Kniha, která mě inspirovala

 Knihy pro mě vždy znamenaly hodně a asi od 12 let se ze mě stala vášnivá čtenářka. Za ta léta jsem přečetla nespočet knih různé kvality, ale ty dobré mi utkvěly hluboko v paměti. Jsou knihy, které vás pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli, donutí k zamyšlení, rozesmějí, rozpláčou i ty na které brzy po dočtení zapomenete. A pak jsou knihy, které zasáhnout nějakou zvláštní část vašeho nitra a po jejich dočtení už nebudete jako dřív. Části a myšlenky knihy vám vytanou na mysli i dlouho po dočtení a vždy, když si na knihu vzpomenete, víte, že to bylo něco mimořádného. A jedné takové knize chci věnovat tento článek. Soutěžím s překlady Presto a ti navrhli právě toto zajímavé téma.

    Knih, které mě inspirovaly a zůstaly hluboko v mém nitru je více, ale jedna z nich mi poslední dobou často vytane na mysl a to Pouť do říše slepoty od Johna M. Hulla. Jedná se o soubor deníkových záznamů univerzitního profesora, který vlivem závažné nemoci očí oslepl a ve svém deníku se vyrovnává s tím, jak se cítí a co to s jeho životem udělalo. Vždy jsem přemýšlela, jak se asi cítí  a vnímají slepci, když nemají ten základní smysl, bez kterého si svůj život neumím představit. A právě Hullova kniha mi na to velmi věrohodně odpověděla. 

    V době, kdy jsem na tuto knihu narazila v knihovně jsem se hodně zabývala svým životem a jeho smyslem. Myšlenkové vzestupy a pády mě provázejí poměrně pravidelně a v takových chvílích mi pomůže si vzpomenout na tuto knihu napsanou neuvěřitelně silným člověkem. John Hull přišel se svým zrakem o hodně, nemohl vidět obličeje svých dětí, neviděl jak vypadá okolí a často byl i přes svou nevůli odkázán na pomoc druhých, i přesto se snažil ze svého života vytěžit co nejvíce. Snažil se fungovat co nejvíce sám, stále vyučoval na univerzitě a nikdy neztrácel naději. V knize popisuje různé fáze života a to, jak se bolestivě vyrovnával se svým handicapem, avšak stále si držel vnitřní sílu a radost z toho, co mu kromě zraku život dal. Střízlivý a surový pohled slepce na jeho život mi paradoxně hodně otevřel oči. Díky bravurním popisům jsem si dokázala představit, jak svět vnímá slepec a o to víc jsem si začala vážit toho, co mi život dal. Vedle toho totiž mé úzkosti a občasné depresivní stavy nic nejsou, i proto, že on sám je prožíval taky a díky ztrátě zraku ještě v mnohem těžší formě. 

    Hullův pohled na svět i beze zraku, a jeho sympatické názory, mi hodně pomohly si uvědomit, co je vlastně v životě důležité a že přesto, že máme zdravé oči, tak jsme často slepí k tomu, co je v životě důležité a to naděje, láska, dobrá rodina a vlastní síla vše vybojovat. Hull byl opravdový bojovník a silný člověk. Do češtiny byla z jeho tvorby přeložena jen jedna kniha o to víc jsem ale ráda, že jsem ji mohla číst. Určitě by stálo za to přeložit i další. Nic víc mi totiž neotevřelo oči jako kniha od talentovaného slepce.

    Další knihy, které mi hodně daly, inspirovaly mě a doteď ve mě zanechaly zvláštní pocit v nitru je ještě Deník Anny Frankové, u níž jsem často měla pocit, jako by mi byla hodně podobná a pak Nekonečný příběh a to především jeho druhá půlka, která se hodně zamýšlí nad smyslem života a důležitostí rodiny. Pro ty ale v tomto článku není prostor, řadím je však na jednu úroveň. Bez těchto knih bych totiž nebyla tím kým dnes jsem a za hodně jim tak vděčím.