Staré "nové" věci

 Ke starým věcem jsem měla vždy zvláštní vztah- něčím mě fascinovaly, ale zároveň i trochu děsily, především kvůli propojení s jejich původním majitelem. Záleží, ale jak moc byla věc používaná a kým. Jsou staré velmi osobní ošoupané věci, které mají silného ducha původního majitele a s těmi se těžko s někým novým sžívá. Aspoň tedy pro mě - například staré šperky, které někdo hodně nosil- se štítím si vzít na sebe, protože tam cítím tu energii minulého majitele a skoro mám pocit, jako by se mě tak dotýkal. Proto třeba nemám ráda second-handy a věci po někom nosím obvykle jen když mi je blízký, nebo když tu věc opravdu moc nenosil. Zároveň se takové věci ale dají použít jako vzpomínka na někoho, kdy si tu věc necháte právě pro to propojení s původním majitelem, že vám ho to připomíná, nebo vám to on sám dal na památku. 

    Jsou ale také věci, které žádnou auru nemají, jsou sice staré, ale moc je nikdo nepoužíval, nebo je odložil s myšlenkou, aby se u někoho měli dobře. A pro toho člověka se tak stávají věcí novu. Připomíná mi to skoro adopci mazlíčka, kterého se zbavil původní majitel, nebo jim třeba umřel. Ujmout se těchto věcí, je trochu jako vzít pod svou ochranou ruku toulavé kotě nebo psa. Tyto věci mají totiž zvláštního ducha. Mají svou minulost a dodají zvláštní sílu a energii novému majiteli. A když je jejich energie "čistá" dá se s nimi fungovat v novém prostřední moc dobře, jako s novými.

    Tento vztah ke starým odloženým věcem, jsem ale neměla vždy. Vzpomínám si jak jednou mamka objevila vedle popelnice zrcadlo v nádherném kovovém rámu. S bráchou jsme na to tehdy reagovali hodně negativně, s tím, že je to nechutné a nechceme s tím mít nic společného. Mamka si ho přesto vzala. Časem se nato zrcadlo zapomnělo, ale v novém domě si náhle našlo místo a zdálo se jakoby tam zapadlo. A se starší hlavou mi došlo, že mamku chápu- bylo opravdu nádherné a k ní se hodilo. Sama jsem se takhle ujala některých nalezených věcí čehož bych dříve nebyla schopna. 

    Zrovna nedávno jsem nalezla při procházce s kamarádem nádherný kovový talíř s vánočními medvídky- když jsem ho viděla v pytli u koše, věděla jsem že ho musím mít. Vedle dalších kovových talířů bez obrázku tam byl položen aby se ho někdo ujal. A skvělé bylo, že mě v tom i kamarád podpořil, když se mi tak líbí. A tak jsem ten jeden barevný vzala domů, umyla ho a vypadá teď skoro jako nový. Bylo na něm vidět že ho nikdo moc nepoužíval, ale že je několik desítek let starý (je na něm dokonce cenovka, nejspíš asi z NDR). A oslovil mě takovým zvláštním způsobem- věděla jsem prostě že ty medvědy musím mít doma a vždy když se na talíř teď podívám, udělá mi to radost.

    Podobně pak někdy fotograficky hledám různé věci a hračky na zvláštních místech, kdy jim ta opuštěnost dává zvláštní osobnost. Přemýšlím pak často kdo se jich asi ujal a jaký je jejich příběh. Celkově mi přijde že opuštěné věci čekající na nové majitele mají svou osobnost a záleží na jejich nálezci, jestli je tato osobnost osloví. Při tomto tématu si pak vzpomenu často i na jeden díl pohádky o Pejskovi a kočičce, mé oblíbené z dětství, kdy pejsek s kočičkou naleznou staré rozházené hračky a mezi nimi i panenku co tence pláče, které se ujmou a pro tu panenku najdou ještě jednu maličkatou panenku.  Vždy při poslechu téhle pohádky jsem měla tak silný soucit s těmi ztracenými hračkami. Možná i proto ve mě opuštěné věci vyvolávají takové emoce a občas nemůžu jinak než se jich ujmout, nebo jejich příběh zaznamenat aspoň fotografií.

A co vy? taky máte doma nějaké staré věci, kterých jste se ujali?

A co pro vás znamenají staré věci? 

Cítíte v nich také emoci původních majitelů? Nebo to neřešíte? 

Kniha, která mě inspirovala

 Knihy pro mě vždy znamenaly hodně a asi od 12 let se ze mě stala vášnivá čtenářka. Za ta léta jsem přečetla nespočet knih různé kvality, ale ty dobré mi utkvěly hluboko v paměti. Jsou knihy, které vás pobaví, zpříjemní dlouhou chvíli, donutí k zamyšlení, rozesmějí, rozpláčou i ty na které brzy po dočtení zapomenete. A pak jsou knihy, které zasáhnout nějakou zvláštní část vašeho nitra a po jejich dočtení už nebudete jako dřív. Části a myšlenky knihy vám vytanou na mysli i dlouho po dočtení a vždy, když si na knihu vzpomenete, víte, že to bylo něco mimořádného. A jedné takové knize chci věnovat tento článek. Soutěžím s překlady Presto a ti navrhli právě toto zajímavé téma.

    Knih, které mě inspirovaly a zůstaly hluboko v mém nitru je více, ale jedna z nich mi poslední dobou často vytane na mysl a to Pouť do říše slepoty od Johna M. Hulla. Jedná se o soubor deníkových záznamů univerzitního profesora, který vlivem závažné nemoci očí oslepl a ve svém deníku se vyrovnává s tím, jak se cítí a co to s jeho životem udělalo. Vždy jsem přemýšlela, jak se asi cítí  a vnímají slepci, když nemají ten základní smysl, bez kterého si svůj život neumím představit. A právě Hullova kniha mi na to velmi věrohodně odpověděla. 

    V době, kdy jsem na tuto knihu narazila v knihovně jsem se hodně zabývala svým životem a jeho smyslem. Myšlenkové vzestupy a pády mě provázejí poměrně pravidelně a v takových chvílích mi pomůže si vzpomenout na tuto knihu napsanou neuvěřitelně silným člověkem. John Hull přišel se svým zrakem o hodně, nemohl vidět obličeje svých dětí, neviděl jak vypadá okolí a často byl i přes svou nevůli odkázán na pomoc druhých, i přesto se snažil ze svého života vytěžit co nejvíce. Snažil se fungovat co nejvíce sám, stále vyučoval na univerzitě a nikdy neztrácel naději. V knize popisuje různé fáze života a to, jak se bolestivě vyrovnával se svým handicapem, avšak stále si držel vnitřní sílu a radost z toho, co mu kromě zraku život dal. Střízlivý a surový pohled slepce na jeho život mi paradoxně hodně otevřel oči. Díky bravurním popisům jsem si dokázala představit, jak svět vnímá slepec a o to víc jsem si začala vážit toho, co mi život dal. Vedle toho totiž mé úzkosti a občasné depresivní stavy nic nejsou, i proto, že on sám je prožíval taky a díky ztrátě zraku ještě v mnohem těžší formě. 

    Hullův pohled na svět i beze zraku, a jeho sympatické názory, mi hodně pomohly si uvědomit, co je vlastně v životě důležité a že přesto, že máme zdravé oči, tak jsme často slepí k tomu, co je v životě důležité a to naděje, láska, dobrá rodina a vlastní síla vše vybojovat. Hull byl opravdový bojovník a silný člověk. Do češtiny byla z jeho tvorby přeložena jen jedna kniha o to víc jsem ale ráda, že jsem ji mohla číst. Určitě by stálo za to přeložit i další. Nic víc mi totiž neotevřelo oči jako kniha od talentovaného slepce.

    Další knihy, které mi hodně daly, inspirovaly mě a doteď ve mě zanechaly zvláštní pocit v nitru je ještě Deník Anny Frankové, u níž jsem často měla pocit, jako by mi byla hodně podobná a pak Nekonečný příběh a to především jeho druhá půlka, která se hodně zamýšlí nad smyslem života a důležitostí rodiny. Pro ty ale v tomto článku není prostor, řadím je však na jednu úroveň. Bez těchto knih bych totiž nebyla tím kým dnes jsem a za hodně jim tak vděčím.