Budoucnost Kliniky je nejasná i tak to tam stále žije.

Tento článek je už pár měsíců starý a byl vytvořen do jednoho plánovaného projektu, který se ale asi neuskuteční. Nedávno jsem si ho ale znovu otevřela a řekla si. že by byla škoda ho neuvést, protože je vlastně stále aktuální. Tak tady je můj pohled na Kliniku.

Autonomní sociální centrum Klinika na Jeseniově ulici v Praze má stále nejasnou budoucnost, ale funguje už více než tři roky. Jak, hlásá současné moto "Budoucnost Kliniky je stále nejasná." Obyvatelé místa byli už několikrát policií vyzváni k vystěhování, ale zatím se stále nic neděje. Občas se v okolí objeví policisté nebo zvědaví novináři, ale nikdo nikoho nevyhání. Jak dlouho tento poklidný stav vydrží je však otázkou.

---

Na Klinice je však stále živo. To se ukázalo především na několikadenní akci na podporu Kliniky s názvem Týden pro kliniku. V jejím rámci se odehrávaly koncerty, přednášky a různá setkání na podporu Kliniky. Jednou z těchto akcí byl například koncert punkové kapely Totální nasazení, která na Klinice už několikrát hrála. Na koncert se sešla spousta lidí. Přispět mohli dobrovolným vstupným s libovolnou vyšší. Už zde byla vidět přívětivost a milost pořadatelů- kdo neměl, platit nemusel a koncert si mohl užít i tak. Vítán byl každý.

V současné době je však na Klinice poměrně málo stálých obyvatel. Způsobeno je to právě strachem z policejního zásahu a všeobjímajícím napětím. "Trvale teď na Klinice bydlí asi tři lidé," informoval jeden z obyvatel. Jedná se o postaršího muže, který však jak sám říkal, se stále cítí na 17 let a podle toho i žije. Víceméně ale na Klinice bydlí každou chvíli někdo dočasně. Jedním takovým je třeba i otec od rodiny, který má běžnou práci a na klinice jen občas přespí nebo se zde setkává s přáteli. Tento squat tedy není jen místo pro bezdomovce, ale i zcela běžné lidi.

Tématem debat na Klinice bylo i porovnání se situací v jiných zemích. Jeden z návštěvníků koncertu byl už v několika squatech ve skandinávských zemích a jak sám popisoval, situace je tam zcela jiná. Jeden ze squatů tam má třeba třicetiletou tradici, což je v Česku zcela nemožné. Policie tam do míst nezasahuje a sám squat je před okolím ochráněn zdmi s ostnatými dráty a mohutnou bránou. Přístup lidí ke squatingu je tu zcela jiný, což v Česku nejspíš nikdy nebude možné. Lidé jsou ti totiž méně tolerantní než venku. Což podporovatelé Kliniky považují za velkou škodu. Zda se to někdy změní, je otázka, ale menší inspirace by přijít mohla.

Jedním z příležitostných obyvatel je i Martin. Na kliniku se dostal, když se jednou ocitl v Praze v nepříznivé situaci a neměl kde přespat. O tom, že nějaká Klinika existuje sice tušil, ale nevěděl přesně kde se nachází. Po menším bloudění nakonec na místo dorazil a dostalo se mu vřelého přivítání, pomoci i možnosti zde přespat. I tak se nepovažuje za regulérního člena Kliniky, ale jen za osobu, která zde občas přespává. Sám byl dokonce udiven složením lidí na koncertě "Z těch lidí neznám skoro nikoho," řekl. Z většiny se totiž jednalo o veřejnost a přátelé "klinikářů".

Na místě panovala poklidná a přátelská atmosféra. Jakoby tu nic nehrozilo. Ale to, že Klinika leží v žaludku mnoha lidem je známá věc. Důkazem je například nedávno rozbité sklo u vchodu do centra. A někteří lidé jsou dost vynalézaví. "Občas se tedy objeví novináři v přestrojení," vyprávěl Martin. Jeden se třeba dal do řeči s barmankou a chtěl zjistit nějaké informace, s tím, že se zná s Karlem, který to tu založil. Barmanka se však nedala a se slovy, že Kliniku žádný Karel nezakládal ho odpálkovala. Dotyčný si holt tipl špatné jméno. A nejednalo se o první případ. Novináři tu číhají každou chvíli.

Jaká bude budoucnost Kliniky, je tedy prozatím stále nejasné. V současnosti ale pořád žije i když stálých obyvatel je tu méně. Jak se situace vyvine je už jen otázkou času.

Opočno slavilo 950 od první zmínky o městě

Tento článek byl původně plánován do Novinek, ale protože se jim nehodil a nechci aby zapadnul s mírným zpožděním ho dávám sem.

Město Opočno slaví 950 let od první zmínky o městě. Při této příležitosti se konala slavnost s hudbou, soutěžemi a akcemi pro děti. V rámci slavnosti se naplnila časová schránka, která má být otevřena za padesát jet na oslavě 1000 let od první zmínky.

---

Slavnost se konala v sobotu 9.6 v Opočně k příležitosti první zmínky o městě Opočno v Kosmově kronice v roce 1068. Slavnosti se konají každých deset let. V rámci akce jsou veřejnosti otevřeny památky, které běžně nejsou přístupné. Letos mezi nimi byly například Pivovarské sklepy, Sokolský dům, Kostel Nejsvětější trojice, hrobka Colloredo-Mansfeldů a další. Návštěvy památek byly spojeny i se soutěží, kdy v každé památce mohli návštěvníci získat samolepku a když nasbírali všech deset, získali reflexní samolepku k výročí města a byli zapojeni do slosování o hmotně ceny. Vyhlášeni byli pak tři vítězové, kteří získali knihy o historii města a dárkové tašky. V Kapucínském klášteře, který byl také součástí prohlídek, byla vidění prosklená rakev s mumifikovanou jeptiškou. Návštěvnici pak mohli využít prohlídku zámku s místy, které nejsou běžně k vidění.

Slavnosti dostaly do města velké množství lidí, což bylo vidět i na množství aut, která stála na improvizovaném parkovišti na náměstí. Podobně tomu bylo i při sokolnických slavnostech, které se tu konají každý rok. Z reakcí lidí bylo zřejmé, že se jim akce líbila. Akce byla lákavá i pro rodiny s dětmi, které se mohli účastnit her připravených od hasičů, kdy si vyzkoušeli hašení, od rybářů, kdy používali prut apod. Děti ocenily i návštěvy památek. "No, nebyla tam ani žádná mrtvola," povzdechl si jeden chlapec, když vyšel s rodiči z Pivovarských sklepů.

Na slavnostech se představily různé taneční skupiny i Sokolové. Akci pak provázely různé kapely jako například kapela Opočenka, Band-a-ska, Tomy a mnohé další. Dále zde byla výstava obrazů rodáka františka Kupky. "Akce byla krásně uspořádaná a bylo zde mnoho zajímavého k vidění, jak pro starší generace tak, pro mládež," zhodnotil akci jeden z návštěvníků.

V rámci akci se na 3D tiskárně vytiskla časová schránka, do níž se uložily různé památky, mezi nimiž byla například slavností zlatá mince, vyražená k příležitosti slavnosti. Podobné minky z různých kovů si pak návštěvníci mohli v rámci akce sami koupit. Časová schránka se uloží do země a otevře za padesát let na výročí 1000 let od první zmínky o městě.

Jak jsem se pokoušela dostat do elévského programu Českého rozhlasu-první kolo

Český rozhlas pořádá každý rok elévský program po vysokoškoláky v jehož rámci učí jak se pracuje v rozhlase, a tak nějak si vychovává budoucí zaměstnance rozhlasu. Já o tomhle projektu vím už od střední, ale tehdy jsem na to byla ještě malá a mrzelo mě, že se do něj nemůžu dostat i proto, že nejsem v Praze. Časem jsem na to pozapomněla, až do teď, kdy se mi ukázala reklama na další ročník na netu, a já si řekla, když už jsme v té Praze, proč to nezkusit. K rozhlasu jsem měla vždy zvláštní citovou vazbu a to hlavně od té doby, kdy jsme na základní škole navštívili redakci Hradeckého rozhlasu. Dělala jsem tehdy reportáž do školního časopisu a vyptávala jsem se na kde co a pán, který nás tehdy provázel, se mě tehdy zeptal: "Budoucí žurnalistka?", na to jsem kývla a on s úsměvem odvětil: "Je to vidět.". Tehdy jsem si řekla, že jsem se ve své vysněné práci asi nezmýlila a takové místo je něco pro mě a v budoucnu bych v něčem podobném ráda pracovala.

A nakonec mi přišel mail, že je zaujal můj životopis a motivační dopis a byla jsem pozvaná na pohovor. Shodou okolností je budova rozhlasu asi dvacet minut pěšky od mé koleje, takže mi to přišlo takové přirozené. V daný den jsem tedy dorazila na místo.

---

Zprvu jsem musela projít turniketem a ukázat kabelku ochrance, ale prošla jsem. Pak jsem s dalšíma dvěma dívkami čekala, až si nás někdo vyzvedne. Jedna slečna byla hodně nervózní, já to brala v pohodě, že to není teď to nejdůležitější (v hlavě mi furt vrtaly zkoušky, co mě čekaly za dva dny, takže jsem na nic jiného ani neměla moc pomyšlení) a nějak to neřešila. Nakonec dorazila sympatická blondýna, která nás vzala do jedné místnosti, kde jsme dostaly každý dva papíry s textem, co máme číst. Na jednom byly nějaké staré zprávy, na druhém příběh, který obsahoval hrozně chyb a byl fakt příšerně napsaný. První šla na řadu první slečna, ta nervózní. Čekání až přijdu na řadu, bylo docela dlouhé. Jak jsme se s další slečnou shodli, čekaly jsme, že to bude jen krátký pohovor a budem moct jít a ono to bylo trochu jinak. Ale nakonec se čas naplnil a já mohla jít na řadu. V tu chvíli na mě už první známky nervozity dopadly, protože jsme netušila, co se bude dít. Zprvu jsem byla v místnosti s jedním milým pánem, který mi dával pokyny, co mám číst. Nejdřív jsem se tak stručně představila, pak přečetla něco málo z textů a nakonec mě ještě požádali, ať přečtu text s ř, jak jsem byla nervní, trochu jsem při čtení zadrhávala a občas se i přeřekla. Ono mluvit na mikrofon není tak jednoduché, jak se zdá. Pak jsem byla poslána vedle, kde už sedělo asi pět lidí a hned mi oznámili, že na mě koukali na televizi a slyšeli, co říkám. To už ve mně trochu hrklo, docela zvláštní pocit. Pak začal pohovor, který zprvu byl příjemný, ale pak se do toho zapojil jeden starší člen osazenstva a začal se ptát docela nepříjemně. Měla jsem říct, co bych mohla v rozhlasu nabídnout a já začala mluvit o tom, že dělám divadlo a mohla bych třeba dělat rozhlasové hry, na to se pán naštval, že na tohle mají lidi z uměleckých škol a že tento program je o něčem jiném. Tak jsem začala mluvit o tom, že bych mohla díky zkušenostem z práce dělat zpravodajství Načež se pán rozčílil, že nedjřív mluvím o divadle, pak o zpravodajství, že bych měla vědět co chci a v podobném duchu dál. To už jsem měla na krajíčku, ale naštěstí už jsem se naučila udržet, abych se nerozbrečela, ale chybělo fakt málo. Zoufale jsem pohlédla na paní vedle mě a ta mě trochu zachránila, že se začala ptát, co bych mohla v tom zpravodajství dělat. To se mi trochu ulevilo. Starší pán ještě řekl, že moc často používám slovo jakoby, a v jedné promluvě jsem to řekla dokonce osmkrát, což já si ani neuvědomuju a čím jsem nervóznější, tím víc to používám. Trochu jsem si na to začala dávat pozor, ale stejně mi to tam občas vlítlo. Nakonec to nějak skončilo a starší pán mi ještě řekl, že se nemám zlobit, že to dělá spíš, abychom řekli, co přesně chceme dělat a tak. Poté si pro mě přišla blonďatá paní, co mě tam přivedla a řekla "Bylo nás na vás hodně, že?". Na to jsme kývla a ona pak pokračovala, ten starší pán je nejstarší v rozhlase a tahle to děl s každým, a že tím ověřuje i to, jak reagujeme na nátlak a stresové situace. No vyšla jsem odtamtud celá propocená a s pocitem, že to teda asi nevyšlo, ale že se třeba nechám překvapit. Dát mi vědět měli tak do týdne. A pak jsem se o víkendu náhodou podívala na mail a tam se schovával e-mail, že mě s potěšením oznamují, že jsem se dostala do druhého kola. Koukala jsem na to jak blázen a musela se začít smát. Tak hrozná jsem teda asi nebyla. Teď čekám jen na e-mail s datem dalšího setkání, kdy má být nějaký vědomostí test, v kterém netuším, co bude a pak se uvidí. Nevím, jak to ještě dopadne a určitě dám vědět, ale i tohle bude fajn zkušenost. A třeba jsem se napojila na dobrou vlnu, protože zatím se vše začíná dařit. Protože jsem konečně zdolala tu strašlivou statistiku, které napomohla i bábovka :D a pak i další zkoušky, takže mám pro letošek už hotovo. Je to takové zvláštní, ale nebudu to nijak kazit a prostě si užívat, že se na mě konečně zase na chvilku usmálo štěstí. Tak snad to vydří.