Vždycky jsem měla o vztazích jasno. Tedy u sebe. Od mala jsem věděla, že chci jen jednoho kluka a neláká mě randit a poznávat další a další kluky, jak to mají mnozí mladí v oblibě. Přišlo mi to normální. Ale časem jsem zjistila, že mezi mladé moc nezapadám. Monogamie je prý nepřirozená, člověk se musí vybouřit… samé věci, které jsem nikdy nechápala a netoužila po nich. Proč jsem svým zdravým přístupem ke vztahům v dnešní době divná? A pak jsem v jednom článku našla zmínku o starých duších. Tedy lidech, co za vztahy bojují a raději věci spravují, než aby se jich zbavili. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to přesně jsem já.Můj sen byl mít jednoho chlapa na celý život. Až poznám toho pravého, tak s ním zůstat už navždy. Proto to u mě se vztahy nebylo nikdy moc žhavé. Prvního kluka jsem měla v 19 a na první rande jsem šla asi v 17 a to bylo na dlouhou dobu naposled. Vlastně jsem nikdy pořádně nerandila. Ani nevím moc jak se to dělá. Moje rande se dají počítat na prstech jedné ruky. Tedy když nepočítám případy, kdy jsem šla s klukama ven na kamarádské posezení a oni to asi viděli jako rande- ale toho taky moc nebylo. Nebrala jsem to ale jako svou slabinu, ale naopak sílu, že nechci chodit jen tak s někým a počkat si na toho pravého. Ale časem jsem začala narážet na to, že to lidem přišlo divné. A i rodině, kdy táta jednou v žertu řekl, že místo aby si bral pušku a odháněl ode mě nápadníky, by mi je měl spíš hledat.
Když jsem poznala svého prvního kluka, myslela jsem si že je to opravdu ono, ale on si to nemyslel a po asi dvou měsících to ukončil. Dost jsem se tím trápila, ale pak jsem asi po půl roce poznala někoho nového. A i když jsem si zprvu nemyslela, že je to on, nakonec vše začlo zapadat a došlo mi že jsem poznala někoho osudového. Začli jsme spolu chodit docela rychle a sympatie mezi námi byly už první den co jsme se poznali. A vše začlo dávat smysl, myslela jsem si že je to ten pravý. A on si to asi myslel taky. Dokonce jsme se zasnoubili a měli v plánu se vzít až budem v lepší životní situaci. Plánovali jsme děti a společnou budoucnost. Nikdy jsem si s nikým nerozuměla jako s ním. Vzájemně jsme se uklidňovali. Vydrželo nám to tři roky, kdy se začlo vše kazit. Vztahy se ale běžně potýkají po dvou až třech letech krizí, kterou jsme bohužel nezvládli. A právě v tuhle chvíli mi došlo, jak jsem na tom se vztahy. Já to chtěla za každou cenu spravit, i když to nebylo ideální, ale cítila jsem, že takový vztah ani jeden možná znovu nezažijem. A že to nechce zas tak moc úsilí, jen chtít. Ale on se radši vzdal a v době kdy to neklapalo to ukončil. Je to už pár měsíců a stále se s tím nezvládám srovnat. Pořád jsem ta, která rozbité věci spravuje a cítí, že kdyby se jen slepilo pár kousků, bude vše jako nové.
Celkově pro mě je přirozené věci opravovat. Zašívat ponožky, přilepovat ulomené ouško u hrnku, používat věci dokud slouží i když nejsou už jako nové. Ale většina lidí tohle nedělá. Něco se rozbije a i když by oprava zabrala pár minut, radši to vyhodí a koupí si věc novou. Přitom opravená může sloužit několik dalších let, někdy i déle než ta nová.
Celkově se i nechytám v moderních typech vztahů. Kdy je in střídat partnery a poznat co nejvíc. Slyšela jsem už od tolika lidí, že monogamie je nepřirozená, což nedokážu pochopit. Pro mě je spíše nemonogamie nepřirozená. Neumím si představit, že kdybych s někým byla, že bych toužila po někom jiném a vedla dva či víc vztahů vedle sebe. Já se do vztahu vždy plně oddám a všechny kluky, co jsem je měla v srdci tam mám doteď. Zároveň jsem nedávno při debatě o vztazích slyšela, že člověk se musí "vybouřit" jinak ho to zasáhne později. To znamená, že si musí v nějaké fázi svého života nezávazně užívat, jinak něco ztratí. To nechápu. Já zas cítím že bych ztratila něco ze sebe, kdybych střídala partnery a nebrala vztahy vážně. Nedokážu to a myslím, že mi to nikdy nepřijde. Myslím si že jsou spíš typy, co se chtějí vybouřit a na ně to může přijít i opakovaně. Já se vybouřovat opravdu nepotřebuji. Nemyslím, že se člověk lépe pozná skrz povrchní vztahy, naopak. Jsem teď sama, těžko se s tím sžívám, protože jsem už myslela že to bude navždy. Ale nebudu využívat šanci na vybouření se. Představa že s někým budu nezávazně a pak budem třeba dělat že se neznáme pro mě není. Jednorázovky mě nelákají a i když mi vztah i sex chybí, nebudu se hnát za něčím povrchním, jen abych nebyla sama. V zásadě mi stejně nejvíc chybí, že nemám s kým sdílet svou každodennost a možnost ozvat se když mě něco trápí či těší a přitulit se. Možná mě to časem přejde, až to bude dlouho trvat. Ale teď vím, že pokud nepoznám někoho mimořádného budu radši sama. Vztahy beru pouze vážně. Jsem prostě stará duše, která se v dnešním světě vztahů ztrácí. Snad tedy nějakou tu starou duši k sobě najdu, nebo nějakou mladou naučím, že vytrvat stojí za to.
A jak to máte se vztahy vy?
Cítíte se jako stará duše, nebo myslíte, že člověk musí hodně poznat.
.jpg)
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat