Vymýšlela jsem do školních novin příběh spojený s prázdninami a napadl mě tenhle. Napsala jsem ho ručně a dnes dlouho přepisovala do počítače. Ted vám ho dám sem a doufám, že vás jeho délka neodradí a přečtete si ho. Předem děkuji za každý komentář.
Příběh najdete pod c.č
"Karel Vozembouch" rozneslo se mé jméno po třídě. Byl jsem na řadě. Rozdává se vysvědčení a zrovna na mě vyšla řada.
Neochotně jsem se zvedl, popadl květinu a soukal se ke katedře. Učitelka se usmívala a přitom žádný důvod k úsměvu nebyl. Beze slov jsem jí před obličej vrazil kytku. Učitelka si jí vzala a poděkovala mi. Pak začala s proslovem. Nejraději bych si zacpal uši, abych to nemusel poslouchat, ale to by bylo neslušné a já se snažil aspoň tento den chovat slušně. "Karle, vím, že si se nedostal na střední školu, ale nejsi z této třídy jediný" V duchu jsem si řekl "A co jako", ale udržel jsem se, abych to neřekl nahlas.
"S tvým chováním to nebylo nejlepší, ale věřím, že za ten další rok dostaneš rozum. Ano, vysvědčení nemáš nejlepší, ale udělal jsi velký pokrok, že sis u třech předmětů vybojoval čtyřku a nepropadl jsi. Věřím, že se za rok na střední školu dostaneš. Tady máš vysvědčení." Učitelka dokončila svůj proslov a podal mi ten cár papíru, který bych nejraději na místě roztrhal. Vzal jsem si ho, pípl něco jako poděkování a odkráčel si sednout.
Po mě šlo ještě asi šest dětí a nejhorší vysvědčení z nich měla holka s jednou trojkou. Co já bych za jednu trojku dal. Já jich mám pět, k tomu čtyři čtyřky a dále samé dvojky. Jedničku nemám žádnou a to ani z hudebky a těláku. Jsem na všechno prostě levej.
Když se posadil poslední žák, zvedla se učitelka a promluvila: "Tak děti, už jsem rozdala všechna vysvědčení a tak se tedy rozloučím. Přeji vám krásné prázdniny, spoustu zážitků a hlavně ať se vám nic nestane. Nashledanou. Můžete jít." řekla učitelka a nahodila úsměv, ve kterém však byl vidět menší náznak úlevy.
"Já si prázdniny dost užiji" procedil jsem mezi zuby přesvědčený, jak budu trávit volný prázdninový čas. Rozhodl jsem se, že uteču z domova.
Domů jsem nespěchal. Ani nemám kam. Sourozence nemám a rodiče jsou stejně v práci až do večera, nemám tedy kam spěchat. Výzo hodím do kuchyně na stůl, sbalím si věci a uteču. Žádný vzkaz psát nebudu, není to můj styl a jsem na to moc línej. Školu mám od domu pět metrů, bydlím naproti a tak jsem tam byl vlastně rychle.
Došel jsem do kuchyně, položil vysvědčení na stůl a odkráčel do pokoje. Vyhrabal jsem svůj prázdninový kufr z podpostele a strhl z něj plakát Medvídka Pů, který jsem si tam nalepil jako malý kluk. "Ach jo, to byly krásné doby" povzdychl jsem si a otevřel kufr. Byl prázdný, jen se v něm ubytoval dost tlustý pavouk. Vyhnal jsem ho a sundal pavučiny. Potom jsem kufr začal plnit. Baterka, spodní prádlo, pár triček a nabíječka k mobilu tam přistály jako první. Dál jsem už házel vše bezhlavě, jen se mi
vybavuje spacák, termoska, sirky a pár tužek. Další věci ani nevím. Pak si to venku prohlídnu. Když už byl kufr sbalený, překvapivě šel výborně zavřít, ale byl příšerně těžký. Odtáhl jsem kufr do kuchyně a rozhodl se, že něco musí ven. Otevřel jsem ho a usoudil, že sbírka kovových mincí, tlustá kombinéza a tři podkovy pro štěstí asi fakt nepotřebuji. Položil jsem ty zbytečnosti na kuchyňský stůl a šel k ledničce.
Vytáhl si nějaké jídlo a pití a k tomu samému přešel ke špajzu. Pak jsem nasbírané věci roztřídil do kufru a do báglu, který jsem si také vzal na cestu. Byl jsem sbalen. Ještě jsem si vzal z pokoje všechny své peníze, hodil bágl na záda, zvedl o dost lehčí kufr a vyrazil ke dveřím. Vyšel jsem ven a zabouchl za sebou dveře. Klíče zůstaly uvnitř, takže jsem se ani nemohl vrátit zpět
První problém co jsem musel vyřešit, byl, kde se ukryji. Mělo by to být dost daleko od známých lidí, ale zase dost blízko k obchodu s jídlem a pitím. Mělo by tam být teplo a hlavně pohodlí. A za chvíli jsem už byl přesvědčen o místě kam půjdu. K benzínové pumpě.
Pořádně jsem si chytl bágl a kufr a vyrazil na konec města k benzínce. Tam to vše souhlasí s popisem. Je tam možnost koupit si jídlo a pití, nechodí tam moc známých, protože tam kam jdu to moc oblíbené není. Dá se tam někde schovat do tepla a hlavně jsou tam zdarma záchody, což je velké plus.
K benzínce jsem podle hodinek dorazil v 10:30, což znamenalo, že mi cesta trvala 13 minut.
Byla tam spousta laviček, ale ty mě netáhly. Hledal jsem nějaký pěkný keř či altánek. A keř se našel. Byl jasmínový a jeho vůně nutila spousty lidí zastavit se a nasávat omamnou vůni. Také si spousta lidí větvičky jasmínu trhala, aby si tu vůni donesli domů, nebo o kousek dál. Ale ani to mě neodradilo a když se nikdo nedíval skočil jsem do nitra keře a zůstal tam. Bylo to moc pěkné místo. Krásně to tam vonělo jasmínem a hlavně tam byla spousta místa. Byl to takový uzavřený kruh keřů.
Vytáhl jsem si polštář a posadil se. Pak jsem si vytáhl rohlík a šunku a dal si trošku opožděnou snídani. Po jídle jsem se pustil o přípravy obydlí. Muselo však být rychle skladné, protože jsem to tam nechtěl nechávat bez dozoru, kdybych odešel. Když jsem se tak prohrabával kufrem, objevil jsem řetěz a zámek. "Kde se to tam vzalo." řekl jsem si a popřemýšlel. Asi jsem ho tam hodil při bezhlavém balení. Ten zámek mám ze školy od skříňky a ten řetěz ještě z dob, kdy byl nezbytnou součástí mého outfitu.
Podíval jsem se na řetěz a zámek a vnuklo mi to nápad. Abych sebou všude nemusel vláčet kufr, přidělám ho tu řetězem k nějaké silné větvi a řetěz zamknu. A tak mi ho nikdo nesebere. A než by stihl překonat překážku já bych se vrátil. Vytáhl jsem si ty nejdůležitější věci a kufr popadl za držadlo. Kufr byl stále otevřený a na to jsem měl menší zámeček, který byl stále u kufru.
Den jsem strávil nepozorován v jádru keřového kruhu a
večer jsem zamkl kufr a s baterkou zalehl do spacáku. Kolem bzučelo spoustu komáru a bylo jasné, že ráno budu poštípaný. Nakonec jsem ale usnul. Já se spaním nikdy problémy neměl a když jsem na místě, kam jsem chtěl, problémy se spaním vlastně neexistují.
Ráno jsem se probudil svěží a odpočatý. Vůně jasmínu mi pomohla krásně spát a vyspat se do růžova. A měkoučký mechový porost mi vytvořil úžasně pohodlnou "postel". Přes den jsem opět byl "doma", ale taky jsem prozkoumával okolí benzínky. Další den pak co uvnitř prodávají.
Za týden mi došlo všechno jídlo i pití a musel jsem jít nakoupit. Košík jsem si dost naplnil a protože jsem měl dost peněz, koupil jsem si i pár mých oblíbených pochoutek. U pokladny byl chlapík co si mě zvláštně prohlížel a když jsem zaplatil promluvil na mě: "Hele hochu, vím, že tu bydlíš. Viděl jsem tě tu obcházet a používat naše záchody," trošku provinile jsem se zatvářil. Prodavač si toho všiml a rychle změnil tón na milejší. "No víš, napadlo mě, protože tady je každá ruka dobrá, nabídnout ti práci."
Zarazil jsem se. Práci? To by se mi hodilo, ale co to bude? "A jakou práci?" zeptal jsem se opatrně. "No není to moc vábivá práce, ale je to starání se o záchody." "Aha a to jako čistění a tak?" "Jo. No a bylo by to denně za 100 korun a to celý týden i o víkendech. Bereš?" Chvíli jsem zapřemýšlel a pak se rozhodl. "Ano" peníze se mi budou hodit a 100 korun denně je docela dost. "Tak to jsem rád, sám to těžko zvládám. Pokud chceš, můžeš začít už dnes. Přijdeš vždy večer v sedm a uklidíš to.Tak to půjde každý den. Jo a nějaké větší problémy my nahlašuj." "Jasně" usmál jsem se a s nákupem odkráčel do svého obydlí. "Super, mám práci" zaradoval jsem se nahlas a několik lidí se otočilo.
Když jsem vyrazil ve tři čtvrtě na sedm do benzínky, seznámil mě prodavač s tím, kde jsou věci na uklízení a já vyrazil uklízet. Žádná nechutná překvapení mě nečekala, jen si na dámských toaletách nějaká dáma nechala jakýsi balíček, ale naštěstí zabalený. Vyhodil jsem ho a pustil se do vytírání. Zem byla dost čistá a tak jsem to měl za chvilku hotové a pustil jsem se do čistění záchodů. To se mi nelíbilo a ani mě to nebavilo, ale konec to mělo a tak jsem to do 20:15 vydržel a pak jsem to už měl celé hotové. Vrátil jsem se do benzínky pro peníze a cestou zabil komára, který se mi přisál na ruku.
"Á, tak už seš hotovej" usmíval se prodavač a vytáhl peníze z kasy. "Tady máš tu stovku" řekl a podával mi zelenou bankovku. Vzal jsem si jí a pak tam chvíli stál. "No víš, když ti tykám já, tak ty mi můžeš taky. Těší mě já jsem Jožin." nastavil ruku na potřes. Potřásl jsem si s ním a promluvil "Tak ahoj, já jsem Karel." "Tak jo Karle, zítra jako dnes" "Jo, jo dobrou noc." "Jasně, čau" pak jsem s úsměvem odešel. Ve skrýši jsem zalehl do spacáku, kde jsem vyřízený okamžitě usnul.
Práce se mi postupně začala líbit. Kvůli neoblíbenosti benzínky se žádné nechutné překvapení nekonalo, jen si tam občas někdo něco zapomněl. A většinou tam bylo dost čisto.
Ale vždy to tak hoďku zabralo a byla to docela fuška. Nějak to rychle uběhlo, měsíc byl pryč a já si vydělal pěkné 3 tisíce. S Jožinem jsme se dost spřátelili a tak jsem mu o sobě všechno řek a on měl velké pochopení.
Všechno to skvěle vycházelo, ale jednou jsem uklízel dámské záchody a dovnitř vlezla žena. Podíval jsem se na ní a zarazil se. Stála tam moje máma. Byla děsně strhaná a smutná a bylo mi jí líto, ale nechtěl jsem se k ní hlásit. Řekl jsem "Pardon" pozadu odkráčel ven a všechno uklízecí náčiní tam nechal.
Stalo se ale, že matka šla za mnou. "Karlíčku, jsi to ty? Zlatíčko vrať se, já tě mám ráda, mě je to vysvědčení jedno." bylo to těžké přemáhat se, ale ještě jsem to zvládl a utekl nepozorovaně do obydlí. "Karlíčku" volala zoufale matka a bylo slyšet, že se dala do breku. Já se sesunul k zemi a co nejrychleji si začal balit. Ale zastavil jsem se u řetězu. Ten by nadělal moc hluku. A tak jsem čekal.
Matku jsem sledoval malou škvírou a zahlédl, že někam odešla. Využil jsem svou šanci. Odemkl jsem řetěz, dal ho se zámkem do kufru, kufr jsem vzal a s ním v ruce vyskočil ven. A to jsem neměl dělat.
Zahlédl mě táta, který stál opřený o naše auto a kouřil. "Karle" vykřikl a cigareta mu vypadla z úst.. Táta byl vynikající běžec a tak bych mu stejně neutekl. Zůstal jsem tedy stát na místě. Táta šel ke mně. Když ke mně dorazil, pevně mě objal a pak řekl:" Tys nám dal, víš jak jsme se o tebe s maminkou báli? A neměli jsem žádnou pointu, kde tě hledat. Dneska jsme to zkusili naposledy a zítra bychom už zavolali policii a média. Proč jsi to proboha udělal?" "To vysvědčení" vykoktal jsem ze sebe. "To vem čert" mávl táta rukou "Letos ti to nevyšlo, ale máš rok na přípravu a za rok ty přijímačky dáš a nějaký výzo ti může bejt jedno. Ach jo, utéct kvůli výzu." "A já myslel, že mě nemáte rádi." sklopil jsem hlavu. "Ale Karle my tě milujeme, ty jsi naše jediné dítě." V tu chvíli si náš všimla matka.
"Karlíčku, zlatíčko" vykřikla máma a běžela ke mně s otevřenou náručí. Potom mě objala a celého pusinkovala. "Ale mamí" "Ach já se tak bála" řekla a podívala se na mě uslzeným očima. "Koupili jsme ti lívance, ty máš rád a chtěli ti je dát se sirupem, ale nakonec jsme je museli sníst sami a se strachem" rozplakala se "Mamí neplač" řekl jsem jí a pohladil ji po vlasech. Pak se ozval táta "Pojedeš s námi domů?"
a pak mamka "Máš tady práci, že" "No jo, ale domů pojedu, je tu moc komárů a chybí mi teplá strava." usmál jsem se a mamka se mi vrhla kolem krku a plakala, tentokrát však už štěstím.
Když jsem pak jel mlčky v autě a táta řídil s mamkou vedle sebe, uznal jsem, že není důležité nějaké vzdělání, jak říkal táta doženu do za rok. Hlavní je láska, zdraví a místo, kde budu výtán.
KONEC
Další pod c.č
.jpg)
.jpg)
