Bohemian Rhapsody- recenze

Už když jsem se o tomto filmu dozvěděla, nějak jsem tušila, že to bude dost dobré a jak jsem v kině zjistila, opravdu jsem se nemýlila. Už dlouho jsem neviděla tak skvělý film, plný emocí, krásy a dojmů. Chytl mě vlastně už od začátku, když začala hrát oslňující hudba od Queenů a já se začala cítit dobře. Jak o tom tak přemýšlím, nevím vlastně co filmu vytknout. Každá minuta byla zábavná a bez chybičky. Bylo to celou dobu milé, krásné, ale ne zbytečně sentimentální, ale nádherně smutné jako život sám. Fredieho mi bylo postupem času tak líto a v podání Ramiho Maleka byl jak živý. Měla jsem pocit, že je na scéně opravdu sám Fredie, Malek ho ztvárnil bravurně a myslím, že předvedl dokonalý výkon hodný spousty cen. Ale to celé herecké obsazení, které bylo tak živé a uvěřitelné, až jsem měla pocit, že se dívám na samotnou kapelu. A podoba některých byla doslova až šokující. Některé scény pak byly tak silné, že jsem nejednou nezakryla slzy a stále mi je vnitřně trochu teskno když si vzpomenu na Fredieho osud a vše co ho obklopovalo. Díky filmu jsem si uvědomila jak krásný, skvělý, jedinečný a neopakovatelný člověk to byl. Samo vrstvení příběhu mi přišlo pěkné a nic tam nepřekáželo ani zbytečně nevyčnívalo. Velmi také oceňuji, že se ve filmu vlastně neobjevují žádné sexuální scény, které by se ve Fredieho příběhu nabízely a v dnešních filmech se objevují často, ale podle mě dost zbytečně. Zde vůbec nebyly a bylo to jen dobře. Stačil náznak, slova, pohled a bylo jasné, o co se jedná a co se děje. Tyto věci se dají podat vkusně a silně, jak je toho tento film důkazem. Malek v tomto ohledu ztvárnil Fredieho opravdu skvěle. Film mě těšil od začátku do konce a celou dobu jsem měla pocit, že jsem tam s nimi. A to hlavně na závěrečném koncertu k LiveAid, který byl podán tak, že jsem se cítila, jako bych tam taky byla, bušilo mi srdce a nadšeně jsem si užívala dokonalou show plnou emocí a krásy. O to víc jsem si díky tomuto filmu i této scéně uvědomila, co Queeni přinesli světu a to nejen díky Frediemu. Velkou míru měl jeho dokonalý hlas, ale také skvěle propracovaná hudba a image. Z filmu jsem odcházela nadšená a plná emocí i smutku a stále mi vězí v hlavě. Už teď vím, že se na něj ještě několikrát podívám. Je to film, který má potenciál stát se legendou (vždyť už teď je na ČSFD jako třetí nejlepší film, a to se u nových filmů moc nestává). Dlouho jsme neviděla tak skvělý film, u kterého bych cítila tolik emocí, smutku i radosti a nadšení. Je to opravdu dokonalá pocta Frediemu i samotné kapele Queen a myslím, že přesně takhle by se životopisné filmy měly dělat. Dlouho tu nebyla taková pecka a myslím, že také dlouho nebude.

Mé trápení s autem aneb. učím se podruhé řídit

Už je to nějaký ten pátek co jsem se "naučila" řídit a dostala řidičák. Přesněji to v prosinci budou tři roky. Ale od té doby jsem nějak moc nejezdila a v posledním roce vůbec, takže jsem měla víc než roční pauzu od řízení a říkala jsem si, že bych si to mohla osvěžit. Řidičák jsem si spíš udělala proto, že se mi bude v budoucnu hodit, ne že bych ho nutně potřebovala. A tím že ani nemám auto a všude mě někdo doveze nebo jedu hromadnou dopravou, tak jsem ani neměla kde řízení pilovat. Pravdou je, že mi to nijak dvakrát nešlo. Na technické věci jsem tak nějak antitalent a to se projevilo při řízení. Naštěstí jsem měla velmi hodného a trpělivého učitele, který na tu mou zpomalenost měl nervy a i když jsem ho jednou rozčílila, kdy jsem si nevzpomněla skoro ke konci kurzu na základní věci, tak mě dotáhl úspěšně až do zdárného konce. Musela jsem si sice přikoupit pár hodin navíc (a jsem za to ráda) protože při poslední jízdě to stále nebylo ono, ale nakonec jsem pak závěrečky, krásně den před štědrým dnem, dala na první pokus. Je tedy fakt, že jezdím podle předpisů a nedělala jsem žádné zásadní chyby, jen jsem pomalá, ale to není součástí testování. A tak jsem získala řidičák s tím, že se jakš takš udržím na silnici, ale stále to není ono.

---

Abych to hned zúročila, začala jsem brzy potom jezdit s tátou. Jednou jsem ho dokonce odvezla domů, když se rozhodl dát pár pivek s kámoši a využil toho, že už můžu řídit. Zpětně nechápu, jak jsem to dokázala a i taťka toho trošku litoval, ale uřídila jsem to a nic se nestalo. Pak jsme spolu párkrát jezdili a učili se trochu znovu základy, protože u té jedné jízdy poznal, že to není ono. A pak nastal jeden den, kdy se rozhodl, že už pojedeme normálně mezi auta, že ježdění stále dokola na parkovišti u obchoďáku už nepotřebuju. Ale nějak to moc nešlo. Dostala jsem se na rušnou křižovatku, kde bylo potřeba trošku "na drzáka" vjet na vedlejší silnici, ale já měla strach a stála tam asi dvacet minut. Nakonec se nějaká větší mezera uvolnila a já konečně jela. V tu chvíli mě začali ostatní předjíždět a civět na mě, jakože co to za čůzu je za tím volantem. A mě to hrozně rozhodilo a přestala jsem se věnovat řízení a auto začalo trochu kličkovat na silnici, až skoro sjelo do příkopu. Naštěstí táta byl obezřetný a včas mi řekl, ať zastavím, dost naštvaně podotýkám, a převzal řízení. Od té doby už jsme nikdy nejezdili. A to trvalo asi rok a půl…

Za tu dobu jsem se snažila tátu několikrát přemluvit, abychom zas jezdili, ale on si nedal říct. A já se nějak začala bát řízení a přestala jezdit úplně. Zároveň mě mrzelo, že jsem zas někoho zklamala a tak to se mnou vzdal a že nejsem schopná se to naučit. Postupem času se mi ale nabídla mamka, že se mnou bude jezdit. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, protože jsem s ní už jednou jela a hrozně jsme se při tom pohádaly. Ale nakonec jsem si řekla, že vlastně proč ne, s bráchou totiž jezdila a bylo to v pohodě a potřebovala jsem si to osvěžit. Vyhradila jsem si na to čas o letních prázdninách. No ale jak to s plány na prázdniny bývá, náhle byl konec srpna a pořád nic. Dávala jsem naději aspoň září, ale také ne. Nakonec, i když jsem tomu už přestávala věřit, se ale čas našel. A to poslední víkend v říjnu.

Vzhledem k tomu, že jsem opravdu dlouho nejezdila, nečekala jsem od ježdění velké zázraky, ale taky jsem netušila, jak špatné to bude. Říká se, že řízení se nezapomíná, a že když se to jednou naučíš, už to nezapomeneš, ale je to kec. Zapomněla jsem totiž úplně všechno. Zajeli jsme na to slavné parkoviště u obchoďáku a já po víc než roce usedla za volant s tím, že si vlastně vůbec nepamatuju, jak se to dělá. Když se mi podařilo nastartovat a dokonce se i rozjet, aniž by mi to chcíplo, hned jsem se lekla, jak to zabírá a vlastně jede, když jsem zahnula. Připomněla jsem si tím svůj první den za volantem, kdy jsem se lekla podobně. Teď to nebylo tak hrozné, vzpomněla jsem si brzo, ale došlo mi, že to už opět vůbec neumím. A tak jsme se s mamkou učily úplné základy- rozjíždět se, zastavovat na křižovatce, vyřazovat, znovu řadit atd. Opravdu jsem se cítila, jako bych se to učila celé znova. Pak, když mi to trochu padlo pod nohu, se mamka rozhodla, že si zajedeme trochu dál a vyjedeme z parkoviště. Vše by bylo dobré, kdybych nezastavila na křižovatce, kde mi auto začalo mírně couvat. V tu chvíli pak samozřejmě stálo za mnou další auto a tak bylo potřeba, abych co nejrychleji odjela. Ale já zpanikařila. Nevěděla jsem co dělat, aby mi to auto nejelo zpátky a jak se rychle rozjet aby mi to nechcíplo. Furt dokola jsem zoufale opakovala, že to nezvládnu, "já ti říkala, že to nezvládnu", až to mamka nevydržela a řekla mi, ať vylezu a že se vyměníme. Pak mě dovezla zpět na parkoviště.

V tu chvíli jsem byla ráda, že na mě nekřičela, protože jsem měla opravdu strach a hrozný pocit, že ostatní na silnici zdržuji. Úplně jsem se zasekla. Za chvíli jsem se ale uklidnila a mohla jsem tak opět jezdit. Chvíli jen dokola, abych si osvojila rozjíždění. A nakonec jsem se nějak otrkala a řekla si, že pojedeme k druhému obchoďáku, kam jsme měli předtím namířeno, ale že to vezmeme trochu jinudy, protože tam už ten mírný kopeček v křižovatce není. A tak se jelo. A musela jsem uznat, že díky odučeným hodinám, to nešlo tak pomalu a za chvíli jsem si to jakštakš připomněla. Samozřejmě jsem nejela na víc než na trojku, ale trochu se mi zlepšila nálada, že to tak hrozné není. Dokonce jsme se s mamkou učily couvat, protože na to při autoškole při stálém učení mě základů, nezbyl moc čas. A nakonec jsem tedy jezdila asi dvě hodiny, a i když jsem z toho byla hrozně vystrašená a došlo mi, že moje úzkost a mírná sociální fobie pronikla i do řízení, tak jsem nakonec byla ráda, že jsem dokázala dojet nějaký kus a trochu se otrkat. Stále to není ono a bude to chtít hodně práce a hodin za volantem, ale věřím, že to nakonec zvládnu. Nečekala jsem ale, že to bude až tak špatné, proto jsem pak byla dost zklamaná. Byla chyba, že jsem přestala jezdit, ale tehdy to jinak nešlo. Teď jsem začala pracovat na své psychice i řízení, které spolu dost souvisí. A když se naučím řídit auto beze strachu, že někam vrazím nebo někoho omezím, tak se naučím řídit i svůj život.

PS: O mém trápení s autem sem určitě budu průběžně něco psát. Tak mi držte palce.

Disenchantment - seriál, který mi sedl

Před nějakou dobou jsem zjistila, že Matt Groening tvůrce legendárních Simpsonů vytvořil nový seriál s prvky fantasy- Disenchantment (ten název si snad nikdy nezapamtuju :D takže pro mě je to ten seriál od Groeninga :D ). Byla jsem samozřejmě velmi zvědavá a musela jsem ho vidět, i když jsem k němu zprvu přistupovala se značnou rezervou. A byla jsem příjemně překvapena. Moc příjemně. Seriál vypráví o princezně Bean, která se vyžívá v pití alkoholu, kterým zahání to, že si nerozumí s otcem, nemá matku a je vlastně dost neoblíbená a osamělá. V první epizodě ji ale do života vstoupí dvojice nesourodých bytůstek, kteří jsou jako oheň a voda, a začnou s ní prožívat různá dobrodružství. Zprvu to může působit jako klišé, ale je pravdou, že podobný seriál jsem ještě neviděla a opravdu se mi líbil. Už dlouho jsem neviděla seriál, který by mě tak bavil. Koukla jsem na to spíš ze zvědavosti, že to udělal Matt Groening, ale už první díl mě chytl a další brzo následovaly. Vlastně jsem se u žádného nenudila a líbil sem i způsob zpracování, humor, který je možná trochu sarkastický a ne každému sedne, ale pro mě je to přesně to co mám ráda. Dále se mi líbil úvodní soundtrack i to, že úvodní sekvenci člověk nemusel přeskakovat jak to bývá u jiných seriálů zvykem, protože pokaždé byla jiná a zajímavá a ne unavně dlouhá, stejně jako samotné epizody, které měly délku vždy tak akorát, aby řekly co měly a nenudily. Hlavní hrdinka mi hned přirostla k srdci, to jak je jiná a neoblíbená mi přišlo povědomé a milé- opravdu super holka. A upřímně miluji Elfa - dokonalá a super roztomilá postavička. Nejlepší pro mě byl předposlední díl. V něm se objevilo tolik nečekaných věcí a opravdu byl zpracován moc dobře, že jsem na něj koukala jak na zjevení. Jediným nezmarem seriálu je otevřený konec v posledním díle, ale důvod je asi jasný- chtějí nalákat diváky na další sérii. U mě se jim to povedlo, budu určitě koukat. Škoda že až za rok. Seriál jako celek působí skvěle, možná nesedne každému, kdo nemá rád tento typ humoru, animaci a fantasy, ale mě opravdu kápnul do noty a protože v dílech bylo mnoho skryto, určitě kouknu ještě několikrát. Groeningovi se podařil fakt skvělý a zajímavý seriál s humorem co mám ráda a doufám, že to v podobném duchu půjde dál. O překvapení i ta nemilá není v příběhu nouze a nikdy jsem se nestačila nudit a dost jsem se bavila. Takhle mají vypadat seriály.

Dmitry Gluhkovsky: Budoucnost- recenze

Kniha Dmitryho Glukhovského vypovídá přesně o tom, jak se jmenuje- o budoucnosti. Budoucnosti překvapivě uvěřitelné a docela reálné. Svět našel lék na smrt a teď nikdo neumírá, ale aby nedocházelo k přelidnění, lidé se nesmí množit a pokud se tak náhodou stane, musí jeden z rodičů podstoupit proceduru a odsoudit se ke stáří. Tak se to vyrovná. Zdá se, že vše funguje, ale postupem času začneme zjišťovat, že vše není tak růžové. A to prostřednictvím hlavního hrdiny- Jana. Nikdy se mi snad v knize nestalo, že bych byla z postavy tak rozhozená- tedy že jsem netušila co si o něm myslet. Chvílemi mě hrozně štval, jindy mi přišel jako skvělý člověk, kterému musím fandit, ale v zásadě až do konce knihy jsem se nedokázala rozhodnout co si o něm myslet. Jan je zvláštní postava, ale po dočtení knihy náhle dostává logiku- je to člověk zmítaný a vláčený systémem a lidmi, kteří chtějí, aby dělal, po čem oni touží, avšak on se jen tak nedá a vše jim nakonec pokazí. Celá kniha, která je poměrně obsáhlá, se nese v podobném duchu jako hlavní postava. Chvílemi neuvěřitelně baví, jindy hrozně nudí. Dlouho jsem se s podobnou knihou nesetkala. Ale díky tomu že Glukhovsky umí skvěle své řemeslo a příběh má promyšlený od začátku až do konce, jsem i přes nudné a předlouhé pasáže vydržela až do finále. Knihu jsem četla na můj vkus až moc dlouho, ale ty dobré pasáže mě udržovaly ve střehu. Ty části, kde objevila Janova múza Annelie se četly jakoby samy, chvíle kdy byl sám, už šly hůř. Annelie jakoby příběhu a světu přidávala naději a radost a tak si myslím, že byla i postava autorem zamýšlena. Jako jiskřička naděje ve zlém a zvráceném světě. A opravdu si autor udržoval napětí až do konce a jen pár kapitol před koncem jsem teprve přišla na to, co za tím vším v pozadí bylo, jen chvíli než na to přišel hlavní hrdina. Tomuto opravdu tleskám, protože už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě překvapila a neodhalila jsem u ní zápletku už po pár kapitolách. Budoucnost od Glukhovského je zvláštní a myslím si, že autor ji zbytečně natáhl. Chtěl toho popsat tolik a přirovnat to k dnešnímu světu, že někdy zapomněl na hnaní příběhu. V knize se toho vlastně tolik nestalo na to kolik stran má (přes 600). Dlouho jsem rozmýšlela jaké dát knize hodnocení, jestli tři hvězdy nebo čtyři, ale konec o všem rozhodl. V posledních pěti kapitolách se autor rozjel a konečně přestal okecávat vše okolo a zaměřil se na jádro příběhu. Posledních 150 stran se četlo vlastně samo a pointa, ke které to vše vedlo, mi vyvolala úsměv na rtu a bude ve mně rezonovat hodně dlouho. Budoucnost není dokonalá kniha a to i pro nesčetné překlepy od poloviny knihy, kdy korektoři asi nestíhali a tak knihu nechali nedodělanou, ale vše nakonec smysl dostane. Je to zbytečně dlouhé a trochu ukecané dílo a dost rozpačité, ale nakonec to vše do sebe krásně zapadne a čtenář najde smysl, proč to měl číst. Kniha by byla dokonalá, kdyby měla o dost stran méně, ale i s nimi je skvělá a opět mi potvrdila že Glukhovsky je skvělý autor. Skvělá kniha díky které se hodně zamyslíte nad životem a jeho smyslem.

Divadlo utlačovaných uvedlo premiéru Nikde dost dobrý. Zapojilo i diváky

V neděli večer se odehrála premiéra představení Nikde dost dobrý, které je součástí projektu "Divadlo utlačovaných". V rámci představení se moderátorka často obracela k divákům a nechávala je se přímo zapojit. Za projektem stojí nezisková organizace Ara Art a Divadlo Dvě na třetí.

---

Představení se odehrávalo v kavárně Rock Café na Národní třídě v Praze. Už při vstupu do auly, kde se mělo odehrávat představení, jsem se cítila trochu nesvá, protože jsem netušila do čeho jdu a slibované netradiční pojetí ve mě vyvolávalo trochu obavy. Samo jeviště bylo minimalisticky vybaveno jen stolem se dvěma židlemi. Nevelká místnost byla poměrně brzy zaplněna nedočkavými diváky.

Po chvíli se před diváky postavila moderátorka, která představila projekt i to co diváky čeká.

"Na začátku vás musím upozornit, že se jedná o netradiční formu divadla, které je předváděno neherci. Nepracuje se scénářem, ale se skutečným příběhem, který se stal a možná se v něm někteří z vás uvidí a někteří ne. Představení bude trvat asi dvacet minut a poté se budeme snažit najít společné řešení, kdy se můžete vy přímo zapojit a zkusit něco udělat jinak. Chceme, aby se podobné situace už nestávaly, nebo jsme s nimi dokázali lépe pracovat a zvládat je, aby se to už nedělo," uvedla představení moderátorka.

Ještě před začátkem představení pak moderátorka vyzvala všechny diváky, aby se postavili a společně s divadelní skupinou se rozcvičily. Překvapivě se většina diváků zvedla a zapojila se do zvláštního tleskacího a pohybového cvičení, které vycházelo převážně ze spontánnosti. Poté už začalo samotné představení, kdy hned ze začátku přišla prosba k divákům. Na jevišti se odehrávalo jakési vybírání osob do družstva na protahování. "A teď chci nějakýho mužskýho, hlavně ne Emu," promluvila několikrát jedna z hereček a snažila se zvednou některého muže ze sedaček, aby se připojil se skupině na jeviště. Nakonec se odhodlali dva muži provázeni bouřlivým potleskem, ke kterému herci sami vybídli, což mi přišlo trochu bezúčelné. Samo protahování pak trvalo opravdu jen chvíli a muži z diváctva se opět mohli posadit. Až později mi došlo, že se mělo jednat o první náznak utlačování v životě hlavní hrdinky Emy.

Příběh pak ukazoval etapu života Emy, která dokončovala střední školu a přemýšlela na jakou vysokou školu půjde. S kamarádkami se shodla že půjdou do Prahy a začaly se dokonce domlouvat na bydlení, to bohužel nakonec nevyšlo a ani Emina matka nebyla s vidinou studia v Praze příliš nadšená. Ema však i přesto jela sama na přijímačky do Prahy, avšak i tam pohořela. Tím představení končí. Už tu chvíli mě napadlo, že je příběh trochu ze slabšího soudku. Nepřišlo mi totiž, že by se jednalo o nějakou tragédii a velké utlačování, ale situaci se kterou se setkává velké množství studentů každý rok. Myslela jsem si, že se bude jednat o něco zajímavějšího a více utlačujícího. Tvůrci, ale nejspíš usoudili, že tato situace je hrozná, a tak se ji rozhodli předvést.

V další části se už do hry měli zapojovat diváci, ale byla vidět značná neochota. To v první chvíli vyřešila moderátorka tak, že nechala, diváky mezi sebou mluvit o tom co si myslí a pak je vyzvala, aby řekli svůj názor. Otázkou bylo, ve které části by se dalo něco změnit a co by třeba diváci udělali jinak aby se to už dál nedělo. Diváci se hned dali vášnivě do řeči, bylo vidět že většinu to téma zaujalo, ale objevili se i tací, kteří se tomu posměšně pošklebovali. Po nějaké době moderátorka vyzvala diváky, aby své návrhy přednesli. Poté se rozhodla předělat dvě scény, kdy vyzvala, aby někdo z diváků šel nahradit Emu a udělal něco jinak. Viditelně se nikomu nechtělo a moderátorka diváky musela několikrát vyzívat, ale nakonec se jedna žena odhodlala a doprovázena bouřlivým potleskem vystoupila na jeviště. Její výkon byl podobný jako většiny herců na jevišti a vše působilo trochu rozpačitě a že to vlastně nikam nevede. Podobně to bylo i v další části, kdy se měla předělat scéna s přijímačkami a opět se jedna z divaček nakonec odhodlala, tentokrát se ale do toho více opřela a chvílemi i pobavila. Celkově ale zapojení diváků působilo trochu nepatřičně a nezdálo se, že by to někam vedlo. V poslední části pak moderátorka vyzvala, aby se diváci shromáždili do skupin a pokusili se vymyslet jakési sousoší, které mělo představovat co se s Emou stane v době odehrávající se po představení. Opět se zapojila většina i když někteří jen seděli a ze zadní části sledovali hemžení před pódiem. Nakonec každá skupina, kterých bylo asi šest předvedla své sousoší, které měli ostatní diváci pojmenovat. Sousoší byla až na výjimky značně rozpačitá, až směšná a nikdo moc netušil co mají představovat, takže pojmenování často vyvolala smích. Po této akci pak kvůli nedostatku času se po pár slovech moderátorky představení ukončilo.

"Nevím moc co si o tom myslet. Nazývá se to divadlo utlačovaných, ale utlačovaná jsem si přišla spíše já jako divák," zhodnotila představení jedna z divaček.

Celkově na mě divadlo působilo dost rozpačitě a neuceleně, jakoby vlastně ani tvůrci netušili co s daným formátem dělat. Divákům se totiž moc zapojovat nechtělo i když se nakonec pár odvážlivců našlo. O hereckých výkonech se ani moc mluvit nedalo, když z většiny šlo o neherce, avšak pár výjimek z hereckého obsazení svou roli pojalo dobře i když moc neměly s čím pracovat. Pěkný výkon předvedla představitelka matky a porotkyně u přijímaček a hlavní role Ema se své role také zhostila slušně. Jinak byly výkony spíše slabší, to však bylo nejspíš spojeno se slabším příběhem.

Projekt Divadlo utlačovaných má jistě smysl, ale není to formát úplně pro každého a lidé, kteří se neradi interagují s ostatními se mohou cítit nesví, a dokonce proto i odejít. Možná kdyby se jednalo o jiný příběh zapůsobilo by to na mě jinak, ale představení Nikdo dost dobrý mě osobně moc nezaujalo.

Za projektem spolufinancovaným Evropskou unií stojí nezisková organizace Ara art, která podporuje občanská a národnostní práva a svobody romské menšiny a dalších znevýhodňovaných skupin. Představení pak vzniklo ve spolupráci s Fakultou humanitních studií Univerzity Karlovy a Divadla Dvě na třetí.

Další fotografie k dispozici zde.

Genius: Picasso - Recenze

National Geographic uvedlo další řadu svého životopisného seriálu Genius, tentokrát mapující život geniálního malíře Pabla Picassa. Zprvu je potřeba říct, že je to jiné než první řada o Einsteinovi. Ale spíše je to tím, že se jedná o jiný příběh a tvůrci se rozhodli pojmout to trochu jinak. Jde hlavně o chronologii příběhu. Na rozdíl od Einsteina, kdy byl jeho život vyprávěn od počátku až na konec, Picassův příběh sledoval dvě časové linie- jednu z Pablova mládí a začátků a druhou z období kdy už byl slavný. Zprvu mi toto pojetí přišlo trochu zvláštní, ale nakonec jsem mu přišla na chuť a chvílema jsem ani netušila, která část mě baví víc. I když je nutno říct, že mi mladý a starý Picasso přišli jako dva odlišní lidé, alespoň ze začátku, možná to byl účel ukázat malířův vývoj, ale prostě jakoby každý byl jiný. Způsobeno to bylo nejspíš i hereckým pojetím, které pro oba představitele byl trochu jiný. Alex Rich, představitel mladší verze, byl v roli jako doma, mladý Picasso mu opravdu sedl a působil přirozeně. U Antonia Banderase, který měl na starosti starší verzi, bylo pro mě sžití s jeho rolí trochu obtížné, hlavně ze začátku, protože ho znám už z mnoha filmů a netušila jsem, jak se popere zrovna s Picassem, ale jak už jsem věděla, z některých filmů, dokáže se do role vžít a přenést se nad své typické role a to se mu nakonec povedlo i tady. Postupem dílů jsem si víc oblibovala Picassovu starší verzi, oba představitele své role pojali bravurně a přesvědčivě, ale nakonec mi trochu víc seděl Banderas, ale možná i proto, že jeho část příběhu měla zajímavější linku převážně řešící život s jeho mladou múzou Françoise Gilot, která pro něj byla trochu něco víc, než ostatní ženy. Clémence Poésy její postavu pojala opravdu bravurně a její pohled byl často tak neodolatelný a sladký, že bylo logické, že se do ní Picasso tak zbláznil. Další výrazná ženská role byla fotografka Dora Maar, jejíž představitelka Samantha Colley se objevila i v jedné z hlavních rolí, v první řadě s Einsteinem, a obě role pojala osobitě a každou jinak. Ženy byly také vlastně hlavním tématem seriálu a Picassův zvláštní vztah se ženami, bez nichž ale nikdy nemohl být, byl trochu nadřazen Picassově malířské tvorbě. Větší důraz na Picassovu tvorbu byl to, co jsem v seriálu trochu postrádala. Jeho vztahy se ženami byly pojaty bravurně a se spoustou emocí, ale někdy se řešily až moc na úkor obrazům. A také se některým ženám dával větší prostor než jiným, jakoby postupem dílů nebyl už čas a tak se některé linie příběhu bohužel trochu odflákly, přičemž jiné se zbytečně natahovaly. I tak seriál jako celek fungoval skvěle a vždy jsem s nadšením čekala na nový díl. A skončilo to vlastně až moc rychle. Deset dílů může působit jako moc, ale nakonec by seriál klidně snesl díly navíc, protože byl plný, nenudil, a přesto se ne vše do něj nevešlo a tak se něco muselo upozadit. I tak abych pravdu řekla, co jsem kdy slyšela i Picassovi, tak jsem čekala, že to bude vše trochu jiné. Ano miloval ženy a byl s nimi, dokud ho nepřestaly bavit, a pak si našel múzu novou i tak to vlastně byl docela hodný člověk s trochu zajímavým přístupem k životu. A ženy se u něj vlastně měly moc dobře. To jaký byl, nebo jak byl podán, mě dost překvapilo, čekala jsem, že to bude větší divočina a vlastně se opět jednalo o životní příběh zajímavého a chytrého člověka podobně jako u Eisteina. Bylo to tedy jiné, než jsem čekala, ale opět skvělé. Tento seriál se jim opravdu daří a i v druhé řadě si udrželi vysokou kvalitu. Snad to tak půjde dál i ve třetí, kde plánují předvést tentokrát ženu a to spisovatelku Mary Shelley. Druhá řada Genia Picasso je vážně skvělá a vřele ji doporučuju stejně jako řadu přechozí. Shlédněte ho, pokud vás zajímá příběh slavného, geniálního člověka, který miloval umění a ženy, které pro něj byly vším i když ke konci života to s nimi měl trochu těžší a dalších zajímavých lidí, kteří prolnuli jeho životem a zanechali v něm tu větší, tu měnší stopu. Příběh byl pojat opravdu bravurně a myslím, že se na něj podívám ještě několikrát, protože mě neuvěřitelně bavil. Snad v této kvalitě budou tvůrci Génia pokračovat dál, zatím se jim to opravdu daří.

Brutal Assault 2018- skvělá atmosféra, tvrdá hudba, teplo a prach

Je to pár dní co jsem se vrátila z Brutalu a opět tu přibude menší reportáž. Tentokrát je ve více novinářském duchu- protože jsem ji původně plánovala do Novinek, ale nereagují tak dávám sem. Plus na konci odstavec navíc s mými dojmy.

V sobotu skončil metalový festival Brutal Assault v pevnosti Josefov. Akce proběhla v přátelském, pohodovém a příjemném duchu, ale neobešla se bez komplikací. Festival sužovaly velmi vysoké teploty, výpadek proudu i požár.

---

Festival odstartoval už v úterý 7. srpna, den před oficiálním zahájením. To už se do Josefova sjížděli fanoušci z celého světa, aby se stihli včas ubytovat a zaregistrovat lístky. Letos se nově odehrávala uvítací párty před zahájením festivalu v areálu, kde zahrálo šest kapel jako například Root, Suicidal Tendencies a další a festival se tím tak vlastně o den prodloužil. Do areálu to tak přitáhlo velké množství diváků, avšak největší nápor nově příchozích byl ve středu. Při čekání na odbavení lístků se čekaly dlouhé fronty, ale lidé si je zpříjemňovali povídáním, většina přijela ve velmi dobré náladě. Větší množství zákazníků zaznamenaly i obchodní domy v okolních městech.

"Brutal přivede vždycky hodně lidí a nakupují ve velkém, ale je pravda že je s nimi nejméně problému s porovnání s návštěvníky jiných festivalů," zhodnotil situaci zaměstnanec obchodního domu v Náchodě.

První den se začalo hrát už od dvou hodin a na podiích se vystřídalo velké množství jmen a žánrů. Jedněmi z tahačů prvního večera byly kapely Canibal Cosrpse a Gojira. Mimo sledování hudby na několika různých pódiích se pak diváci mohli bavit na velkém množství stánků a míst. Součástí festivalu byly i výstavy a možnost projít si různá zákoutí Josefovské pevnosti. Letos byla veřejnosti zpřístupněna nově zrekonstruovaná část, nazvaná Bastion, která rozšířila už tak velký areál festivalu. Další novinkou byl třeba autodrom, který hlavně ve večerních hodinách přitáhl velké množství nadšenců. Dále mohli lidé navštívit Horor Cinema, kde se promítaly různé alternativní a hororové snímky. V místnosti vedle byl pak takzvaný ambientní prostor, kde vládla tajemná trochu psychedelická atmosféra, podpořená alternativní hubou, přítmím mírně prosvětleným barevnými světly, doplněná občasným umělým kouřem, stánkem s absintovou limonádou a lidmi odpočívajícími nebo přímo polehávajícími na gaučích, kterými byl prostor z velké části zaplněn.

Výpadek proudu i požár

Čtvrtek byl podobně jako přechozí den v tropických teplotách, což bylo znát na všudy přítomném suchu, velkém množství prachu a varováními se zákazem rozdělávání ohňů. Horko pak zpříjemňovali hasiči, kteří v těch nejteplejších hodinách projížděli areál a kropili střechy stánků, prostor před pódii i nadšené fanoušky, kteří se tak skvěle osvěžili. I tak se nezabránilo komplikacím, které si jako naschvál vybrala dánská kapela Myrkur. Kapele dominovala tajemná světlovlasá kráska v dlouhých vlajících šatech disponující vysokým hlasem, z něhož místy běhal až mráz po zádech. A při jedné skladbě, kdy zpěvačka Amalie Bruun vyzpívala nádherný tón, náhle vypadl proud. Diváci reagovali udiveným a mírně naštvaným hukote. (odkaz na video situace na instagramu kapely: https://www.instagram.com/p/BmS3B6tHf2k/?taken-by=myrkurmyrkur ). Zpěvačka se ale nenechala odradit a pár minut bez proudu rozehřívala diváky skandováním a bubny. Světla se po několika dlouhých minutách rozsvítila a kapela tak s nadšenou podporou začala novou píseň. Tu však musela znovu přerušit, ne však už výpadkem proudu, ale z důvodu mírného požáru, který zachvátil horní část hradeb. Oheň byl rychle uhašen a nerozšířil se mezi návštěvníky. Stalo se to v místě nad areálem, kam veřejnost nesmí a nejspíš se jednalo o zkrat elektroinstalace nebo špatně uhašený nedopalek jednoho z pořadatelů. Ale následně se už nic podobného nestalo, takže si hromadnou smůlu odbyla jen kapela Myrkur, která i přes nutnost zkrátit vystoupení předvedla parádní a nezapomenutelnou show.

Následující kapela Moonspell pak hrála podle plánu bez přerušení. I tak se výpadek proudu nedotkl jen hlavních pódií, a na delší dobu zachvátil i Oktagon, prostor v katakombách, kde se nacházela další Oriental stage. Obě kapely Grave Pleasures a Obscure Sphinx, které tak nemohly hrát, vystoupili druhý den. Post-punková kapela Grave Pleasures pak v pátek naplnila a rozpohybovala malý prostor před Oriental stage svým skvělým vystoupením.

V pátek přišlo vysnívané ochlazení, které i s pár krátkými přeháňkami přineslo příjemné osvěžení a trochu vláhy do vysušené země. I tak bylo deště málo a až na pár kaluží z něj nebylo nic a prach se vířil dál. Mírnější teploty si ale chválila většina na festivalu. Téměř celý prostor před hlavními pódii i vyhlídku nad nimi pak zaplnila například polská kapela Behemoth propojující black metal a death metal, vyznávající se svými maskami a výrazným líčením. Hráli opravdu skvěle, což bylo podpořeno i velmi hlasitými ovacemi a reakcemi diváků. Dalšími zajímavými kapelami dne pak byly třeba Mistery Index, Harakiri For The Sky a mnohé další.

Poslední den festivalu už byla na návštěvnících i pořadatelích vidět značná únava, ale i to je neodradilo o zábavy, která se však více rozjela až v pozdějších hodinách. To se projevilo i na výčepních, kteří si dlouhé hodiny práce zpříjemňovali například zpěvem i přesto, že velká část z nich částečně přišla o hlas, kvůli křičení objednávek. Pro dlouhé směny neměli čas ani na bavení se v časech volna na festivale, protože se jen pár hodin vyspali a šli opět pracovat.

"Dneska končím už o půlnoci a tak se těším, až konečně budu moct odejít. S kolegyní jsme se už domluvily, že si hodíme peníze na pásku a pořádně si festival užijeme," řekla sípavým hlasem Vendulka, jedna z výčepních.

Jedním z největších lákadel sobotního večera pak byla, už třicet let hrající trashcorová kapela Seputlura, která se na festival po několika letech vrátila. Kapela naplnila a rozpohybovala téměř celý ohromný prostor před hlavními pódii. Někteří fanoušci kapely namítali, že po odchodu zpěváka Maxe Cavalery v roce 1996 už to není ono, i tak vystoupení stálo za to. Cavalerova náhrada Derrick Green, svým mocným hlasem nezklamal a předvedl opravdu skvělou show.

"Pro mě byla Seputlura tím nejlepším co jsem letos na Brutale slyšel, z dřívějška jsem je moc neznal, takže to nemohu porovnat, ale pro mě to bylo opravdu skvělé. Sám jsem se přistihl, jak vyhazuji nadšením ruku do vzduchu a křičím a ani nevím proč," ohodnotil vystoupení divák Pavel, který na festival dorazil i přes své zranění na berlích. Na tom je vidět jak hudba a metal spojuje lidi.

Celý festival pak proběhl v pohodovém, nadšeném duchu a spojil fanoušky rozličných žánrů z celého světa. Kromě Čechů, Slováků a Poláků, pak například i Litevce, Francouze a dokonce fanoušky až z Izraele. Na místě se pak objevili vyznavači různých stylů a žánrů a pro pestrost lidí a jejich někdy i bláznivých oděvů bylo stále co sledovat. Byly zde k vidění třeba skupiny lidí v plyšových zvířecích pyžamech ve tvarech jednorožců, dvojice skuruthů s Pána prstenů, pár skupin lidí s corpse-paintem a mnozí další. A jak se shodují fanoušci i kapely letošní ročník i přes pár mírných komplikací byl skvělý. Brutal Assault si už 23 rokem udržuje skvělou kvalitu, kterou se snaží stále zlepšovat.

A mé dojmy? Být tu prvně jako divák a ne pracovník byla příjemná změna, ale je pravda, že to na mě bylo dlouhé. Prací čas uteče, bez ní tolik ne a člověk je hlavně unaven a nechce se mu pořád někde běhat. I tak, letos poprvé s přítelem jsem si to náležitě užila. Byla to na mě teda trochu divočina, mě stačil tak den dva, ale i tak to bylo skvělé. Brutal má svou úžasnou nezopakovatelnou atmosféru. A i když jsem tam letos neměla nějaké primárně oblíbené kapely, dost jsme si kocnerty užila a to hlavně Behemoth- dlouho jsem se tak nevyřádila. Jediný neduh festivalu jsou ale ty ceny, takže jsem celou dobu řešila co koupit aby to bylo tak drahé a jak to vymyslet s jídlem, protože za ty ceny se mi to vážně kupovat nechtělo. Ale nakonec se to vše nějak dalo a i když stále doháním spánkový deficit, letošní Brutal mám pořád v hlavě. Bylo to opravdu něco a jak jsem tu také prvně nebyla sama, užila jsem si to o dost víc.

Mario Puzo:Kmotr- Recenze

Tak jsem si doplnila literární vzdělání a přečetla si Kmotra. Problémem však bylo, že jsem už viděla filmy a příběh tak znám, protože z knihy přímo vychází. Ale říkala jsem si, že by tam mohlo být něco navíc a byla jsem zvědavá, jak je to psané. Abych pravdu řekla, s porovnáním s filmem jsem byla zklamaná- málokdy se stane, že film je lepší než kniha, ale Kmotr je přesně ten případ. Kniha není špatná to ne, ale ty nejlepší a nejakčnější scény jakoby tam zapadly a ve filmu je opravdu vyšperkovali. Nehledě na to, že v knize se furt do hlavního příběhu motají vedlejší postavy, kdy občas jejich příběh není moc potřeba vyprávět (a taky se děj pak nelogicky vrací v čase a mate). Na druhou stranu mě právě ty vedlejší části z knihy bavily nejvíc, a to hlavně s Johnym Fontainem, Lucy a dalšími z jejich okolí, kterým se film tolik nevěnuje. Jejich příběhy mi přišly takové nejzajímavější a to je také trochu zvláštní když měli spíše sloužit k doplnění příběhu. Kniha pak byla psaná velmi zdlouhavým stylem a někdy se to četlo opravdu obtížně, protože na místech kde to nebylo potřeba, bylo popisů moc, až jsem se v nich ztrácela a ve scénách, kdy by se to opravdu hodilo, se popis odbyl na pár řádků. A to hlavně u těch nejnapínavějších a akčních scén. Chvíle kdy někoho zabili, postřelili, nebo odhalili nějakou zradu, se vyřešily pár větami, ale pak popisy některých lidí, hlavně hlavounů dalších famílií na schůzce s Vitem, byly opravdu zdlouhavé a zbytečně podrobné, protože si vlastně žádný popis a co kdo vlastně je, vůbec nepamatuji. I tak musím říct, že kniha velmi dobře pracovala s psychologií, občas tedy některé reakce hrdinů, byly trochu zvláštní a mírně nelogické, ale to jen v minimu případů, ve většině autor bravurně popsal myšlení hrdinů a jejich přítel i protivníků. Co mě zarazilo už na začátku a mírně to "hodilo" klacky hrdinům pod nohy, byl pohled producenta, proti kterému se Corleonovci obrátili, kdy on je nazval pitomými taliány, kteří si myslí, že jim vše patří a mohou rozhodovat o všem- v tu chvíli mi mluvil z duše a měla jsem pochopení spíše pro něj než pro hlavní rodinu. Přitom se má hlavním hrdinům fandit, a tady jsem při tom byla trochu v rozpacích. Kdo ví, co tím autor zamýšlel. I tak jsem podobně jako ve filmu nejvíc fandila Mikovi, ten je sympatický i ve filmu i v knize. Celkově se mi kniha četla dlouho a místy byla opravdu zdlouhavá a musela jsem se do čtení nutit. Ale jako celek je to opravdu dobrý příběh, s promyšlenou psychologií postav a na jejím základě se udělal skvělý film. Díky Kmotrovi, ať knižnímu nebo filmovému více pochopíte, jak to v mafiánských rodinách chodí a to je zajímavé zjištění, i když místy trochu rozpačité.

Jak jsem se stala stážistkou v Českém rozhlasu

Jak jsem slíbila je tu pokračování mého snažení o vstup do elévského programu v Českém rozhlase. Jak jsem předestřela už v předchozím článku, dostala jsem se do druhého kola. Celkově se to ale sešlo tak, že termín se mi vůbec nehodil. Byla jsem ten den v práci a ještě jsem večer měla v Hradci představení. Takže si termín druhého kola vybrali zrovna na den, kdy se mi to vůbec nehodilo. Ale došlo mi, že radši půjdu dřív z práce a dorazím později do divadla na chystání představení, než abych prošvihla takovou příležitost dostat se do rozhlasu.

---

Z práce jsem tedy vyšla o něco dřív a nakonec jsem na místo dorazila se značným předstihem. Postupně začali přicházet i další. A potom co se holčina, který přišla po mně, zapsala, jsem šla taky a k mému překvapení na papíru bylo málo jmen. Zdálo se tedy, že do druhého kola se nás moc nedostalo. Po chvilce čekání dorazila paní, která část z nás odvedla někam nahoru, nebylo nás moc a tak jsme se vešli i do jednoho výtahu. Později dorazil i zbytek. Dovedli nás do jedné místnosti, kde se nás nakonec sešlo osm a všichni jsme po sobě zmateně koukali. Ale netrvalo dlouho a dali jsme se společně do řeči. Byla to skupina opravdu milých lidí, kromě jednoho kluka samé holky a všichni byli moc sympatičtí. Sdíleli jsme spolu historky z konkurzu, a jak jsem zjistila, nebyla jsem jediná, koho starší rázný pán na pohovoru rozhodil a taky jsem nebyla jediná, která měla pocit, že jsem to úplně podělala. Jak jsme pak díky znalejším z osazenstva zjistili, dostali jsme se vlastně do něčeho víc, než do elévského programu. Přes svoje zájmy jsme zaujali a dostali se do stážistického programu, tedy něčeho trochu víc, než toho elévského a jak jsem já s pobavením řekla "jsme tedy V.I.P."

Pak po chvilce čekání provázeného příjemným povídáním přišla opět paní co nás sem dovedla s doprovodem a rozdaly nám testy z obecných znalostí. Měli jsme na něj hodinu. Test byl dost těžký a ověřoval znalosti ze světového a domácího dění, byli jsme trochu zmatení, zda to teda nějak ještě rozhodne, kdo půjde dál a zda se z nás ještě někdo vybere, ale jedna z dívek prohlásila, že tu už byl loni jeden její kamarád a prý se jedná jen o formalitu. I tak jsme trochu nervózně psali a zoufale se smíchem po sobě pokukovali. Někteří se rozepsali, třeba dívka vedle mě už při první otázce o schvalování zákona použila papír navíc a popsala ho snad z obou stran. Papír ještě pár lidí použilo, ale mě to přišlo spíš vtipné, já nebyla tak znalá, abych psala tolik, rámečky k otázkám stačily. Nevěděla jsem všechno, ale nakonec se to nějak dalo a zbývalo ještě dost času. Tak jsme se opět s ostatními bavili a byl to vlastě příjemně strávený čas.

Pak přišly paní překvapené v jak veselém jsme rozpoložení a papíry si od nás vzaly a že za chvíli přijdou a postupně si nás vezmou ještě na popovídání a že záleží na nás, jak půjdem a jestli někdo spěchá, může jít dřív. Já se tedy hned ozvala, že potřebuju odejít dřív a zda teda můžu první. A vyšli mi vstříc. Počkala jsem tedy ještě asi čtvrt hoďky, kdy jsme si s ostatními vesele povídali a pak už mě paní vyzvedla a šla jsem do místnosti na druhém konci chodby, kde už čekala mladá sympaticky vyhlížející paní s culíkem. Trochu jsem znervózněla, co se bude dít, ale neměla jsem se čeho bát. V zásadě jsme si povídalo tom, co dělám a co bych mohla v rozhlase dělat, mluvila jsme o práci o škole a pak jsme přešli k tomu, jak to vlastně bude probíhat. Zdálo se tedy, že to tedy asi vážně mám a jednalo se opravdu jen o formalitu. Test nakonec jen na chvíli vzala paní do ruky a jen podle letmého pohledu usoudila, že se zajímám spíše o světové dění. Já na to, že asi trochu jo, ale to spíš že v Česku se toho teď moc neděje. S tím souhlasila.

Povídání trvalo vlastně jen krátce asi deset minutek a jen jsem se ještě zeptala, kdy mi dají vědět co a jak a to prý někdy v průběhu července a pak jsem se zajímala, jaký je rozdíl tedy mezi tím programem pro stážisty a elévským, nebo zda je to to samé. A prý ne, elévové se o úspěchu dozvěděli hned po prvním kole a dál nemuseli a prý si vlastně vyzkouší vše, co se dá v rozhlase dělat (přes zpravodajství, nahrávání, střih apod.) a tato stáž je vlastně tomu trochu nadřazená, protože se zaměřuje hlavně na zpravodajství, což je vlastně přesně to co jsem chtěla dělat. Budeme moc prý chodit s elévy na jejich přednášky, ale budeme dělat jiné věci. Setkávat se budeme prý jednou za čtrnáct dní, ale přes tu dobu nebudeme mít moc klid, protože dostaneme spoustu úkolů. A pak prý budeme mít i individuální hodiny hlasové přípravy, což je vážně super, to se bude hodit. Zkrátka jsem pak odcházela s fajn pocitem, že to teda bude asi bezva.

Své dojmy jsem předala skupině a pak jsem v doprovodu jedné paní, která si mě pamatovala z minula a moc se jí líbila pasáž z mého motivačního dopisu o návštěvě v Hradeckém rozhlase- a byla moc milá. Dokonce mi pochválila, že mám příjemný hlas, a ptala jsem jestli nejsem nebo nemám příbuzné z Moravy, že mam takové příjemně na Prahu nezvyklé "e" (nebo jiné písmeno, teď přesně nevím :D) a že je to v porovnání s pražskou mluvou příjemné slyšet. Na to jsem odvětila, že je to možná tím, že pocházím z Řecka, ale paní řekla, že přízvuk nemám, i když asi na tom něco bude- protože příbuzné z Moravy nemám :D. No a nakonec jsem stíhala i dřívější vlak, takže jsem nepřišla do divadla o tolik později a jela jsem s fajn pocitem. Byla jsem na sebe vlastně pyšná.

Sice jsem si furt nebyla stoprocentně jistá, když mi ještě říkali, že výsledky pohovoru pošlou, ale vše tomu nasvědčovalo a já věřila. A nakonec mail, který s potěšením oznamoval, že mě přijali do programu, dorazil a mně se ulevilo, i když jsem to věděla. No a teď mohu říct, že jsem stážistkou v Českém rozhlase. Sice je to zatím neplacené, ale často se prý stává, že časem nabídnou i práci, když jim budu vyhovovat. Tak uvidíme, co mi stáž v rozhlase přinese a zda to bude má budoucí cesta, nebo jen skvělá zkušenost a praxe. Určitě toho budu mít příští rok s prací a posledním ročníkem studia dost, ale to bych nebyla já abych si v nabytém programu nelibovala :D. Bude to asi náročné, ale už teď se toho nemůžu dočkat. A určitě vás budu průběžně informovat, co zajímavého jsem zažila a kam se až dostanu.

Anna a Elsa mají ještě jednoho sourozence

Věděli jste, že Anna a Elsa z Ledového Království mají ještě jednoho sourozence? Jejich rodiče údajně při potopení lodi nezahynuli, ale ztroskotali na ostrově, kde se jim narodil syn a to nikdo jiný než Tarzan, rodiče však byli bohužel zabiti leopardem a tak Tarzan osiřel a vychovaly ho gorily... a dál už to znáte. Původě se jednalo jen o fanouškovskou teorii, tu však potvrdil režisér obou Disney verzí pohádek Chris Buck. A i když je původ pohádek trochu odlišný, myšlenka je to zajímavá... Co si o tom myslíte vy?

Gilmore Girls: A Year in the Life- recenze

Klasickou řádu seriálu jsem dokoukala celkem nedávno. A vlastně jsem ještě neviděla seriál, který by ve mně vyvolal tolik emocí, smíchu a smutku u ničeho jsem tolik nebrečela. Tvůrci věděli jak na to a i když měl seriál pár slabin byly vlastně fuk, byl o životě jaký je, s malou nadějí, že vše nakonec může být krásné, ale ne přeslazené, prostě takové jaký život je. A proto jsem byla zvědavá, jak se poprali s pokračováním, zda to není jen touha po penězích, snaha vyždímat z toho co nejvíc. A ne, nebylo to tak. Je pravda, že jsem se s prvním dílem trochu hůř sbližovala, bylo to prostě jiné, ale rozplývala jsem se nad tím, jak všichni po letech vypadají a postupně jsem se vracela zase zpět. A ano, bylo to ono, povedlo se jim navázat tam, kde přestali, a mě došlo, že jsem vlastně chtěla vědět, jak to bude dál, zda se Lorelai s Lukem vezmou, pro koho se Rory konečně rozhodne a jak to vlastně bude. Díly byly zvláště uchopené a některé části se až moc vlekly, prostě to bylo jiné než původní seriál, ale i tak to brzo chytlo tu šťávu Gilmorek, tak jak je máme rádi. Některé věci mi trochu vadily, třeba absence Sookie, pro kterou se vymyslelo hrozně hloupé odůvodnění, ale nakonec se to posledním dílem, kdy se konečně objevila, nějak ustálilo. A to i další věci. Poslední díl byl vlastně tím nejhezčím a mnoho z původního seriálu se vyřešilo a to mě zahřálo u srdce. Nakonec celá nová řada, dá-li se to tak nazvat, ve mně vyvolala tolik emocí a došlo mi, že autoři ví přesně co dělají a příběh mají i po letech dobře promyšlený. Možná to už nebylo tak skvělé jako tehdá, ale to je jedno, věci se mění a i životy a to vše bylo i součástí nové části tohoto seriálu. Jediné za co tvůrce nesnáším je konec, taková pecka na konci, to snad nemohou myslet vážně- vyvolává to další otázky a zamyšlení zda tvůrci ještě chtějí pokračovat nebo to nechají takto nehezky otevřené. Mnoho věcí se uzavřelo a vysvětlilo a pak tohle… Doufala jsem v hezčí zakončení, vše tomu nasvědčovalo a čekala jsem, že se konečně Rory rozhodne, kterého chce a teď tohle… Koho by napadlo, že vše změní poslední věta. Ale asi to svůj smysl má, Roryin rozlítaný život tomu nasvědčoval, ale o to víc mě štve, že to skončilo a budu doufat, že tvůrci nebudou zlí a ještě něco vytvoří. Život je sice nevyzpytatelný, ale seriály by neměly být takhle otevřené, ještě když pokračování nebylo původně v plánu. Ale i tak jsem s pokračování Gilmorek spokojená, byly takové, jaké měly být. Chvíli mě rozčilovaly (hlavně Rory), ale to bylo vlastně dobře, lidé se nechovají pořád správně a to je dělá lepší a uvěřitelnější. Nové díly sice měly slabší místa a asi se tvůrci museli poprat s tím, že ne všechny hvězdy chtěly mít v seriálu znovu podíl, ale uchopili to tak, že není moc co vytknout. Je to důstojné pokračování Gilmorek, které možná vyvolává rozpaky, ale je právě takové jaké má být- jako život. A to bylo na původních sériích krásné- byly o životě a jeho krásách bez příkras. Žádný seriál mě nedonutil tolik se zamyslet a mnoho věcí v něm mi připomnělo mě. Gilmorova děvčata jako celek jsou skvělá, a toto pokračování jim na ničem neubralo, možná nebylo dokonalé, ale stále bylo krásné a plné emocí. A doufám, že tvůrci nebudou zlí a ještě něco málo přitočí- protože do života Gilmorových se budu vždy ráda vracet…