Staré "nové" věci

 Ke starým věcem jsem měla vždy zvláštní vztah- něčím mě fascinovaly, ale zároveň i trochu děsily, především kvůli propojení s jejich původním majitelem. Záleží, ale jak moc byla věc používaná a kým. Jsou staré velmi osobní ošoupané věci, které mají silného ducha původního majitele a s těmi se těžko s někým novým sžívá. Aspoň tedy pro mě - například staré šperky, které někdo hodně nosil- se štítím si vzít na sebe, protože tam cítím tu energii minulého majitele a skoro mám pocit, jako by se mě tak dotýkal. Proto třeba nemám ráda second-handy a věci po někom nosím obvykle jen když mi je blízký, nebo když tu věc opravdu moc nenosil. Zároveň se takové věci ale dají použít jako vzpomínka na někoho, kdy si tu věc necháte právě pro to propojení s původním majitelem, že vám ho to připomíná, nebo vám to on sám dal na památku. 

    Jsou ale také věci, které žádnou auru nemají, jsou sice staré, ale moc je nikdo nepoužíval, nebo je odložil s myšlenkou, aby se u někoho měli dobře. A pro toho člověka se tak stávají věcí novu. Připomíná mi to skoro adopci mazlíčka, kterého se zbavil původní majitel, nebo jim třeba umřel. Ujmout se těchto věcí, je trochu jako vzít pod svou ochranou ruku toulavé kotě nebo psa. Tyto věci mají totiž zvláštního ducha. Mají svou minulost a dodají zvláštní sílu a energii novému majiteli. A když je jejich energie "čistá" dá se s nimi fungovat v novém prostřední moc dobře, jako s novými.

    Tento vztah ke starým odloženým věcem, jsem ale neměla vždy. Vzpomínám si jak jednou mamka objevila vedle popelnice zrcadlo v nádherném kovovém rámu. S bráchou jsme na to tehdy reagovali hodně negativně, s tím, že je to nechutné a nechceme s tím mít nic společného. Mamka si ho přesto vzala. Časem se nato zrcadlo zapomnělo, ale v novém domě si náhle našlo místo a zdálo se jakoby tam zapadlo. A se starší hlavou mi došlo, že mamku chápu- bylo opravdu nádherné a k ní se hodilo. Sama jsem se takhle ujala některých nalezených věcí čehož bych dříve nebyla schopna. 

    Zrovna nedávno jsem nalezla při procházce s kamarádem nádherný kovový talíř s vánočními medvídky- když jsem ho viděla v pytli u koše, věděla jsem že ho musím mít. Vedle dalších kovových talířů bez obrázku tam byl položen aby se ho někdo ujal. A skvělé bylo, že mě v tom i kamarád podpořil, když se mi tak líbí. A tak jsem ten jeden barevný vzala domů, umyla ho a vypadá teď skoro jako nový. Bylo na něm vidět že ho nikdo moc nepoužíval, ale že je několik desítek let starý (je na něm dokonce cenovka, nejspíš asi z NDR). A oslovil mě takovým zvláštním způsobem- věděla jsem prostě že ty medvědy musím mít doma a vždy když se na talíř teď podívám, udělá mi to radost.

    Podobně pak někdy fotograficky hledám různé věci a hračky na zvláštních místech, kdy jim ta opuštěnost dává zvláštní osobnost. Přemýšlím pak často kdo se jich asi ujal a jaký je jejich příběh. Celkově mi přijde že opuštěné věci čekající na nové majitele mají svou osobnost a záleží na jejich nálezci, jestli je tato osobnost osloví. Při tomto tématu si pak vzpomenu často i na jeden díl pohádky o Pejskovi a kočičce, mé oblíbené z dětství, kdy pejsek s kočičkou naleznou staré rozházené hračky a mezi nimi i panenku co tence pláče, které se ujmou a pro tu panenku najdou ještě jednu maličkatou panenku.  Vždy při poslechu téhle pohádky jsem měla tak silný soucit s těmi ztracenými hračkami. Možná i proto ve mě opuštěné věci vyvolávají takové emoce a občas nemůžu jinak než se jich ujmout, nebo jejich příběh zaznamenat aspoň fotografií.

A co vy? taky máte doma nějaké staré věci, kterých jste se ujali?

A co pro vás znamenají staré věci? 

Cítíte v nich také emoci původních majitelů? Nebo to neřešíte?