Od včerejška je v kinech nový český film s Ivanem Trojanem v hlavní roli, -mapující volným způsobem příběh léčitele Jana Mikoláška, který se svým darem znelíbil tehdejšímu komunistickému režimu. Na film jsem šla s nulovým očekáváním, ale nakonec jsem byla docela příjemně překvapena. Jsem trochu skeptická k novějším českým filmům, mám totiž pocit, že bývají buď trapné a nepovedené a nebo polovičaté, kdy je třeba divně utnutý konec nebo něco nedotaženého. Občas ale i mou skeptickou mysl překvapí nějaký lepší film, kdy si řeknu, že s českou kinematografií to nebude tak špatné. Podobný pocit ve mě zanechal i nový film Šarlatán.
Zpracování filmu je takové pozvolné, Příběh je vyprávěn jemně, linka minulosti je dána spíše pro mírně zpestření, nezabírá tak výraznou část filmu. Příběh není nijak náročný ani výrazně překvapující a nabízí mnoho drobných narážek díky nimž všímavý divák odhalí nějaké zásadnější věci v předstihu. Právě to co jsem hodně na filmu ocenila, že často obsahoval jen jemné náznaky a symboly, kdy tvůrci dobře pochopili, že není třeba vše vysvětlovat a dlouhými dialogy popisovat a stačí jen mírné gesto či pohled. Film byl tak díky tomu jemný a klidný, to je jeho silná stránka. Herecké výkony hlavních postav byly velmi dobré, často se jim emoce daly vyčíst jen z postoje těla a výrazu tváře. Nikdo zbytečně nepřehrával, vše bylo dobře vyvážené. Ivan Trojan dokládá, že je to dobrý herec, který nemusí jen komediálně křepčit a dokáže dobře zvládnout i vážnou roli se ctí. Příjemně potěšil i výkon Juraje Loje v druhé hlavní roli, kterému pro hraní často stačili jen oči, myslím, že o něm herecky ještě hodně uslyšíme. Trojan v homosexuální podobě byl překvapením o to víc, že to bylo zahráno přesvědčivě a nijak násilně a vše do příběhu dobře zapadalo. Psychologie postav byla v příběhu podána jemně, tvůrci se nesnažili o nějaký hluboký psychologický rozbor Mikoláškovy minulosti, spíše jen podali příběh výrazné osobnosti. V této části mi mírně chyběla trochu větší sonda do minulosti a toho proč vlastně takový byl, ale film se asi rozhodl zaměřit spíše na léčitelův dar než jeho životní útrapy. Soudní líčení pak působilo tak zvláštně trochu nemastně neslaně trochu na půli cesty. Ale možná sloužil spíše pro rozvinutí příběhu ústřední dvojice. Ten se vyvinul velmi dobře. A i když se ve filmu objevuje pár scén, kde by se hodilo větší vysvětlení, náznaky totiž všude nestačí i tak jako celek film působí dobře a příjemně.
Film Šarlatán stojí na půli cesty, mohly z něj udělat hluboce psychologicky propracovaný film, ale tím by možná ztratil své kouzlo jemnosti. Mohl by se také víc zaměřit na zákeřnost komunistů (což bývá často v oblibě), ale tím by se pokazil hlavní příběh. Myslím, že tvůrci se rozhodli v některých částech ubrat a udělali dobře. Příběh nevyvolává nucené emoce a nechává na divákovi co si má o postavách myslet. V některých částech by se možná hodilo trochu přidat, ale celek to nekazí. Šarlatán je příjemný nenáročný film s dobrými hereckými výkony, který neurazí a myslím, že stojí za to na něj jít.
 |