Jako malou mě mamka dala do baletu- to se mi líbilo, měla jsem hezkou sukýnku, byla jsem jako princezna, ale když začal být balet náročnější a učitelky po mě chtěly složitější kroky, nastal problém. Nešlo mi to, byla jsem zkrátka střevo. A už od dětství jsem měla asi zkrácené šlachy (nebo nevím) protože na rozdíl od mých šikovnějších vrstevnic jsem nikdy nedokázala udělat provaz ani rozštěp a natáhnout nohu nahoru, či si chytnout s rovnými zády prsty u nohou- to mi nikdy nešlo. Nikdy jsem nechápala ty holky co říkaly že v dětství daly provaz bez problémů- mě to nešlo nikdy. V baletu jsme ale naštěstí dělali trochu i prvky divadla, na kterých jsem se dostatečně vyřádila a tak po mě ani nechtěli nějaké složitější taneční kroky. Ale vedle ostatních holek jsem byla prostě horší. S baletem jsem pak časem přestala.
Nejhorší noční můra na škole pro mě pak byl tělocvik. Nejenom že mi to moc nešlo, ve všem jsem byla mezi posledními a míčové hry jsem vyloženě nesnášela. Nikdy jsem nevyskočila na kozu, dobíhala jsem mezi posledními a koš jsem nedala skoro nikdy. Zároveň si na mě ale na základce zasedla tělocvikářka, a dávala mi tu moji nešikovnost dost sežrat. Nevím co jí na mě tak vadilo, protože podobně, někdy i víc nešikovných dětí tam bylo víc, ale já jí nějak pila krev i přesto, že jsem se snažila. Doteď si pamatuji jak před celou třídou řekla, že všem dá na vysvědčení jedničku a když jsem se jí zeptala proč teda ale mě dá dvojku, tak odpověděla jen drsně "Prosim tě Kláro, radši se neptej." Ten rok jsem dvojku dostala jediná.
Takže kombinace nešikovnosti, nepřejících učitelů a anti-talentu na sport způsobila, že jsem sport nikdy nezačala mít ráda. A i když jsem o tom často přemýšlela, změnit to nechci. Říká se, že když se člověk něco jednou naučí, už to nezapomene- třeba bruslení- ale u mě to nikdy neplatilo- jeden rok jsem se jakž takž naučila udržet na ledu a za rok jsem se to mohla učit znova a když jsem šla bruslit po letech na rybník se třídou, zase jsem byla spíš na ledě než na bruslích. A kolo s tím jsem nikdy moc nekamarádila- jezdit jsem se na něm naučila dost pozdě a ještě ne moc dobře.
Proti sportu úplně nejsem. Snažím se chodit pravidelně plavat, což je jediný sport, který mám ráda a baví mě a spojeno je to asi i s tím, že jsem vyrůstala u moře. Ale kromě toho mě žádný sport nikdy nechytl.
Už hodně lidí se mě snažilo přesvědčit, že je to jen mým nastavením a že kdybych se snažila a zamakala na tom, že by mě sport časem chytl. Třeba běhání. A to vyloženě nesnáším. Když nemusím dobíhat autobus, nebo někam nespěchám, tak ho nikdy dobrovolně nedělám. Z běhání mi je špatně a proto se mu nechci věnovat. Je možné, že časem by to šlo lépe, ale nevidím důvod to podstupovat, když to nemám ráda, není mi to příjemné a vlastně to k životu nepotřebuju.
Jsem hodně hubená, s váhou jsem nikdy neměla problém, spíš se častěji snažím trochu přibrat. Sport pro mě tedy neznamená nějakou touhu po fit těle. Jediné co občas dělám že si zpevňuji stehna a zadek dřepy a sedlehy, ale to vždy vydržím dělat pár dní a pak mě to přestane bavit. Cvičení a sport mě nikdy nelákaly.
Mnoho lidí by mi řeklo, že nevím o co přicházím a že kdybych zabrala tak by mi to mnohé přineslo. Ale upřímně, se mi nechce absolvovat tolik dřiny a nervů, protože mě trvá naučit se nějaké aspekty sportu o hodně déle než běžným lidem, jen proto, abych se "cítila" dobře. Pro dobrý pocit mám jiné věci. Na odreagování mám divadlo. Jím dost vyváženě a zdravě, takže postavu mám stále štíhlou. A pro zpevnění těla mi stačí plavání a občasné dřepy. Nějakou záplavu endorfinů jsem nikdy z fyzické aktivity neměla- ani z plavání, ani ze cvičení ale ani z dokončení nějaké dlouhé túry- jen pocit že jsem ráda že je to zamnou a že mě hrozně bolí nohy. Na dlouhých túrách jsem si nikdy neužívala trasu, ale těšila jsem se hlavně na to až se vrátím zpátky, odpočinu si a nikam už nebudu muset jít. Takže si sport odpustím. Nevadí mi to. A i když mě mnozí nechápou- možná by pochopili, kdyby mě viděli "sportovat". Jsem prostě anti-talent na sport, nestydím se za to a vůbec mi to nevadí. Přece jen pro každého je tu něco jiného. A já sport s chutí oželím.