Marťanské lodě - recenze

 

Na psychologický film Jana Foukala Marťanské lodě jsem začala koukat bez jakéhokoliv očekávaní. Chtěla jsem se jen podívat na něco oddechového a zaujala mě kulisa Brna, protože tam o víkendu pojedu. Nakonec jsem shlédla něco opravdu nezvyklého. Film Marťanské lodě je psychologická romance a příběh inspirovaný skutečnými tragickými událostmi, které zažil představitel hlavní role. Což jsem se dozvěděla až po shlédnutí filmu a o to víc na mě zapůsobil. Ve zkratce se jedná o romantický příběh dvou mladých lidí, kteří i přes mírnou nesourodost hledají společnou cestu. Mladou psycholožku Elišku trápí zdravotní a psychické problémy, které si však nechce připustit a chce se jich zbavit a muzikant Martin je stále ještě trochu rozdováděný kluk, který zcela neví co chce. Celý snímek provází indie hudba, která sice není můj styl, ale film doplňovala velmi dobře.

Obecně moc nemusím českou tvorbu, o to víc jsem ráda, když narazím na příjemný a kvalitní počin z rukou českých tvůrců- čímž tento snímek rozhodně je. Na databázích má sice film ne moc vysoké hodnocení, ale myslím si, že hůře hodnotící diváci spíše nepochopili danou podstatu, nebo je neoslovil umělecký ráz filmu. Je pravda, že film neoplývá dlouhým hlubokomyslnými dialogy, ale nejsou zde vůbec potřeba. Když jde  životě o něco důležitého, není často potřeba moc slov. Navíc zde stačily často pohledy, hra se zvuky a atmosférou a vnímavý člověk hned chápal co chtějí tvůrci sdělit. 

Při sledování filmu mě často mrazilo a bylo smutno společně s hlavními hrdiny. Především Eliška Křenková v hlavní ženské roli vše pojala bravurně a celou dobu jsem měla chuť s ní zatřást a pořádně ji obejmout. A taky jsem si říkala, proč si ti dva sakra nepromluví a neřeknou pravdu. Ale takový je život. Představitel hlavní mužské role Martin Kyšperský mi už tolik sympatický nebyl. Přišel mi málo civilní, avšak nakonec v některých momentech ukázal že příběh je opravdu jeho součástí a to v některých jeho pohledech na Elišku a především na konci, při scéně s telefonem a následném příchodu domů. Právě scéna s pračkou a touhou věci pověsit, aby bylo něco ještě normální, mi přišla tak lidská a plná emocí a pravdy. V tu chvíli jsem všechnu tu beznaděj prožívala s nimi.

Je pravda že snímek má i slabší momenty, pár scén bylo trochu nedotažených a velmi často haproval zvuk a hrdinům  někdy nebylo rozumět a polykali slova (třeba závěrečnou scénu s telefonem jsem si pouštěla asi na třikrát a stejně jsem nakonec to, co na druhé straně říkají, pochopila spíše z kontextu). Ale i tak ve mě film zanechal mnoho emocí a přemýšlela jsem o něm hodně dlouho před usnutím a stejně tak i ráno po probuzení. Není to masový film, ale o to je lepší.

Eliška Křenková ve filmu opravdu excelovala a s rolí se poprala naprosto bravurně. Ve filmu jsem ocenila mnoho krásných záběrů a momentů, které jakoby se zastavily v životě hrdinů. Myslím, že účelem tohoto filmu bylo udělat poctu kráse postavy Elišky a jejich vztahu a rozloučit se. Právě kvůli těmto krásným momentům a vše prostupující myšlence se na film kouknu asi víckrát. Jsem ráda že vznikají v českém prostředí takto zajímavé psychologické snímky a pokud budou vznikat další, jen dobře. 

Dospělý život je nudný a náročný

 Dospělost u člověka se definuje od dovršení 18 let a u mnohých to možná tak i je.  I přesto bych tuto hranici o něco posunula. Od 18 má za sebe člověk plnou zodpovědnost, ale stále je ještě trochu dítětem. Pro mě začala dospělost vlastně až po dokončení studia v 26 letech. Není to tak, že by přišla nějaká velká změna a já se náhle cítila dospělejší a že vím víc, co dělat, ale začala jsem vlastně žít dospělý život.

Možná se tohle týká jen osob, které pokračují na vysokou školu a tak si mírně bezstarostná léta posunou. Samozřejmě studia jsou náročná a o období bez starostí se nedá mluvit, ale stále člověk má ještě hlavní věci před sebou. Nemusí řešit placení věcí jako sociální, zdravotní, často ani nájem, nebo účty. Aspoň pro mě to tak bylo. Brigády jsem měla spíše jako přivýdělek. Ale po dokončení studia se najednou práce stala tou hlavní.

Myslím, že hranice studentského věku ve 26 letech je zvolena správně. Já začala pracovat už v 19, poté co jsem se nedostala na vysokou. A vím že jsme měla úplně jinou mentalitu, hodně věcí jsem si nechala líbit a nic neřekla. A teď s odstupem sedmi let jsem po vyhazovu a s lepším pocitem, že jsem sebou nenechala "vorat".

Pro upřesnění. Od ledna jsem teď byla ve své první plnohodnotné práci, jako redaktorka. Ale dost jsem se tam trápila. Nezapadla jsem do kolektivu, nesedla mi moc témata ani způsob jak se v daných novinách psalo. Ale myslela jsem že to nějak zvládnu a vydržím to tak rok dva. Ale začala jsem mít psychické problémy, byla jsem neustále protivná a bez energie a do práce jsem se vůbec netěšila. A pak, poté co už to dosáhlo určité hranice, jsem si řekla, že takhle ne. Zariskuji sice, že budu bez práce, ale nenechám si zničit psychické zdraví. 

A tak jsem tady. Dva dny bez práce s nejistou budoucností. Mám sice pár nabídek ale vše spíše částečné úvazky. A nějak si říkám, jak je zvláštní náhle řešit hlavně to, abych měla zaplacené sociální a zdravotní. To nikdy předtím nebylo důležité, vždy to nějak dopadlo. Teď řeším zda jít na úřad práce, nebo si to platit sama, což není malá částka. Zda se mi vyplatí mít více menších úvazků a co vlastně bude teď s mým životem.

Přijde mi jako by dospělý život byl jen honba za penězi. Když nenajdeš ideální práci, co tě baví, tak se jen trápíš. Nebo najdeš něco co se dá, ale nenaplňuje tě to. Proč jen ten dospělý život nemůže být zábavnější a jak si k němu najít cestu?

Možná ze mě teď jen mluví zahořklost, ale nějak jsem si uvědomila, že to co jsem si přála dělat, není tak ideální, jak se v dospívání zdálo. Ale je pravda, že do téhle fáze mi trvalo dojít pár let, kdy jsem se náhle začala brát jako ta dospělá. Pořád sice nevím co dělat, ale jde mi to trochu lépe něž kolem těch 18 let. No a snad se to vyvine i dál. Stejně mi ale přijde že kolem mě pořád jsou lidé dospělejší. Změní se to někdy? 

Co si o tom myslíte vy?

Přišla ve vašem životě někdy chvíle, kdy jste se cítili už dospělí?

Nebo máte stále chvíle, kdy se cítíte ještě nezrale?

Povedlo se vám mít dospělý život podle svých představ?