Star Wars- The Last Jedi- recenze

Jako fanoušek a milovník Star-Warsek jsem si nemohla nechat ujít nový díl právě běžící v kinech. Vyrazila jsem na ně v pátek s rodiči a přítelem. Vše v kině bylo fajn až na to, že mi řekli, že mě nemůžou pustit na sál s "tím mečem". Podotýkám, že jsem měla v ruce plastový světelný meč- hračku pro děti. Chtěla jsem si ho jen vzít sebou a zamávat s ním nad hlavou při objevení nápisu Star-Wars na plátně, jak jsem udělala loni. Letos jsem ale příležitost neostala a meč strávil film v kanceláři manažerky. Důvod byl prý kvůli bezpečnosti v případě evakuace :D ale to že v kabelkách můžeme mít bůhví co je nezajímalo :D. Příště si ho schovám pod kabát. Po odevzdání meče jsme ale už byli vpuštěni, usadili jsme se na svá místa a po asi půlhodinách reklam jsme se konečně dočkali tradičního "Před dávnými časy v předaleké galaxii" a hudebního uvítání. A opět jsem se cítila jako doma.

Po zhlédnutí filmu jsem se však nedokázala ubránit smíšeným pocitům. Film byl skvělý, opět Star-Warsky jak mají být, ale něco mi tam chybělo. Celkově mi už od prvních minut filmu přišlo vše takové jiné, jakobych přišla domů po dlouhé době a hodně se tam změnilo. Furt je to domov, ale už jiný. A v tomto duchu probíhal celý tento díl. I tak jsem seděla zařezaná do sedadla a hltala jednu scénu za druhou, které měly v sobě tolik napětí a etiky a citů. Vše však podkreslovala jakási smutná atmosféra. Troufla bych si říct, že tenhle díl Star-wars je tím nejsmutnějších ze všech. Všechno totiž působilo zoufale a beznadějně. Rebelů zbyla jen hrstka, z hrdinného Luka se stala bábovka, která přestává věřit v smysl Jediů a síly jako takové. A film se táhl v tomto duchu až do konce. Někdo právě toto vytýká filmu a chápu to- ztratilo se totiž takové to nadšení známé v předchozích dílech, kdy rebelové byli ti hodní, co se snažili zachránit svět a být Jedi bylo něco úžasného a ovládání síly dar a ctnost. Teď jakoby to vše upadlo a z rebelů se stala zoufalá hrstka lidí, kteří se snaží o znovu nastolení dobra, ale moc jim to nejde. Ale to právě myslím byl ta trochu účel tohoto dílu- vyvolat v divákovi ten beznadějný pocit jaký teď panuje všude a to se povedlo. Já to nepovažuji za slabinu, ale je to jeden z důvodů proč jsem nevěděla, co si, po zhlédnutí, o filmu myslet. Pak se zde nabízí otázka hlavní hrdinky Rey, která se nikdy předtím nesetkala se sílou a náhle jí ovládá jak několik let cvičený Jedi- já si myslím, že je o tom, že má na to zkrátka talent- ale že jí to vše šlo nějak snadno, je pravda. Celkově mi přišlo, že na to, že film je prý nejdelší ze Star-warsek rozjel moc linií a příběhů a nestíhal je všechny rozvést, tak je trochu zrychlil. Někdy na můj v kus hrdinům šly věci až moc jako po másle, ale zas kdyby to tak nebylo, film by trval o dost déle. Celkově mi ale ani nepřišlo, že film trval dvě a půl hodiny, neuvěřitelně utekl a řekl toho přitom tolik, i když trochu zrychleně. Taky si říkám, že do posledního dílu toho rozjeli až moc a bojím se podobného problému zbytečného zrychlení nějakých zásadních scén. Ve filmu bylo tolik částí, které se daly lépe rozvést, ale nebyl pro ně prostor. Což je škoda. Třeba zrovna část Rey a Luka byla hodně slabá a to byla škoda. A film mi udělal v hlavě taky velký zmatek. Nedokážu si totiž vysvětlit ono "zhmotňování" postav skrz sílu někde jinde, kde mohou hýbat věcmi a sami jsou hmotní, přitom ale nejdou zabít a skutečně jsou někde jinde. Vzhledem k tomu, že si to nepamatuji nikde v přechozích dílech mě to dost mate- je to fakt zvrat a super schopnosti ale přijde mi to furt dost divné a trochu nelogické a prostě tak trochu vycucané z prstu, aby to fungovalo. Nevím, jestli je vhodné v nové trilogii vytvořit novou schopnost síly, ale fungovalo to, tak proč ne. I samotné vyvrcholení ságy ve mně vyvolalo spoustu otázek a chaosu, ale to byl možná i účel tvůrců. Jako dost povedenou považuji část propojení Kylo Rena a Rey- to bylo fakt dobře udělané a doufám, že se to více rozvine i v dalším díle protože vztah těchto dvou je opravdu zvláštní, ale logický. Jsou svými protiklady, které se k sobě ale dokonale hodí. A to by možná mohlo být konečné vyvrcholení celé ságy- ale necháme to na tvůrcích.

Celkově bych tedy film zhodnotila jako povedený, ale dosti zmatečný. Myslím si, že si na sebe toho vzal moc a neměl prostor na rozuzlení, což v některých částech bylo na škodu. Žádná scéna však nebyla vyloženě špatná a všechny postavy byly podané skvěle a i ty nové nebyly nijak navíc. Oceňuji i povedené zvraty, z nichž část byla opravdu nečekaná a mile mě překvapila. Nové Star-warsky se dle mého povedly, ale něco jim chybělo. I tak jsem z kina odcházela nadšená, protože to opět byly Star-warsky jak mají být. A myslím, že zrovna tenhle díl je ten typ filmů, který je potřeba vidět víckrát aby ho člověk správně pochopil.

Vše se začíná vracet do správných kolejí

Už je to docela dlouho co jsem sem něco napsala. Není stále moc čas a díky změnám v posledních měsících ho je ještě míň. Úspěšně jsem započala nový semestr v druhém ročníku, který se táhl v celkem poklidném duchu a chýlí se teď ke konci. Také jsem se znovu ubytovala na koleji, tentokrát už v jiném pokoji a jsem dost spokojená. Je sice menší než ten původní, ale mám tu dost místa na věci a je to tu fakt pěkné- a hlavně tu není koberec plný prachu a socialistická mapa jako v tom přechozím :). Je tu sice větší hluk, protože už sousedím s více pokoji, ale s tím se na koleji musí počítat. A spolubydlící jsou celkem fajn, jen se někdy neshodnem na čase spaní- já chci chodit spát třeba kolem jedenácte, ale holky se třeba do jedné učí a já nemůžu usnout, protože mě každý zvuk probudí. Jinak je ale vše v klidu a máme zde i ledničku což je skvělý bonus :). No a hlavní změna, která nastala v mém životě je, že jsem si našla práci. A přesně takovou jakou jsem si přála. Začala jsem pracovat v Novinkách.cz. Má práce se skládá převážně z přídávání napsaných článků na web, ale sem tam i něco napíšu- třeba přepisuju policejní zprávy z nějakého případu, nebo jsem nedávno dělala obsáhlejší článek o výzkumu v otázce drog. Některé i sdílím na blogovém facebooku. S prací jsem spokojená. Trochů hůř se mi to sklubuje se školou, protože jí mám hrozně rozlítanou, ale práce je dost flexibilní a tak tam chodím jen na pár hodin. Co můžu říct, že je to zatím nejlepší práce z těch co jsem dělala. Není to zas tolik náročné, procvičím se v psaní a je to to co jsem vždy chtěla dělat. Bude to skvělá praxe. A milý bonus je, že to mám deset minut od koleje. Mám tak nějak pocit, že vedu úspěšný život. Jsem na škole, mám práci co mě baví, opět hraju v divadle a mám fungující dlouhodbý vztah. Je to skvělý pocit. A i když je to vše trochu náročné, jsem za to ráda- nikdy jsem neměla ráda když jsem neměla co dělat.

-barvičky mi asi nosí štěstí <3 a konečně se povedly tak jak jsem vždy chtěla- to jsem přesně já- Duhynka :)

- můj koutek <3

Dabovat či nedabovat? To je oč tu běží…

Jedna menší úvaha o dabingu. Jedná se o starší článeček co jsem kdysi psala do školbího časopisu a náhodou na něj narazila a usoudila že není tak špatný a ráda bych ho s vámi sdílela.

Dabing nebo titulky? To je dilema, které se řeší už poměrně dlouho. Jedni říkají, že kvůli dabingu ztrácí lidé kontakt s angličtinou a jinými jazyky a naše jazyková úroveň je pak velmi špatná. Druzí zas tvrdí, že by titulky nestíhali a dabing jim vyhovuje. Na čí straně je pravda? A není náhodou na obou?

Už to bude nějaký ten pátek, kdy jsem si u babičky projížděla televizi a zarazila se u polských programů, kde na mě bliklo Star Wars. Dlouho jsem to neviděla, tak jsem měla radost a chvíli se koukala, ale odradil mě dabing. Nejen, že většině slov jsem v polštině nerozuměla, ale taky všechny hlasy mluvil jeden člověk, který mluví filmy na polské televizi už hodně dlouho. A na pozadí šlo potichu původní znění, kterému bych rozuměla líp, kdyby do něj nemluvil ten muž.

Hodně komická byla romantická scéna, při níž princezna Amidala promluvila jako muž a Anakin pak úplně stejným hlasem a tónem odpověděl. Tento dabing je typicky právě pro Polsko či třeba Rusko. Někdo tvrdí, že se na to dá zvyknout, ale já nevím. Chápu, že dabing jako je u nás, je dost drahý, ale možná by v takovém případě byly efektivnější titulky. Třeba v Řecku jsou dabované jen filmy pro děti, zbytek je s titulky. A to je o dost levnější a lepší řešení, než dabovat celý film jedním chlapem. A když už nic jiného, tak ať tam mluví alespoň zajímavý hlas a vypne se pozadí v původním znění, protože ani hudbu nezvyšují a působí to spíše rušivě. A taky by si dabér mohl dát trochu práce a měnit alespoň hlas podle nálady a toho, jestli mluví ženu nebo muže. U nás se s něčím podobným můžeme setkat u některých dokumentů, do kterých se nechtělo vrážet tolik peněz. A to pak může vypadat tak, že se přemluví už přemluvený text, takže se v pořadu ozývají tři hlasy. To už mi přijde moc, snad je lepší dát titulky.

Jsem ráda za náš český dabing, protože opravdu není špatný. Je pravda, že je nákladný, ale když je tak kvalitní, tak si myslím, že to stojí za to. Naši herci mají pěkné hlasy a umí krásně intonovat a měnit hlas podle nálady. A někdy si s některým hercem spojuji pouze český hlas, protože mu vyloženě sedí. Za příklad stojí Bruce Willis, Silvester Stalone nebo třeba Louis de Funès, který je možná i lepší než originál. Myslím si, že na naše filmové hlasy můžeme být právem hrdí. A jako důkaz můžu předložit skvěle dabované filmy jako je Forrest Gump, Spider man, Shrek či všemi oblíbený seriál Simpsonovi a mnohé další.

Ale je pravda, že ne vždy se dabing podaří a někdy je spíš na škodu, ale nemůže být vše dokonalé. Já sama se na filmy či seriály mimo televizi koukám zpravidla s titulky a někdy mám pocit, že jsem to viděla předabované, když si to nějak do té hlavy čtením předám. Nevím však, zda mi to zvyšuje znalost angličtiny. Někdy si ani nevšimnu anglických slov, když čtu titulky. Víc by fungovalo koukání s anglickými titulky, ale to musím každou chvíli zastavovat a koukat se do slovníku co daný výraz znamená. Takže nakonec vždy sáhnu po českých titulkách.

Kdyby se filmy v televizi přestaly dabovat, asi bych si zvykla, ale náš dabing by mi chyběl. Protože někdy se dokonce předabovaný film zdá lepší. Já bych asi byla pro zachování dabingu. I tak mě ale někdy potěší, když například na ČT2 či Art narazím na pořad v původním znění. To pak má jinou atmosféru. Takže bych to asi nechala jak to dosud je a na určitých stanicích bych dala filmy s titulky častěji. A pokud je někdo zásadně proti dabingu, ať vypne televizi a místo toho si sežene filmy v originálním znění s titulky. V dnešní době je tolik možností, takže každý může mít, co chce. A já si budu dál v televizi užívat skvělý dabing a na svém počítači titulky.

Genius - recenze

Genius je americký seriál z produkce National Geographic vypovídající o životě Alberta Einsteina. Seriál má deset epizod, v nichž je mapován Einsteinův život od jeho mládí a začátků na univerzitě až po jeho dožití. Příběh se zabývá převážně jeho osobním životem a úsilím o prosazení svých vizí, které ve své době neměly tak kladné přijetí jako dnes. Za vším se pak odvíjí vize války a její následky na Einsteinův život i jeho přístup k politice a reakce na jeho židovský původ. První díly se zabývají převážně Einsteinovým mládím a jeho manželským a milostným životem. V druhé polovině se pak seriál volně překlání spíše do politické roviny a řeší Einsteinův pozdní život a jeho problémy se státem a válkou ovlivněnými kolegy, kteří mu znepříjemňují život a zavařují i jeho rodině. V seriálu se nám tak nabízí nový pohled na tohoto téměř nadlidského génia a náhle ho vidíme jako obyčejného člověka, který je sice velmi inteligentní, ale neumí moc chodit v osobním a rodinném životě a věrnost mu mnoho neříká. Poznáme, že Einstein nebyl jen bystrý fyzik, jehož znalosti jsou nám mnohým cizí, ale také člověk, s jehož myšlenkami a názory se nejeden z nás ztotožní. Seriál mě opravdu moc potěšil a ukázal mi nový pohled na tuto geniální osobu, kterou jsem znala jen vzdáleně hlavně z hodin fyziky. Náhle mi přišel mnohem bližší a dokázala jsem ho lépe pochopit a podvědomě mě i potěšilo, že se nejedná jen o vědeckou modlu, ale normálního chybujícího člověka. Díly se pak daly sledovat jak na běžícím páse. Je pravdou, že co do zábavnosti měly díly mírně sestupnou tendenci, když přešly od osobního života spíše k řešení politiky a války, ale i to bylo důležitou součástí Einstinova života a podáno to bylo zajímavě. Z toho důvodu jsem shlédla i nudnější díly a jejich části a tolik mě to neobtěžovalo. Stále totiž bylo na co koukat a herci neomrzeli. Herecký výkon byl z většiny skvělý a mladá i stará verze Einsteina byla oběma herci podána skvěle a uvěřitelně. Einstein mi tak byl velmi sympatický. Stejně tak mě potěšil výkon herečky v roli jeho první ženy Milevy Marićové, který byl podaný bravurně a nedalo se s ní než soucítit. Zajímavostí je i česká stopa v seriálu a to nejen v popisu krátké epizody Einsteinova pobytu v Praze na Karlo-Ferninandově univerzitě (dnešní UK), ale hlavně v obsazení českých herců. Mezi nejvýraznější roli v seriálu patří důležitá osoba v Einsteinově životě i historii Marie Curie-Sklodowská skvěle ztvárněná Klárou Issovou. Celkově považuji seriál za velmi povedený a vřele ho doporučuji všem, co by se rádi dozvěděli něco víc o tomto významném člověku, mají rádi životopisné filmy nebo se chtějí dozvědět něco o historii a vědě. A pokud vás seriál zaujme jako mě a budete chtít něco víc, má National Geografic v plánu další sezónu v tomto cyklu tentokrát popisující život malíře Pabla Picassa.

-Klára Issová

Michal Šefara: Podsvětí- recenze

Malá recenze na mojí poslední přečtenou knihu.

Kniha Podsvětí se odehrává v Pražském metru a to je na ní velmi přitažlivé. Sám příběh se pak točí kolem stále častěji se objevujících tajemných úkazů v metru a okolností s nimi souvisejících. A protože se už skoro rok sama dost často pohybuji v Pražském metru a mám ráda tajemné příběhy, byla pro mě kniha jasnou volbou. Už od začátku se do knihy příjemně začetlo a hrdinové mi přirostli k srdci. Byli totiž mile lidští a sama jsem si u čtení říkala, že bych si s nimi mohla rozumět. Stránku od stránky se to vše příjemně stupňovalo až k docela nečekanému konci. Kniha se mi četla moc dobře a ani jsem nebyla zklamaná koncem, jak mnozí čtenáři píší, spíše překvapená. Na konci totiž zůstalo ještě pár otázek a nevysvětlených záhad, což mě trochu zklamalo, ale možná to byl i autorův záměr. Autor si dal záležet na popisech stanic metra s důrazem na jejich odlišnosti a snažil se vyzdvihnout to, co je pro ně typické. Během svého putování po často zakázaných prostorách metra dokázal nasát pravou atmosféru pražského metra a do své knihy je skvěle přenést. Sama jsem musela po dočtení uznat, při návštěvě některých zmíněných stanic, že se trefil. Jsem moc potěšena, že máme v naší zemi tak šikovné autory a že to s budoucností naší knižní tvorby nebude špatné. Kniha se povedla a moc příjemně se mi četla. Mile mě potěšilo propojení hrdinů a trochu mě zarazil konec, ale ne ve špatném slova smyslu. I tak mi hlava uvízla v hlavě a poměrně často si při postávání v metru nebo cestování vzpomenu na některé pasáže z knihy a říkám, si že na tom opravdu něco bylo. Autor má opravdu velký potenciál. Jsem zvědavá na jeho další počiny a knihu vřele doporučuji lidem, co mají rádi tajemno a metro jim přijde trochu zvláštní.

Měsíční kroniky: Winter- recenze

Konečně jsem dočetla poslední díl mé oblíbené série Měsíční kroniky a zde je na něj moje recenze:

Moc příjemná četba. S celkovým zakončením měsíční série jsem spokojená. Ne však nadšená jak jsem byla u předchozích dílů. Nemyslím si ale že by to bylo tím, že by kniha byla hůř napsaná než předchozí díly- to ne, bylo to stále stejně skvělé a hrdinové sympatičtí- ale neužívala jsem si to tolik jako dřív. Je to možná tím, že od četby předchozích dílů jsem "vyrostla" a kniha je přece jen určena pro mladší čtenáře. I tak se ale dobře četla, protože autorka je skvělá a umí svými slovy dobře vystihnout pocity i atmosféru. Jen na můj vkus šlo hrdinům nějak moc vše podle plánu, vždy se v nejhorším ukázala někde záchrana nebo náhodou okolo běžel spojenec. A skončilo to tak sladce a dobře, až z toho bolí zuby. Ano, pokud to bereme jako pohádku, z nichž tato série vychází- nejde vlastně o chybu. Ale asi jsem už zkažená všemi těmi katastrofickými filmy a knihami :D . Proto vlastně tato série byla mezi vší tou krutostí taková jiskra naděje, že nemusí být vše tak špatné a to je myslím dobře a pro dospívající čtenáře o dost lepší než veškeré vyvražďovačky. Sérii vřele doporučuji všem milovníkům fantastiky a dospívajícím co mají rádi trochu drsnější četbu, ale stále doufají v dobro. Protože hlavně to tato série prosazovala a to se jí povedlo. Jsem ráda že jsem jí byla součástí a myslím že se k ní i někdy vrátím.

Jaký byl Brutal assault 2017 očima výčepní

Tak už je to víc než týden co jsem byla pracovně na metalovém festivalu Brutal assault v Josefově a až teď jsem si našla čas napsat o tom takovou menší reportáž. Tak zde něco o mé čtvrté pracovní příležitosti na Brutale.

(Má označkovaná ruka, tradiční pivko před fesťákem a mé točení :3 )

Vše začlo už v úterý, den před festivalem, kdy jsem po návštěvě u babičky dojela do Jaroměře a prošla se pěšky až do Josefova na místo práce. Je to vždy kus cesty, ale nevadí mi to, je to fajn procházka. Tam jsem se zaregistrovala k práci a čekala jen na večer, kdy nám měli rozdělit směny. Nějak jsme byla ale mistifikovaná a protože nám řekli, že nám přijde hromadná smska, kde to bude, poctivě jsem čekala na ni. Mezitím jsem si zašla na tradiční pivko před fesťákem a byla spokojena. Když bylo už deset večer a furt nic nepřišlo, už mi to fakt přišlo divné a tak jsem se zašla zeptat osobně do zázemí. Tam mi bylo řečeno, že rozdělování už dávno proběhlo- v děvět. Já to jako obvykle nevěděla-ale to bych nebyla já, že? A tak jsem narychychlo scháněla místo, kde se rozdělovalo. Chvíli trvalo než jsem to našla, ale nakonec jsem úspěšně dorazila a osazení ze mě nebylo moc nadšené, ale místo jsem nakonec dostala přiřazeno. Ulevilo se mi, skoro jsem se bála že už pro mě nic mít nebudou. A tak jsem mohla jít konečně v klidu spát. Letos jsem konečně zas mohla spát v kasárnách a měla přístup do zákulisí tak jsem byla spokojena. Nebýt toho množství prachu a tvdré země, bylo by to dokonalé- ale furt lepší než spaní ve stanu.

(Rotting Christ)

Směny jsem tentokrát měla pořádné- čtrnáct hodin a to ještě v zásadě přes dobu téměř všech kapel. První den to bylo dlouhé, ale dalo se to, jen mě šíleně začly bolet nohy. Druhý den jsem si rozmyslela věčné stání na nohou po loňských zkušenostech a byla radši vzadu u píp než ve předu u kas, protože tam si člověk nesedl a sama jsem se přistihla jak mi lidi časem začli lézt na nervy :D . Druhý den by se dal zvládnout kdyby na mě nezačlo něco lízt. Nejspíš z toho všudypřítomného prachu kterého jsem se nadýchala a vyčerpání, jsem dostala chřipku. Měla jsem teploty a bylo mi fakt blbě. Ale já tvrdohlavě, jak u mě bývá zvykem, vydržela u práce- těch peněz by byla škoda. A aspoň jsem měla výmluvu proč nejít dopředu. Bylo hezké jak se mnou všichni soucítili a byli milí. Čekala bych odsouzení a pocity, že se flákám, ale možná tím, že jsem něco skoro furt dělala, jsem je přesvědčila, že nejsem simulant. Další nemilá věc ten den, byl čas směny. Zrovna ten večer jsem chtěla jít na mojí oblíbenou kapelu Rotting Christ, která hrála v jednu hodinu ráno a tak jsem si myslela, že to budu v pohodě stíhat. Směna den předtím mi končila v jednu tak jsem předpokládala, že druhý den to bude stejné- jen k mojí smůle si ten den lidi zabrali směnu od jedenácti do jedné už předemnou a zbyla jen směna od dvanácti do dvou. Nakonec jsem to nějak domluvila i vzhledem k mému zdravotnímu stavu, že budu moct odejít o hodinu dřív, ale samozřejmě se mi ta hodina už nepočítala- a ona každá stovečka chybí. A samozřejmě, další dva dny už směny od jedenácti do jedné volné byly- nojo to je smysl pro humor mého života- fakt mi to asi musí dělat schválně :D. Ale koncert jsem si nakonec užila i když dost pršelo, ale nějak mi to nevadilo. Kvůli tomu, že mi bylo ještě trochu blbě a byla jsem ospalá, jsem si to neužívala jako obvykle, ale i tak jsem byla ráda že jsem je viděla a koncert byl fakt super. Hráli teda převážně novější skladby, ale to nakonec nevadilo, jen mám radši ty starší, ale ono se toho v padesáti minutách moc stihnout nedá. Když pak koncert skončil a já šla kolem bagstage do kasáren, dostala jsem nápad zajít na podium za klukama a požádat je o fotku. A já, s tím jak jsem stydlivá, jsem vyšla nahoru a řecky oslovila dva členy kapely (je to Řecká kapela ) zda si se mnou udělají fotku. A oni moc ochotně svolili. Sekuriťák nás na můj mobil vyblejskl, já jim řekla jak jsou super a s úsměvem od ucha k uchu šla pryč. Super pocit, že jsem je mohla vidět a ten den pak díky tomu stál za to. Super zážitek.

(Vítězná fotka <3 )

Další dva dny už šly tak pohodově. Už mi nebylo tak špatně a zjistila jsem že nemocné jsou skoro všechyn holky- takže nejspíš nějaká hromadná epidemie :D. A taky se změnilo počasí- z prvích dvou teplých dní náhle zima a deštivo. Ale dalo se to přežít. Směny díky počasí pak už nebyly tak hrozné a dopředu už jsem taky nebyla tak často posílána. Točila jsem převážně pivko a uklízela špinavé kelímky a dost seděla, takže mé nožky letos přežily ve zdraví. Fajn byl i kolektiv, milí lidé a s pár z nich jsem si i mile popovídala. Jediné co mi ke konci začlo vadit jak se někteří mezi sebou hrozně pomlouvali, že tamta nic nedělá a tamta je taková a maková, ale spíš jsem se tím bavila. Říkala jsem si proč je to baví a dál mlčky seděla a občas s někým prohodila pár slov. A tak nějak jsem si během těch dlouhých směn a probělých nocí (fakt se mi tam blbě spalo na tvdrdé zemi a furt jsme se budila) řekla, že pokud nebudou příští rok nějaké dobré kapely, asi se už na to vykašlu. Je to fakt náročné a nějak mě ta práce už nebaví. Peníze jsou za to pěkné, ale vzhledem k tomu, že si chci najít brigádu přes rok, je ani tolik nebudu potřebovat. Ale i tak jsem si tehle rok užila. Viděla jsem teda jen jednu kapelu, ale ani mi to nevadilo. Penízky za to stály a byla tam opět ta super atmosféra a moc milí lidé. A na to jak většinová společnost plaší, že metaláci jsou agresivní, tak jsem se přesvědčila, že vůbec. Poslouchají sice agresivní hudbu ale jsou to tak milí lidé. Stačilo když nám na půl hodiny odešly kasy a nemohli jsme prodávat pivo a oni se při té informaci jen smáli a brali to v klidu. Brutal je plný milých lidí a i letošní ročník se dost povedl, jen pro pracovníky je holt náročný, ale díky tomu je takový, jaký je.

Řecko - fotoreportáž

Letošní prázdniny mám zážitků plné a tak se mi nastřádaly hned dvě dovolené. Jako tradičně jsem jela do svého rodného Řecka za rodinou a letos jsem s sebou konečně mohla vzít přítele, abych ho představila rodině. Oba jsme z toho byli trochu nervózní, ale nakonec to vše dopadlo moc dobře a naplno jsme si to užili.

-vyrazili jsme brzo ráno z domu aby jsme stihli autobus v Praze a vydali se na dlouhou cestu vstříc Řecku. V první části pobytu jsme měli být u babičky jen sami dva bez rodičů a to provázelo nutnost zajistit si taxík k domu. Byla jsem z toho značně nervní jestli to zvládnu a zda to nebude moc drahý, protože jsem si nikdy taxík neobjednávála ještě k tomu v řečtině, ale nakonec to bylo lehčí než jsem čekala a ani moc drahé. Dorazili jsme k babičce, která byla nadšená a ráda že tam jsme a přítel se jí moc líbil. První den jsme jen odpočívali protože cesta byla náročná. Druhý den jsme si už zašli k moři. Bylo to moc fajn a jen nastaly menší komplikace s autobusem na pláž, protože jsem si nebyla jistá jak to chodí a chytli jsme si zrovna autobus co to vše hrozně objížděl. Ale nakonec jsme dorazili. Cestou zpět nás ale zastavila revizorka s tím, kam až jedeme a já neznalá názvu zastávky řekla jméno města, protože jsme si myslela ,že to tam spadá a revizorka se hned zhrozila že máme špatné lístky a musíme si dopaltit. A ještě když jsme chěli vystoupit, říkala, že do centra to ještě je pět minut, ale tam my nechtěli. Nakonec jsem zjistila, že jen došlo k nedorozumění a revizorka nám to zbytečně zkomplikovala, ale aspoň jsme přišli na to, jak to je, že máme správné lístky a jaká zastávka je tedy ta, kam jezdíme a už problém nebyl.

-první týden, když jsme byli sami jsme si užívali. Chodili jsme ven na různé procházky a k moři. Občas večer na vínečko do jednoho fajn podniku. V sobotu jsme zašli na místní tržnici, kde jsme prošli i část, kam jsem obvykle nechodila, tam kde prodávali ryby. Byl to moc fajn zážitek a nakupili jsme si plno fajn mailčkostí a dárečků.

-v neděli pak dorazil taťka a dokonce i strejda s tetou a sestřenkama. Takže tam bylo živo a plno. Nakonec část osazení odjela a celý týden tam s námi zůstaly dvě sestřenky. Jezdili jsme společně, teď už konečně autem, k moři a bylo fajn. S přítelem jsme pak chodívali večer ven na vínečko a procházeli se u moře i po městě. A s taťkou jsme jeden den vyrazili večer ven do jednoho pěkného podniku a moc jsme si to užili. I druhý týden utekl jako voda a opět přišel čas na odjezd. Cesta byla pohodová, jen se dost protáhla kvůli zdržování na hranicíh a koloně při cestě na Prahu, takže jsme domů dorazili až večer. Dovolená byla moc fajn a náramně jsem si to užili, počasí bylo špičkové a máme plno zážitků. Prostě léto ja má být.

Švýcarsko- fotoreportáž

Na začátku července jsem si na dva týdny zajela k příteli do Švýcarska, kde od února bydlel u táty. Bylo to vlastně poprvé co jsem jela do jiné země než do svého rodného Řecka a musím říct, že to stálo za to. Podělím se s vámi o své zážiky i s pár fotkami. A pokud se chcete pokochat krásami Švýcarska skrz oko mého foťáku, můžete tak učinit i na mém facebooku kam jsem už před nějakou dobou přidala většinu svých fotek. Teď ale z naši fotoreportáži.

-první dva dny jsme si uživali hlavně sami sebe, protože jsme se dlouho neviděli, a tak nějak relaxovali. A aby jsme nebyli jen zalezlí doma, procházeli jsme se po okolí Hitzkirchu- městečka kde přítel bydlel. Bydlení to bylo takové skromné, pokoj v bývalém hotýlku, ale stačilo. A okolní příroda tam byla špičková. Stačil výhled na blízké jezero kam jsme se také jednou zašli smočit a krásné hory v povzdálí. A počasí také vyšlo celkem fajnové. Většinou sluníčko a jen pár slejváků a bouřek, které ale netrvaly dlouho.

-dny ubíhaly celkem rychle, ale pohodově. Večery jsme trávili s vínem a filmy. Nesměly chybět ani romantické koupele

-když už se pomalu chýlil den odjezdu rozhodli jsme se zajít k blízkému zámečku kousek za městem. Místo je to opravdu krásné a cesta k němu plná pěkných pohledů. Dokonce jsme cestou zpět našli útulnou stezku skrz les kde bylo ten den opravdu krásně.

-předposlední den jsme si navečír udělali maličký výlet do vedejší vesnice na pivko. Bylo to moc fajn a došli jsme do takové milé malebné staré hospůdky. Na fotce je cestou viděný starý dům, první v místní vesničce. Je prostě náherný. A to co se mi na švýcarských domech líbí nejvíc jsou ty okenice- které měla většina domů- je to něco krásného. A někdy byly okenice přidržovány zvláštními hlavičkami, které mě neuvěřitelně fascinovaly. Škoda že jsem si stihla vyfotit jen jednu u našeho domu.

-poslední den byl ze všech nejnabytejší. Shodou okolností se nám na ten den nastřádaly plány co měly být rozděleny do dvou dnů. Ale nakonec se to dalo pohodově stihnout a ještě mít čas na oběd před cestou. Dopoledne jsme se na mé přání zajeli podívat na hory. Cestou jsme navštívili ještě jeden blízký zámeček v němž sídlí základní škola. Moc pěkné místečko s parádním výhledem. Pak se jelo na pohoří alp. Cesty k němu byli klikaté a celkem strmé, ale dalo se to zvládnout. Potkali jsme dokonce mladíka, co to vyjížděl na kole :D. Nešli jsme samozřejmě úplně nahoru, ale kousek jsem se prošli. A bylo to tam nádherné. Svěží vzhuch, krásná příroda a ty hory. Také jsme si nasbírali kamínky s přítelem-naši společnou zálibu a kochali se okolím. Potom jsme zajeli do blízkého města Lucern, odkud jsme také měli odjíždět. Je to místo plné krásných domů, kašen, mostů a jezera. Je tam opravdu krásně a za těch pár hodinek procházky jsme toho viděli tolik a to stále nebylo vše. Odpoledne to bylo nádherné. Odjezd pak byl o to smutnější. Ale zakončení těch šestnácti dní ve Švýcarsku bylo úžasné. A zpět jsem jela s přítelem, který začně žít opět v Česku. Takže cesta byla fajn a jak probíhala přes noc tak i rychle utekla. A už teď vím, že se do Švýcarska určitě ještě několikrát podívám. Je tam krásně.