Už před nějakou dobou jsem tu psala o tom, jak jsem se dostala do elévského programu do rozhlasu, což bylo mým snem už dávno. No a od té doby se vlastně nedělo zas tak nic moc zajímavého a v rozhlase jsem nakonec v půlce skončila. A nakonec jsem i ráda.
Stáž v rozhlase jsem brala jako velmi dobrou zkušenost, upřímně jsem od toho ale čekala něco docela jiného. Myslela jsem, že se více naučíme mluvit na mikrofon, zkusíme si reportáže a zjistíme trochu víc, jak to v rozhlase chodí. Ale nakonec to bylo trochu jinak. V zásadě se jednalo o to, napsat jednou za čtrnáct dní zprávy z informací z ČTK a později i reportáže a udělat to podle daných norem v rozhlasu (tedy krátké a stručné). To by se zdálo být užitečné, kdyby se to nedělalo stále dokola a neřešila se tam každá blbost. Ale brala jsem to jako nutný začátek a těšila se na kreativnější pokračování. Ale to se vlastně ani nekonalo. Nebo ne v té první půlce.
Později jsme dostali trochu aktivnější úkoly, kdy jsme měli nahrát dvakrát nějakou reportáž, jednou o popisu budovy a podruhé o cestě do práce - zkušenost to byla zajímavá, ale vzhledem k tomu že jsme neměli kurs na střih zvuku, tak mé reportáže za moc nestály. U druhé reportáže jsem trochu překonala svůj stud a oslovila jednoho pána z ochranky obchodu, který mi řekl pěkné věci k reportáži. Jinak se mi ale zdálo, že nám vlastně jen říkají na hodinách, co máme špatně a za nic nechválili. Tedy aspoň mě - asi dvě holky tam za jejich reportáže vychvalovaly do nebes a ostatní kritizovaly. Už to mi nebylo moc příjemné.
Další trochu zrádná věc byl závěrečný úkol na konec prvního cyklu stáže a to rozhovor na nějaké architektonické téma. Já dostala Tančící dům a byla z toho trochu nešťastná, protože v tomto odvětví se neorientuju a architektura mě moc nezajímá a hlavně jsem nevěděla koho oslovit. Ale nakonec jsem dostal typ na zajímavého člověka, na kterého jsem si našla na internetu kontakt a domluva s ním byla velmi snadná- odpověděl mi vlastně ihned a brzo jsme se domluvili na rozhovoru. Celá nervózní jsem za panem architektem dorazila na jeho sídlo na Pražský hrad (což pro mě byla aspoň příležitost k pěknému výletu). Byla jsem hodně nervózní z oslovení cizího člověka a ještě vedení smysluplného rozhovoru. A vše nakonec dopadlo líp, než jsem doufala a byla to moje nejlepší zkušenost a velká lekce pro moji psychiku- že dokážu překonat svůj největší strach. To vlastně bylo to, co mi to nejvíc dalo. Rozhovor pak probíhal moc pěkně, jen se pan architekt moc rozpovídal a bylo to trochu moc dlouhé. Ale byla jsem ráda. Nakonec jsem to nějak svýma silama mírně sestříhala a poslala. Ale nic se nedělo. Hodnocení se nekonalo. Nastal náhle konec semestru a rozhodovalo se o tom, kdo zůstane a kdo půjde dál - a o rozhovoru ani zmínka.
Ale nastal náš obávaný den o rozhodnutí, kdo bude pokračovat. Měla jsem celou dobu nějaké divné tušení. A přidalo tomu i to, že rozhlasová cvičení mi moje lektorka zrušila předčasně (zatímco někteří kolegové na něj dál chodili) a okatě se mě zeptala, zda budu pak chtít papír o vykonané stáži. Ale stále to bylo jen tušení.
Den, kdy se mělo rozhodnout, jsme byli všichni nervózní. Nikdo netušil, co se bude dít. A šok nastal už u první dívky, co šla na "pohovor" které řekli, že kvůli jejímu hlasu s ní nechtějí pokračovat, což bylo dost drsné. Nabídli jí aspoň možnost domluvit si stáž na webu rozhlasu, ale i tak jsme všichni byli víc nervózní. Další lidi ale byli na pohovoru celkem dlouho oproti první slečně a ti pokračovali dál. Nakonec se tak nějak potvrdila domněnka, že kdo je tam krátce, ten nepokračuje a koho si tam drží dlouho, tak zůstává. A nakonec se dostalo i na mě.
Hned na začátku se mě zeptali, jak se mi zatím stáž líbila a já upřímně řekla, že jsem od toho čekala něco jiného, že to bude víc kreativní a tak. A náhle oni pokračovali s kýváním, že mi tedy přejí hodně štěstí jinde a ptali se, jaké mám plány dál. Z toho jsem tak nějak pochopila, že teda asi nepokračuju. Ale napřímo to neřekli. V tu chvíli mi projelo hlavou, jestli by to tak dopadlo, kdybych na začátku neřekla, že mě to moc nenadchlo, ale asi už to je jedno. Prostě jsem nepokračovala. A se mnou ještě asi další dvě dívky, ale ty obě samy řekly, že se jim nechce.
Nakonec jsme se dozvěděli, že ten "závěrečný" úkol nestíhali (takže pro postup vůbec nebyl potřeba) a my, protože jsme si s tím dali tolik práce a nechtěli jsme, aby to bylo zbytečné, jsme je požádali aspoň o zpětnou vazbu. Tu jsem nakonec dostala v den, kdy jsem si šla pro papír o vykonané stáži, a jednalo se jen o vytisknutý papír od jednoho z lektorů, kde byla čistě jen kritika. Sice trochu oprávněná, ale jen kritika, a ne moc milá, což byla pro mě taková poslední kapka a rozloučení s rozhlasem. A vlastně jsem díky tomu pochopila, že to nebylo místo pro mě.
Teď zpětně jsem ráda, že nepokračuji. Sice mě trochu mrzelo, že to nedokončím celé, ale praxi mám a i tak mi to stačilo. Nelíbil se mi totiž přístup vyučujících, kteří nás měli trochu za podřadné a stále nám jen říkali, co máme špatně a nebyla skoro žádná pochvala. To už opravdu nemám zapotřebí. Kvůli rozhlasu jsem měla tolik nepotřebných nervů, které mi vůbec nic nepřidaly. Navíc se nedával žádný prostor kreativitě a vše se muselo psát tak, aby to vyhovovalo rozhlasovému stylu, bez jakékoliv personifikace a barvitějších přirovnání. A to není nic pro mě. Navíc oni tak nějak počítali, že elévové, co projdou celým kursem, pak rovnou budou pokračovat prací v jejich News roomu, kde jsem taky byla jednou na pár hodin se podívat. A o tom jsem vážně věděla, že nechci. Rozhlas mě nezaujal a vím, že bych tam nakonec pracovat nechtěla a také chci na léto odjet z Prahy, což bych takto nemohla (oni totiž počítají, že elévové pak převezmou v létě směny za redaktory, co jezdí na dovolené). Takže samý nátlak, který nemám zapotřebí.
A ještě jedna radost. Kurs střihu, na který jsem se nejvíc těšila a doufala jsem se, že se na něm něco naučím, se dal až do druhé půlky. Holt zákon schválnosti. No, čekala jsem od toho opravu víc. Na mikrofon jsem si moc nenamluvila, když ano tak pouze pár minut před všemi ostatními a kreativita byla nulová. Praxe to byla dobrá a aspoň vím jedno - rozhlas prostě není pro mě- aspoň ne ta zpravodajská část. A ujasnila jsem se, že chci více do kulturní sekce (na kterou koukali soudě dle jejich narážek skrz prsty) a do něčeho více kreativního. A aspoň jsem měla teď v druhém semestru víc času na bakalářku a státnice. Ten rozhlas by se mi tam asi moc nevešel.
Ale pro zájemce o elévy- nechci vás tímto odradit, ale pro kreativnější jedince, to prostě není. Je to zajímavá zkušenost a někteří z kolegů byli nadšení. Ostatně ta parta mi bude chybět asi nejvíc- protože po dlouhé době jsem našla lidi, se kterýma jsem si rozuměla a vždy jsme se na hodinách nasmáli a pokecali, ale co se dá dělat. A taky mi bude chybět sympatický mladý vrátný, který se na mě vždy hezky usmíval a já na něj.
A jen na závěr- přišlo mi že rozhlas si tímto kursem dělá své vlastní ovečky, co budou dělat přesně to, co oni vyžadují - což není můj šálek kávy. Ale zkušenost a praxe to byla skvělá.
PS: Nakonec jsem svůj rozhovor o Tančícím domě nabídla na Novinkách, kde pracuji a vyšel a dokonce jsem dostala tu pochvalu. A poznala jsem i jak je Tančící dům krásné místo, když jsem si ho šla nafotit. Zde je článek.