Miluji plánování aneb. moje láska k diáři

Od určité doby si nedokážu představit svůj život bez diáře. Jsem člověk, který má rád vše naplánované a věci také dělá s předstihem. Spontánní jsem nikdy moc nebyla a když se něco náhle nečekaně změní, často mě to rozhodí. Čím jsem starší, tím víc se mi začaly nabalovat povinnosti a ne vždy jsem je udržela v hlavě, a tak jsem si vedle kalendáře na stole, který jsem spíše měla kvůli hezkým obrázkům, pořídila i diář. Nějaký jsem měla už jako malá, ale tam jsem toho moc nepsala. Někdy od střední ale začal být  mou pravidelnou součástí. Prostě když si něco nenapíšu do diáře, skoro jakoby to nebylo a taky nesnáším, když se něco napsaného v diáři zruší- nerada v něm škrtám. 

    Od určitého věku jsem si oblíbila pěkné a trochu dražší diáře. Jednou jsem v knihkupectví objevila nádherné sešity PaperBlanks a zjistila, že mají i diáře a ty vypadaly jako staré knihy- prostě něco pro mě a od té doby jsem si je začala pravidelně kupovat každý rok jednu “starodávnou knihu” a slýchala jsem na ně i chválu. Vždy mělo své kouzlo když jsem ho mohla vytáhnout z tašky. Letos jsem si sice koupila diář od jiné firmy, ale opět ve specifickém stylu. Prostě si potrpím na lepší a neobvyklé věci. Diář je pak pro mě nezbytná věc, musím ho mít stále u sebe a tolik mě baví vždy když do něj můžu něco nového napsat. O to víc jsem nadšená, když píšu do zcela nového diáře. 

    Nejvíc jsem si svou lásku k diáři uvědomila v době koronavirové krize, kdy se skoro nic nedělo a diář tak smutně ležel ladem. Jak jen se do mě opět nalila vlna radosti, když jsem si po létě mohla začít psát nové povinnosti a diář se zase naplnil. A stolní kalendáře, které mám jeden doma a druhý na kolejích také. Prostě ráda plánuji a potřebuji na to mít vhodný arzenál.

A co vy? 

Také nedáte na svůj diář dopustit? 

Nebo jste přešli na modernější elektronickou variantu? 

Nebo si snad všechno pamatujete?

 

Vládci chaosu - aneb. když film o metalu udělá někdo kdo nerozumí metalu

Nedávno jsem shlédla film z roku 2018 Vládci chaosu, který má trochu volněji převyprávět příběh norské black metalové kapely Mayhem. Byla jsem na to zvědavá, protože filmů o metalu moc nebývá a o to víc, když se má jednat o "životopisný" film. Od začátku jsem k tomu byla trochu skeptická, ale nenapadlo, že se trefím až tak moc. 

Kdyby se nejednalo o film na základě skutečných informací, brala bych to možná jako zajímavý jen trochu přehnaný snímek, ale tak to bohužel nebylo. Začátek filmu byl ale docela slibný a můžu říct, že do první třetiny bych film označila za dobrý, ale tam by měl film skončit, bohužel se tak nestalo. První část vypráví o shánění zpěváka do kapely, kde se ke kapele přidá na oko nevinný blonďák, který se však vyžívá ve smrti, na podiu se řeže, rád čichá k mršinám a nakonec se pod tíhou depresí a nátlaku smrti zabije dost krutým způsobem. Frontman kapely pak než zavolá pomoc mrtvého zpěváka vyfotí a jeho snímek dá na přebal alba. Jemný blonďáček se s rolí popasoval opravdu dobře a je to asi jediné co si ve filmu i co se do psychologie týče, vzalo z reality vše a předvedlo to tak, jak to zhruba doopravdy bylo. Škoda jen že v podobném duchu nepokračoval i zbytek filmu. 

Vše vlastně bylo dobré, dokud se neobjevila postava Varga. Ve skutečnosti je to velmi zajímavý člověk, který je sice kontroverzní, ale má nějaké charisma - postava která se objevila ve filmu s reálným Vargem neměla nic společného, snad jen jméno a účinkování v kapele. V realitě byl Varg trochu zvrácený hubený hezoun, který už měl i první dítě a přítelkyni. Ve filmu z něj udělali neemočního baculatého šílence, který stále bydlí u maminky a je to navíc šílený playboy a nácek. Vedle něj hlavní postavu Euronymouse, frontmana kapely, pojali zas úplně obráceně. Jedná se vlastně o hodného trochu ufňukaného chlapečka, který vše myslí dobře a zlé věci dělá jen pro hudbu a pro image. Rory Culkin vlastně tuto roli pojal dobře, opravdu jsem mu věřila toho smutného chlapce, co není takový jak se ostatním lidem podle jeho hudby zdá a fungovalo by to, kdyby nehrál reálnou postavu. Nějak se mi nechce věřit, že frontman heavy metalové kapely by byl taková ufňukaná baba a uplakánek- takový člověk by totiž takový typ kapely vést nemohl, nesedělo to k tomu. Celkově se pak vyznění postav zdálo spíš komické, jakoby tvůrci chtěli zesměšnit metalovou scénu a udělat z nich šílence. 

Po dokoukání filmu mi přišlo, jakoby se tvůrci rozhodli vzít reálný příběh (nenávist mezi Vargem a Eurounymousem, která vyústila až ve vraždu) a pak zcela zapomenout na psychologii postav a dát tam osoby, které by reálně nikde existovat nemohly. A ani psychologie těch postav nebyla dotažena. Sám Varg, kdyby měl být takový šílenec jak byl ve filmu popsán, tak by pak na závěr nefňukal když ho zatýkají policisté, vysmál by se jim, ale na to jak postavu uchopili asi tvůrci zapomněli. Celkově vlastně nevím jak film přijmout. Ještě jsem zpětně zjistila, že ho produkovalo MTV - masová televize dělá film o nemasové hudbě- stejně absurdní jako vyznění filmu. A také fakt, že Mayhem nedal filmu autorská práva na jejich hudbu o něčem vypovídá. 

Je pravda že film ve mě zanechal silný pocit- stále přemýšlím, jak to mohlo být tak špatné a proč. Zdá se mi jakoby tvůrci chtěli podpořit lidi v předsudcích vůči metalovým kapelám a jejich členům, protože film byl od druhé třetiny plný klišé a přehnaností. Je to škoda, protože soudě podle první třetiny to mohl být opravdu silný film o zvláštní, trochu šílené partě mladých lidí kolem kapely Mayhem. Proč se ale rozhodli tvůrci z filmu udělat takovou slátaninu připomínající přehnané staré horory, ze kterých si v průběh u filmu dělali postavy srandu? Netuším. Film měl podle mě končit v první třetině, do té doby byla i dobře promyšlena psychologie postav, pak to šlo jen z kopce. Škoda.