Marťanské lodě - recenze

 

Na psychologický film Jana Foukala Marťanské lodě jsem začala koukat bez jakéhokoliv očekávaní. Chtěla jsem se jen podívat na něco oddechového a zaujala mě kulisa Brna, protože tam o víkendu pojedu. Nakonec jsem shlédla něco opravdu nezvyklého. Film Marťanské lodě je psychologická romance a příběh inspirovaný skutečnými tragickými událostmi, které zažil představitel hlavní role. Což jsem se dozvěděla až po shlédnutí filmu a o to víc na mě zapůsobil. Ve zkratce se jedná o romantický příběh dvou mladých lidí, kteří i přes mírnou nesourodost hledají společnou cestu. Mladou psycholožku Elišku trápí zdravotní a psychické problémy, které si však nechce připustit a chce se jich zbavit a muzikant Martin je stále ještě trochu rozdováděný kluk, který zcela neví co chce. Celý snímek provází indie hudba, která sice není můj styl, ale film doplňovala velmi dobře.

Obecně moc nemusím českou tvorbu, o to víc jsem ráda, když narazím na příjemný a kvalitní počin z rukou českých tvůrců- čímž tento snímek rozhodně je. Na databázích má sice film ne moc vysoké hodnocení, ale myslím si, že hůře hodnotící diváci spíše nepochopili danou podstatu, nebo je neoslovil umělecký ráz filmu. Je pravda, že film neoplývá dlouhým hlubokomyslnými dialogy, ale nejsou zde vůbec potřeba. Když jde  životě o něco důležitého, není často potřeba moc slov. Navíc zde stačily často pohledy, hra se zvuky a atmosférou a vnímavý člověk hned chápal co chtějí tvůrci sdělit. 

Při sledování filmu mě často mrazilo a bylo smutno společně s hlavními hrdiny. Především Eliška Křenková v hlavní ženské roli vše pojala bravurně a celou dobu jsem měla chuť s ní zatřást a pořádně ji obejmout. A taky jsem si říkala, proč si ti dva sakra nepromluví a neřeknou pravdu. Ale takový je život. Představitel hlavní mužské role Martin Kyšperský mi už tolik sympatický nebyl. Přišel mi málo civilní, avšak nakonec v některých momentech ukázal že příběh je opravdu jeho součástí a to v některých jeho pohledech na Elišku a především na konci, při scéně s telefonem a následném příchodu domů. Právě scéna s pračkou a touhou věci pověsit, aby bylo něco ještě normální, mi přišla tak lidská a plná emocí a pravdy. V tu chvíli jsem všechnu tu beznaděj prožívala s nimi.

Je pravda že snímek má i slabší momenty, pár scén bylo trochu nedotažených a velmi často haproval zvuk a hrdinům  někdy nebylo rozumět a polykali slova (třeba závěrečnou scénu s telefonem jsem si pouštěla asi na třikrát a stejně jsem nakonec to, co na druhé straně říkají, pochopila spíše z kontextu). Ale i tak ve mě film zanechal mnoho emocí a přemýšlela jsem o něm hodně dlouho před usnutím a stejně tak i ráno po probuzení. Není to masový film, ale o to je lepší.

Eliška Křenková ve filmu opravdu excelovala a s rolí se poprala naprosto bravurně. Ve filmu jsem ocenila mnoho krásných záběrů a momentů, které jakoby se zastavily v životě hrdinů. Myslím, že účelem tohoto filmu bylo udělat poctu kráse postavy Elišky a jejich vztahu a rozloučit se. Právě kvůli těmto krásným momentům a vše prostupující myšlence se na film kouknu asi víckrát. Jsem ráda že vznikají v českém prostředí takto zajímavé psychologické snímky a pokud budou vznikat další, jen dobře.