Byla jsem na premiéře posledních Star Wars a po odchodu z kina vlastně stále přemýšlím, co si o filmu myslet. Na úvod řeknu bez okras, že to bylo docela zklamání, ale přesto to bylo docela hezké. Tedy poslední Star Wars nejsou vyloženě špatné, ale ani moc dobré. A může za to asi rádoby epická zápletka, která ale působí spíš nuceně.Už od prvních minut filmu jsem si říkala, že mi něco chybí, jakýsi nadšený a veselý pocit, který jsem měla vždy při sledování Star Wars. Prostě jakoby jim chyběla ta typická jiskra, která děla Star Warsky tím pravým. Říkala jsem si, ale že to ještě přijde, že se to rozjede, protože začátek byl opravdu takový pozvolný, ale až na pár momentů nepřišlo nic.
Celou dobu jsem čekala na nějaký zářivější moment, něco u čeho si řeknu, jo to jsou ty Star Warsky jak je mám ráda. Teď jsem spíš koukala na trochu rozpačité staré známé a to, jak vlastně vše dopadne. Příběh vlastně ani nebyl špatný, ani děravý, ale v kontextu celé ságy náhle působil jako trochu zbytečný a tvořený za každou cenu. A to měla nová trilogie celkem naběhnuto udělat za ságou důstojnou tečku. Protože řekněme si upřímně, že i zakončení původní trilogie bylo takové rozpačité. A v tomto duchu dopadl i nový konec.
Pokud jste film neviděli, jen varuji, že v tomto odstavci bude pro účely recenze pár spoilerů, tak pokud nechcete něco prozradit, přeskočte ho. Celkově se celé tři filmy zadržované tajemství, které vyběhlo na povrch v tomto díle, působilo celkem trapně. Možná se tvůrci snažili navázat na legendární "Luku, jsem tvůj otec", ale tady to moc nefungovalo. Objevení Palpatina, který se celu dobu schovával, čerpal síly a tahal za nitky vlastně ani tak špatné nebylo. Ale korunu tomu nasadilo zjištění, že vlastně měl děti a na světě je jeho vnučka. Některé věci tím sice začali mít logiku, ale to že měl vůbec Palpatine děti působí dost přitažené za vlasy. O jeho dětech se nikdy nemluvilo a teď má náhle vnučku. A samotný ten vztah se mezi nimi pak nakonec výrazně nevyužil. Právě zjištění Reyina původu působilo jako vycucané z prstu a dává to pocit, že prostě tvůrci chtěli udělat něco zajímavého a tak si začli trochu vymýšlet. Škoda, mohlo to možná být lepší, kdyby se tam necpaly ty rodinné vztahy. Vždyť Rey mohla vzniknout podobně jako Anakin, bez otce, ale do nápadu tvůrců zasahovat nebudu. Hlavní zápletka působila prostě nuceně a trochu trapně.
Základ filmu nebyl moc dobrý i tak to vlastně bylo fajn a některé momenty opět ukázaly sílu Star Wars. Za nejfunkčnější považuji asi scény s Rey a Kaylo Renem, kde náhle jejich propojení začlo dávat smysl. Jakási jejich chemie poměrně fungovala a z Kalya se náhle stala i docela sympatická postava, která se ale až moc všude cpala. Celkem se mi líbilo jejich propojení na dálku i to, že si tak vlastně mohli posílat věci, to by zajímavý nový aspekt síly, který pak fungoval právě jejich dualitou v síle. O to větší škoda, že to mezi nimi dopadlo nakonec, jak to dopadlo. Jakési vyústění love-story pak vlastně nebylo nucené a jako jedno z málo v tomto filmu bylo na místě, aspoň dle mě. A pořád nechápu ten aspekt, že všichni Skywalkeři vlastně nakonec po smrti zmizí- proč?.
Další silnou částí filmu byl závěrečný souboj s Palpatinem, který opravdu stál za to a film trošku zvedl. Bylo to vlastně to, na co jsme čekali. Jednalo se sice o klasický souboj dobra a zla (všech Jediu proti všem Stihům) ale udělaný byl dost dobře. Prastará síň kde Palpatin přebýval se stíny všech Sithů byla opravdu působivá. A zakončení ságy tak bylo vlastně dobré. I tak filmu jako celku něco chybělo. Samotný vnitřní soubou Rey s temnou stranou své síly nebyl moc uvěřitelnný. Prostě to byla furt hodná holka, co má trochu temné myšlenky, protože se lekla své síly, ale furt málo na to aby se na temnou stranu dala. Darth Rey byla sice pěkná, ale základ toho proč by měla jít k temnotě u Rey nějak chyběl.
Zároveň až skoro lezlo na nervy nucené hlášení, jak všichni musí být spolu a v jednotě je síla. Skoro jsem chvíli měla pocit, že koukám na Friendship is magic. Snaha o popis krásy přátelství a síly ve skupině byl sice ve Star Wars vždy, ale nikdy ne tak nuceně, jako tady. Vše působilo, že prostě jen šlo o rozloučení jak se starými, tak s novými hrdiny a účel filmu vlastně nebyl jiný. Víme, jak kdo dopadl a to je vše. Je to škoda, mělo to velké šance. Protože třeba postava Poa v tomhle dílu dostala prostor a ukázala se jako dost dobrá, trochu nahrazující Hana Sola. A fajn bylo, že někdy mu na hraní stačily pohledy a postavu to tak hodně zvedlo. Jen se objevily další nové zajímavé ženské postavy, jejich potenciál bohužel zůstal na půli cesty. A poměrně mi chyběl humor typický pro všechny díly, tady ho bylo dost málo a sledování filmu provázela spíše mírná rozpačitost, než pobavení. Tvůrci prostě trochu ubrali plyn, ale zde to bylo spíše na škodu.
Konec Star Wars vlastě připomíná konec Hry o Trůny, který taky nebyl vyloženě špatný, ale něco mu chybělo. Holt letos je rok velkých zklamání. Konce tvůrcům poslední dobou prostě nějak nejdou. Vlastně by možná bylo hezké udělat nějaké story o minulosti Palpatina (kde se třeba vyřeší ty jeho děti) protože prequely se celkem daří, soudě třeba podle Jokera. Ale co my víme, jak ještě tvůrci Star Wars vyždímou. Holt hrabat v minulosti se dnešním tvůrcům daří, ale zakončovat věci už moc ne.
Poslední Star Wars tedy byly docela zklamáním, ale i tak se na ně pěkně koukalo. Hlavní zápletka byla trochu trapná, ale i tak tam bylo to staré dobré putování za dobrodružstvím a příjemná atmosféra Star Wars, i když dosti jemná. Působilo to vlastně jako pěkná pohádka, což ale vlastně Star Wars tak trochu byly vždy. Jen těch dobrých momentů, pro které máme Star Wars rádi bylo málo, aby to byl opravdu dobrý film a celou dobu filmu něco chybělo. Možná prostě bez ústřední trojice ty filmy nebudou ono a Lea, na kterou se tak hezky zavzpomínalo, to moc nezachránila. Škoda, film to nebyl vyloženě špatný, ale ani moc dobrý. Zůstává jen mírně nad průměrem. I tak to byla fajn podívaná a za hezký návrat do tohoto světa tvůrcům děkuji.
O víkendu jsme si konečně zašla na velmi oceňovaný film Joker. Tušila jsem předem že to bude dobré, ale nečekala, že až tak. Od prvních minut filmu, které se zdály trochu rozpačité jsem zůstala nalepená na plátně a neodtrhla se až do konce. Film mě chytl a nepustil a to především svou realističností a surovostí, která v tomto případě nebyla na obtíž, jak to někdy u filmů bývá, spíše naopak.
Už od mala jsem byla vždy citlivější, hlasitější a na věci jsem víc reagovala. Snadno jsme se rozbrečela, když jsem byla naštvaná, všichni to poznali a radost jsem dávala najevo plnými doušky. Vždy mi to přišlo normální, ale postupem let jsem se začla občas setkávat s nechápavými rakcemi, nebo dokonce odsouzením. Tolikrát jsem zaslechla že jsem moc citlivá, moc hlasitá, snad opilá, věci moc řeším apod. Dříve mě to hodně mrzelo, ale pak jsem to začala brát jako součást své povahy, protože potlačování mi nedělalo dobře. A pak jsem narazila na pár článků vypovídajících o hypersenzitivitě a bylo to poprvé, co nějaký popis přesně sedl na mě, do všech detailů.
Vždycky jsem měla o vztazích jasno. Tedy u sebe. Od mala jsem věděla, že chci jen jednoho kluka a neláká mě randit a poznávat další a další kluky, jak to mají mnozí mladí v oblibě. Přišlo mi to normální. Ale časem jsem zjistila, že mezi mladé moc nezapadám. Monogamie je prý nepřirozená, člověk se musí vybouřit… samé věci, které jsem nikdy nechápala a netoužila po nich. Proč jsem svým zdravým přístupem ke vztahům v dnešní době divná? A pak jsem v jednom článku našla zmínku o starých duších. Tedy lidech, co za vztahy bojují a raději věci spravují, než aby se jich zbavili. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že to přesně jsem já.
Tohle je článek a zamyšlení, které jsem psala asi před rokem a půl a ani jsem nevěděla, že to bude vzkaz pro mé budoucí já. Psala jsem ho v době kdy jsem byla šťastná a zamilovaná a chtěla dát pochybujícím naději v pohledu na lásku - a teď jsem já ta co má zlomené srdce a potřebovala si něco takového přečíst. A protože mi to trochu zvedlo náladu a připomnělo tu naději, kterou jsem v sobě měla, rozhodla jsem se ho sem dát a povzbudit i další lidi, kteří mají trápení v lásce, ale i pro ty zamilované. Láska totiž smysl má, jen to srdce chce někdy povzbudit. 
Euforie je seriál, který se poměrně těžko vysvětluje, pro pochopení jeho kouzla se musí vidět. Ale stručně se dá představit jako seriál, který syrově a bez přetvářky představuje dospívaní a strasti s ním spojené, jako jsou první lásky, zrady, sex, drogy, alkohol a další. Hlavní představitelkou je drogově závislá Rue, ale seriál se nevěnuje jen jí- a to je na něm skvělé. Každý díl je započnut příběhem jednoho z hrdinů seriálů, kdy je představeno jeho dětství a poměrně dost psychologicky propracovaně i popsaný vývoj a důvody, proč došli tam, kde jsou teď. Seriál je hezký i nehezký zároveň. Vypráví o hezkých lidech, v relativně hezkém období života, kteří však dělají a prožívají nehezké věci. Když jsem si o seriálu přečetla jako o něčem o dospívání, čekala jsem trochu věcí slaďárnu, ale nic takového jsem nedostala. Naopak. Euforie je seriál, který bez příkras ukazuje, jak to doopravdy mezi mladými chodí, to co si kdekdo nechce přiznat, ale je to tak. Člověka až mrazí, jak realisticky jsou popsány pocity všech, a vy jen koukáte a čekáte, co dalšího ještě přijde. Není to však prvoplánově šokující seriál, drží se v takové rovině, kdy šokuje jen svou realističností. Slabší chvilky možná v seriálu budou, ale je jich tak málo a zapadnou v celku, který je naprosto dokonalý. Možná seriál není pro každého, protože je hodně drsný a ne každý chce vidět realitu, ale Euforie ji podchytává fakt dobře. Všechny postavy jsem si oblíbila i přes jejich špatné návyky a vlastnosti a to právě proto, že jsou reální a v seriálu je i moc dobře a propracovaně vysvětleno, proč takoví jsou. V osmi zhruba hodinových dílech se představilo několik příběhů dospívajících ze střední školy tak, že máte pocit, že je znáte a je vám jich všech vlastně líto. Opravdu jsem nečekala, že mě něco zasáhne tolik jako tenhle seriál. Na každý díl jsem koukala se zatajeným dechem a byla nadšena, jak některé věci, co i já moc dobře znám přesně vystihují (nešťastné lásky, deprese…). Euforie je sonda do myslí dnešních mladých a možná i do mysli všech mladých napříč dobou a ukazuje, jak to chodí doopravdy bez příkras. Takových seriálů by mělo být víc. Na příští rok je v plánu dalších 8 dílů, kterým by se příběh měl ukončit. Už teď se jich nemůžu dočkat. Díly jsem shlédla skoro na jeden zátah a už teď vím, že to nebylo naposled. Jsem ráda, že se dělají kvalitní, hodně dobře psychologicky propracované seriály, kterým Euforie dozajista je. Seriál je jak pro dospívající, kteří hledají sami sebe, tak pro starší, kteří je chtějí pochopit, nebo sami vzpomenout, jak těžké to bylo. Euforie je sonda do dnešní uspěchané doby a je zpracovaná fakt dobře. Od zkouknutí prvního dílu ve mě stále rezonuje a nezměnilo se to ani po dokoukání posledního. Herecké výkony, dialogy, scénář, kamera i režie na jedničku. Dlouho jsem neviděla nic tak skvěle zpracovaného. Vřele doporučuji, je to bomba.
Tak jsem konečně dokoukala Teorii velkého třesku. Sice trochu se zpožděním, ale přece jen. A je to zvláštní, ale zároveň moc příjemný pocit. Vzpomínám na ty chvíle, když jsem na seriál začala koukat. Už bylo v oběhu pár sérií, já začala chodit na střední a všichni o tom mluvili. Tak jsem na to taky zkusila a zamilovala se. Je málo seriálů, které opravu přirostou k srdci, a žádný díl nezklame, i když není úplně dokonalý. Ale Teorie mezi ně patří. S úsměvem vzpomínám na probdělé noci, kdy jsem sledovala jeden díl za druhým a vždy mě to lákalo pustit další a další… A když jsem se na některé koukala po nějaké době znova a zas se bavila. Teorie se prostě povedla a o to víc jsem ráda, že se vyvedly i poslední díly a seriál nezevšedněl.
Dnes jsem v rámci Open air divadelního festivalu v Hradci Králové měla opravdu nevšední zážitek. Už několik let se v nějakých prostorách v rámci festivalu pořádá akce, ve které si běžní lidé mohou okusit, jak se cítí slepý člověk. A letos se rozhodli tuto kavárnu umístit do mé oblíbené hospůdky, kde jsem strávila v minulosti hodně času a ráda se tam ještě občas zastavím. Když jsem se dozvěděla, že v mé oblíbené Čtyřce bude temná kavárna, věděla jsem, že tam musím jít, i když to pro mě asi nebude tak nevšední, když to tam znám skoro z paměti. Byla jsem součástí první party, co šla dovnitř. Program byl na necelou hodinu. Zprvu jsem vlastně nevěděla moc co čekat a byla jsem příjemně překvapená. Před hospůdkou jsme od pořadatelů dostali tmavé brýle, přes něž nemělo být nic vidět. Možná tím, že jsem hubená to úplně nefungovalo, protože malým otvory kolem nosu a čela něco málo vidět bylo. I tak ale cesta do podzemí točitými schody byla náročná. Už za běžného vidění my občas schody dělaly potíže a teď obzvlášť. Ale každý měl asistenta, který mu pomohl dolů a pro mě to možná tím, že místo znám bylo snazší. Pomalu jsme se přesunuli ke stolečku a já se posadila. Po chvíli se zhasnulo a my si mohli sundat brýle. Bylo to zvláštní být vlastně odkázána na něčí pomoc a vlastní ruce. Hned jak jsem se usadila, se mě ujala příjemná paní servírka, která byla nevidomá a vše mi pěkně vysvětlila a dala mi zajímavý nápojový lístek. Byl hodně na hmat i na čich a některé věci se daly snáze poznat, některé méně- to se mi moc líbilo. A sama jsem se překvapila, že dokážu rozeznat obrysy písmen, když jsou vystouplé a vlastně si tak přečíst slovo. Slečna, která seděla u mého stolu říkala, že to přečíst takto nedokázala. Asi jak hodně čtu tak mám tvary písmen v hlavě. Byla to moc zajímavá zkušenost, takto něco poznávat. Pak jsem si objednala kávu a když mi byla donesena, trochu jsem se zarazila protože jsem dostala mléko a cukr zvlášť. Za světla to nepředstavuje žádný problém, ale takhle jsem se trochu bála, zda se trefím do malého hrnečku. Ale s trochou zručnosti se to podařilo. Jen ten lógr mi po dopití dělal problém, protože jsem neodhadla kdy se objeví :D ale to se stává i normálně. Celou dobu nás zážitkem provázel nevidomý zpěvák a klavírista, který ale na můj vkus zpíval a hrál moc nahlas a vlastně mi mírně vadilo, že hrál celou dobu. Ráda bych si zkusila vstřebat prostředí i bez množství hlasitých zvuků v okolí. Ale je mi jasné, že slepec si nevybere, jaké zvuky okolo sebe bude mít. Přesto tam na mě bylo zvuků moc. Jinak byl ale zážitek parádní. S nápoji jsem se trochu více sžila a třeba víno, které jsem si objednala později, jsem náhle vnímala úplně jinak a první poznání bylo hlavně podle vůně. A vůně mě provázela vlastně celou dobu pobytu v podzemí. Čtyřka totiž má svou specifickou vůni, kterou znám, ale za světla si jí tolik nevšímám a o to víc mi to místo přirostlo k srdci. Necelá hoďka pak utekla hrozně rychle, až jsme se nestačili divit. I ve chvíli, kdy se nás prvně ptal moderátor na čas, jsme odhadovali tak 15 minut a ono jich uteklo už přes 20, všichni byli překvapeni. Ve tmě se čas zdá jiný. A to se mi projevilo i na neustálém nutkání kouknout se na mobil na čas, které jsem teď musela potlačit, abych nepokazila atmosféru. V běžný den každou chvíli automaticky hlídám čas a člověk si už na to nějak zvykne, a když nemůže a neví vlastně jak čas letí je to nezvyk. Zároveň ale díky tomu byl ten zážitek více intenzivní. A sama jsem byla překvapena, že opravdu nebylo vidět vůbec nic. Čekala jsem, že po sundání brýlí ve tmě si časem zvyknu a začnu rozeznávat obrysy, jako obvykle v tmavé místnosti, ale teď opravdu neproniklo nikde žádné světýlko a tma byla neustálá. A moje oblíbená Čtyřka se náhle bez světla zdála o dost jiná. Stačilo už to že jsem si celou dobu myslela že sedím u malého kulatého stolu a on byl dlouhý a hranatý :D. Nevšední pocit jsem v sobě měla ještě pár hodin po zážitku, i když mi to nejdřív přišlo rychlé a jednoduché, ve skutečnosti to ve mně hodně zanechalo. I tak mě zamrzelo, že jsem na místě vlastně sama. Sice tam se mnou byli další lidi, ale ty jsem neznala. Prožívat to s někým dalším a pak spolu sdílet ten zážitek, musí stát za to. Ale i tak nelituju, i když jsem byla sama. Obsluha byla moc příjemná a o to víc mě ten sice krátký, ale intentnivní zážitek, naplnil radostí. Vnímat skoro hodinu svět bez očí je velmi poučující, člověk se hodně zamyslí. A o to víc si začne vážit slepých lidí- jsou skvělí i přes to, že nevidí krásu života- i tak o ni nepřijdou- oni ji cítí.
O seriálu Most! se hodně mluvilo a stále mluví, a i mě se to nevyhnulo. I tak jsem nebyla mezi prvními diváky. Četla jsem i slyšela, že je to dobré, ale nějak jsem se nedostala k tomu, abych se na něj koukla. Ale nakonec mi to nedalo a když jsem se dozvěděla, že to sledují i mí rodiče, rozhodla jsem se podívat taky, abych zjistila, co na tom všichni mají. A dopadlo to tak, že jsem za dva dny shlédla všechny díly až na ten poslední, který ještě nevyšel. A napjatě jsem se těšila na poslední díl, který jsem shlédla poprvé živě. A opravdu mohu říci, že se řadím k fanouškům... Dycky most!
