběhlo na povrch v tomto díle, působilo celkem trapně. Možná se tvůrci snažili navázat na legendární "Luku, jsem tvůj otec", ale tady to moc nefungovalo. Objevení Palpatina, který se celu dobu schovával, čerpal síly a tahal za nitky vlastně ani tak špatné nebylo. Ale korunu tomu nasadilo zjištění, že vlastně měl děti a na světě je jeho vnučka. Některé věci tím sice začali mít logiku, ale to že měl vůbec Palpatine děti působí dost přitažené za vlasy. O jeho dětech se nikdy nemluvilo a teď má náhle vnučku. A samotný ten vztah se mezi nimi pak nakonec výrazně nevyužil. Právě zjištění Reyina původu působilo jako vycucané z prstu a dává to pocit, že prostě tvůrci chtěli udělat něco zajímavého a tak si začli trochu vymýšlet. Škoda, mohlo to možná být lepší, kdyby se tam necpaly ty rodinné vztahy. Vždyť Rey mohla vzniknout podobně jako Anakin, bez otce, ale do nápadu tvůrců zasahovat nebudu. Hlavní zápletka působila prostě nuceně a trochu trapně.

Základ filmu nebyl moc dobrý i tak to vlastně bylo fajn a některé momenty opět ukázaly sílu Star Wars. Za nejfunkčnější považuji asi scény s Rey a Kaylo Renem, kde náhle jejich propojení začlo dávat smysl. Jakási jejich chemie poměrně fungovala a z Kalya se náhle stala i docela sympatická postava, která se ale až moc všude cpala. Celkem se mi líbilo jejich propojení na dálku i to, že si tak vlastně mohli posílat věci, to by zajímavý nový aspekt síly, který pak fungoval právě jejich dualitou v síle. O to větší škoda, že to mezi nimi dopadlo nakonec, jak to dopadlo. Jakési vyústění love-story pak vlastně nebylo nucené a jako jedno z málo v tomto filmu bylo na místě, aspoň dle mě. A pořád nechápu ten aspekt, že všichni Skywalkeři vlastně nakonec po smrti zmizí- proč?.

Další silnou částí filmu byl závěrečný souboj s Palpatinem, který opravdu stál za to a film trošku zvedl. Bylo to vlastně to, na co jsme čekali. Jednalo se sice o klasický souboj dobra a zla (všech Jediu proti všem Stihům) ale udělaný byl dost dobře. Prastará síň kde Palpatin přebýval se stíny všech Sithů byla opravdu působivá. A zakončení ságy tak bylo vlastně dobré. I tak filmu jako celku něco chybělo. Samotný vnitřní soubou Rey s temnou stranou své síly nebyl moc uvěřitelnný. Prostě to byla furt hodná holka, co má trochu temné myšlenky, protože se lekla své síly, ale furt málo na to aby se na temnou stranu dala. Darth Rey byla sice pěkná, ale základ toho proč by měla jít k temnotě u Rey nějak chyběl.

Zároveň až skoro lezlo na nervy nucené hlášení, jak všichni musí být spolu a v jednotě je síla. Skoro jsem chvíli měla pocit, že koukám na Friendship is magic. Snaha o popis krásy přátelství a síly ve skupině byl sice ve Star Wars vždy, ale nikdy ne tak nuceně, jako tady. Vše působilo, že prostě jen šlo o rozloučení jak se starými, tak s novými hrdiny a účel filmu vlastně nebyl jiný. Víme, jak kdo dopadl a to je vše. Je to škoda, mělo to velké šance. Protože třeba postava Poa v tomhle dílu dostala prostor a ukázala se jako dost dobrá, trochu nahrazující Hana Sola. A fajn bylo, že někdy mu na hraní stačily pohledy a postavu to tak hodně zvedlo. Jen se objevily další nové zajímavé ženské postavy, jejich potenciál bohužel zůstal na půli cesty. A poměrně mi chyběl humor typický pro všechny díly, tady ho bylo dost málo a sledování filmu provázela spíše mírná rozpačitost, než pobavení. Tvůrci prostě trochu ubrali plyn, ale zde to bylo spíše na škodu.

Konec Star Wars vlastě připomíná konec Hry o Trůny, který taky nebyl vyloženě špatný, ale něco mu chybělo. Holt letos je rok velkých zklamání. Konce tvůrcům poslední dobou prostě nějak nejdou. Vlastně by možná bylo hezké udělat nějaké story o minulosti Palpatina (kde se třeba vyřeší ty jeho děti) protože prequely se celkem daří, soudě třeba podle Jokera. Ale co my víme, jak ještě tvůrci Star Wars vyždímou. Holt hrabat v minulosti se dnešním tvůrcům daří, ale zakončovat věci už moc ne.

Poslední Star Wars tedy byly docela zklamáním, ale i tak se na ně pěkně koukalo. Hlavní zápletka byla trochu trapná, ale i tak tam bylo to staré dobré putování za dobrodružstvím a příjemná atmosféra Star Wars, i když dosti jemná. Působilo to vlastně jako pěkná pohádka, což ale vlastně Star Wars tak trochu byly vždy. Jen těch dobrých momentů, pro které máme Star Wars rádi bylo málo, aby to byl opravdu dobrý film a celou dobu filmu něco chybělo. Možná prostě bez ústřední trojice ty filmy nebudou ono a Lea, na kterou se tak hezky zavzpomínalo, to moc nezachránila. Škoda, film to nebyl vyloženě špatný, ale ani moc dobrý. Zůstává jen mírně nad průměrem. I tak to byla fajn podívaná a za hezký návrat do tohoto světa tvůrcům děkuji.

Joker- recenze

O víkendu jsme si konečně zašla na velmi oceňovaný film Joker. Tušila jsem předem že to bude dobré, ale nečekala, že až tak. Od prvních minut filmu, které se zdály trochu rozpačité jsem zůstala nalepená na plátně a neodtrhla se až do konce. Film mě chytl a nepustil a to především svou realističností a surovostí, která v tomto případě nebyla na obtíž, jak to někdy u filmů bývá, spíše naopak.

Joker je komiksový film, který ale komiksovost připomíná jen okrajově, vlastně kdybych nevěděla o jakou postavu se jedná, ani by mě nenapadlo, že se jedná o film na základě komiksu. Komiksové filmy z posledních pár let jsou totiž na mě moc "ujuchané", uspěchané, rádoby akční a přeplácané. Joker je něco zcela jiného. Jak už bylo zmíněno v mnoha recenzích, je zde zřejmé propojení s temnými filmy ze 70 let jako Taxikář nebo i pozdější Fight club z 90 let apod… Ty mají neopakovatelnou atmosféru a té se tento film mapující tuto dobu dost přiblížil. Nenápadné propojení s Batmanem (tehdy ještě malý Brucem) je pak milým bonusem.

Na úspěchu a kvalitě filmu má zásluhu především hlavní představitel Jokera Joaquin Phoenix, který jakoby se pro tuto roli narodil. Dobře mu sekundují i další herci i atmosféra, která je tak hutná a silná. Díky Phoenixovi jsme svědky postupného stupňování a růstu šílenství hlavní postavy o kterém už si řekneme, že horší to být nemůže a stále je zde růst a větší šílenost. Skvělá na filmu je především jeho realičnost a to, že hlavní postavu vlastně chápete. Samozřejmě neschvalujete jeho činy, které jsou řádně extrémní a skoro až přehnané, ale čistě logické a na jednu stranu i pochopitelné. Joker tak působí spíše jako někdo s kým bychom měli soucítit, než ho nenávidět, podobně jako aktivisti, kteří z něj neplánované vytvořili hrdinu a podpořili jeho šílenství. Právě propojení s protesty a nenávistí vůči zbohatlickým pohlavárům (které rezonuje i dnešní dobou) je další silnou stránkou filmu. Podobně jako hrdinova mysl se rozkládá i město a náhle už má logiku, proč se Gotham prohlašuje za prokleté město.

Phoenix se pak do Jokera vtělil zcela. Jeho šílený smích opravdu děsí a velmi oceňuji i jeho zdravotní vysvětlení, čímž má postava Jokera ještě větší logiku. Úplně mrazí při pohledu na jeho vyhublé tělo díky čemuž je zřejmé, že svou roli vzal opravdu vážně. Není zde nic umělého ani přikrášleného, reakce všech jsou logické a na místě a hlavně dobře psychologicky podpořené. Právě psychologická promyšlenost díla a scénáře tvoří s filmu opravdový klenot.

Film sice působil všemi vjemy dosti dlouze a základní proměna v Jokera se nakonec objevila až ke konci, ale vše bylo jak má být a film ani jednu minutu nenudil. Vlastně to ani není tak dlouhé, ale hodně hutné. Žádná část filmu není zbytečná a mile mě překvapilo i mnoho nečekaných zvratů. Film byl možná hodně hlasitý a šokující, ale zde to nebylo na obtíž, spíše naopak to vystihovalo pocity lidí na plátně, které prožívali i diváci, soudě podle jejich šokovaných reakcí. Jako třešnička na dortu je pak suchý a černý humor, který dotváří atmosféru a z Jokera dělá klenot a snad i kult.

Dlouho jsem neviděla takto dobrý, psychologicky propracovaný, surový a hutný film, který ve mě od první minuty i po odchodu z kina stále rezonuje. Však po jeho konci jsme chvíli jen nehnutě seděli a nevěřícně vstřebávali ten zážitek, než jsme se o tom začli bavit. Věřím, že je to jeden z těch filmů, který je třeba nutno shlédnout víckrát, aby člověk zachytil všechny skryté momenty a že pokaždé vám dá film něco jiného. A ráda se na film ještě několikrát podívám. Joker je určitě nejkvalitnější komiksový film, který je s komiksem propojen jen tenkým provázkem a hlavně je to také jeden z nejkvalitnějších filmů posledních let (možná i pár desetiletí). Jokera vřele doporučuji, je tedy dost drsný a plný násilí, takže možná ne každý se bude cítit příjemně při jeho sledování, ale je to dokonalý popis šílenství spojený s rozpadající se společností a malá sonda do špatnosti světa, která přetrvává dodnes.

Jsem citlivka. Aneb. jaké je to žít s hypersenzitivitou

Už od mala jsem byla vždy citlivější, hlasitější a na věci jsem víc reagovala. Snadno jsme se rozbrečela, když jsem byla naštvaná, všichni to poznali a radost jsem dávala najevo plnými doušky. Vždy mi to přišlo normální, ale postupem let jsem se začla občas setkávat s nechápavými rakcemi, nebo dokonce odsouzením. Tolikrát jsem zaslechla že jsem moc citlivá, moc hlasitá, snad opilá, věci moc řeším apod. Dříve mě to hodně mrzelo, ale pak jsem to začala brát jako součást své povahy, protože potlačování mi nedělalo dobře. A pak jsem narazila na pár článků vypovídajících o hypersenzitivitě a bylo to poprvé, co nějaký popis přesně sedl na mě, do všech detailů.

Hypersenzitivní lidé vnímají a cítí věci tak desetkrát víc než ostatní. Projevuje se to například tím, že když takovýto člověk vstoupí do místnosti, hned pozná jaká je tam atmosféra, všimne si mnoha detailů, které běžný člověk nevnímá, často si pamatuje nějaké detaily všech lidí co tam sedí, vnímá kdo kde a jak sedí i co je na druhé straně místnosti v rohu. A že to tak vnímá si vlastně ani pořádně neuvědomuje, je to pro něj normální. Vysoce citliví lidí, jak se nazývají v českém prostředí, se také dokáží hodně nacítit na druhého člověka. Po pár kratších setkáních už poznají jaký člověk je, co je pro ně typické, někdy i jeho povahu, skryté touhy i zda se mu dá věřit, či co si o vás myslí. Také si pak detailně pamatují nějaké minulé události a to především ty pro ně významné nebo nějak specifické. Mají velký přehled o okolí a prostě vidí víc než běžný člověk. Může se to zdát jako superschopnost, ale bývá to i na obtíž. Například v přeplněném metru se běžný člověk pohrouží do svých myšlenek, ale citlivý člověk nedokáže nevnímat rozčilujícího se pána, slečnu debatující s kamarádkou po telefonu, zapáchajícího bezdomovce, nerudnou babičku, pošlapané noviny na zemi atd. Na místě kde je hodně podnětů mohou být unavení a občas by radši nevnímali a odpočinuli si, ale nejde to. Také se na některých místech prostě necítí dobře a netuší proč a mohou tím zkazit náladu sobě i ostatním. A myšlenky v hlavě analyzující všechno možné se jim prostě nezastaví. Proto mohou mít problémy se spánkem, soustředěním apod. A také hůř vnímají a zvládají tragické události, jako smrt blízkého, rozchod, nebo třeba i den blbec. Mají tak sklony k úzkostem, kdy je toho na ně hodně a později i k depresím.

A to se přesně týká i mě. Když někomu popisuji jak vnímám, většinou použiju příklad vstupu do hospody, kde si všimnu všech přítomných lidí, jejich nálady a někdy i toho co je kde na stole. Když pak poznám někoho nového, po dvou či třech setkáním už tak nějak tuším co je zač, jaký je, co je pro něj typické a co si o mě myslí. Lidi odhadnu docela rychle i když si to někdy nechci připustit, nakonec mám skoro vždy pravdu. Možná je to zvykem, ale mám to tak co se pamatuji. Zároveň ale špatně snáším velký hluk, třeba na rodinných oslavách či v hospodě, kdy je na mě podnětů moc a začnu být nervózní nebo úzkostná a nejlepší je z místnosti odejít nebo se soustředit na něco jiného. Někdy také poznám co chce člověk říct, než to řekne a tak často doplňuji lidem věty, když si nemohou vzpomenout na určité slovo. A snadno se pak také na lidi napojím, což ale není vždy dobré.

Trpím proto také často úzkostmi, nebo výkyvy nálad. Z fajn nálady dokážu během vteřiny přejít na smutnou a to jen na základě nějaké vzpomínky, něčeho co zaslechnu nebo uvidím. Občas je to těžké, to především pro okolí, ale já sama taky často nevím co mě rozhodilo. U smutných filmů brečím běžně, někdy i u knih, ale nesmí to být takové prvoplánové plakačky, ale promyšlené a citlivé scény (takže třeba Titanic mě nechává chladnou ale u Zápisníku jedné lásky na konci brečím vždy). Ale rozbrečí mě někdy i vzpomínka na něco hezkého co už nemám, nebo něco smutného. Když na mě někdo zvýší hlas, třeba učitel na zkoušce, nebo mi někdo dá najevo že jsem udělala chybu, zase brečím. A občas se to vážně nehodí. Proto se s tím snažím naučit žít. Stále častěji se už zvládám nerozbrečet, snažím se nereagovat přehnaně a dát se do klidu, ale nabírám hrozně snadno. Ne vždy to jde a občas jsem i příšerně hysterická, kdy se děje něco co mi nevyhovuje, třeba při hádce, nebo v hlučném prostředí. Ale na to už jsem zvyklá a snažím se i učit okolí jak se mnou fungovat. Říkat totiž citlivému ať se uklidní nemá smysl, nejlepší ho obejmout, nebo se snažit uklidnit sám.

Nechci ale působit, že žít s hypersenzitivitou je tak těžké. Není to lehké, ale má to mnoho výhod, které beru, jak už jsem výše zmiňovala, jako svou malou superschopnost. Jsem prostě přecitlivělá, a i když to v někom konotuje negativní dojem, já jsem za to ráda. Díky tomu jsem si uvědomila čím jsem a že v tom vlastně nejsem sama. Poznám často kam jít a nejít, jaký člověk přede mnou stojí a někdy i tak trochu předpovím co se má dít a to je fajn. Jsem prostě citlivka a jsem za to ráda. A když se mé okolí s tím těžko sžívá a těžko zapadám do kolektivu, věřím že jednou najdu lidi co pro mě budou mít pochopení. Už jich pár je, tak časem snad jich bude víc.

Slyšeli jste někdy o hypersenzitivitě?

Myslíte si o sobě že jste hypersenzitivní?

Co si o takových lidech myslíte?