SEMESTR- recenze

Na internetové televizi Stream od listopadu vysílali seriál Semestr s velmi zajímavým vizuálním pojetím. Celý děj se odehrává na obrazovkách počítačů a smartphonů. Hlavní hrdinové jsou studenti vysoké školy Amélie a Damián- mladý pár a jejich přátelé. Hlavní zápletka se točí kolem Damiánovova pobytu na Erasmu a vlivu na jejich vztah. Seriál má šest dílů a na začátku prosince skončil. Jestli tvůrci plánují pokračovat dál nebo udělat něco podobného se zatím neví.

Forma tohoto seriálu mě opravdu zaujala. Tento způsob, kdy vlastně hledíme na to, co dělají hrdinové na počítači ve volném čase je svým způsobem přitažlivý, protože připomíná naší každodenní realitu. Hrdinové prostě dělají to co my každý den a tím je nám vlastně seriál hodně blízký. Už prvním dílem mě zaujal a byla jsem zvědavá, co se bude dít dál. Objevily se i překvapivé zvraty a seriál neskončil jen na povrchním pohledu na obrazovky, ale tímto způsobem vyprávěl zajímavý příběh. S hrdiny jsem prostě žila, fandila a zároveň mě štvali za jejich chybování, které bylo ale tak blízké mě, mým přátelům a vrstevníkům. Seriál asi není určen pro starší generaci, která s facebookem a skypem moc nepracuje nebo ho ani nemá, protože jim může přijít o ničem. Ale to vlastně není chybou- má svoji celkem úzkou cílovou skupinu (středoškoláci a vysokoškoláci) kvůli své formě, ale i tak se těší velké oblibě a sledování. A pro starší generaci, to nakonec vlastně může být i sonda do myslí mladých a možnost částečného pochopení. Šest dílu seriálu uteklo hrozně moc a zdálo se to děsně málo, i když základní příběh se vlastně odehrál a vysvětlil. I když ne tak docela. Poslední díl mě zklamal a nejsem jediná. Vše se totiž v zásadě vysvětlilo v předchozím díle a ten poslední jen odpověděl na jednu otázku z předchozího dílu, jinak byl spíše o ničem a dokonce se ke konci změnil pohled z obrazovek na opravdovou kameru. To sice nebylo špatné, ale když je celý seriál dělaný nějakým způsobem jen v jednom duchu už se nehodí změna i když to svůj účel mělo. Radši bych ale do konce jela v obrazovkovém stylu a cestu Amálie na konci zaznamenala třeba ve videu či fotce na instagramu- seriál by tak jel až do konce v jednom duchu a jeho styl by se nepokazil. Také po posledním dílu zůstalo mnoho otázek a vše tak nějak vyšumělo do ztracena- dost lidí oceňuje, že to vlastně vystihuje tu marnost dnešní doby, což je asi pravda a pokud to byl záměr, tak se povedl skvěle- ale mě tam něco chybělo a jak jsem se na poslední díl těšila nejvíc z celé série, tak mě nejvíc zklamal. Nic ne vlastně nevyřešilo, zůstala pachuť v puse a pocit, že něco chybí a že asi autorům došly nápady. Škoda, protože seriál měl velký potenciál něco říct. I tak ho stále hodnotím kladně pro ty přechozí díly. Seriál je pěkný, dobře se na něj dívá a svou obrazovkovou formou je přitažlivý a mé generaci blízký. Určitě ho doporučuju těm, co ho ještě neviděli, a doufám, že tvůrci do pokračování nebo něčeho podobného půjdou znovu- tohle se jim opravdu povedlo.

odkaz na stránku seriálu

Tak nám zvolili Trumpa...opět jsem se ujistila, že jsou lidi blbí :/

A je to tady. To na co jsme čekali. Kdo z těch dvou es bude zvolen. A on Trump... abych pravdu řekla, ani překvapená nejsem. Lidi se opět předvedli v celé své kráse. Jak jsou slepí a jdou s davem, jen aby náhodou někoho nenaštvali nebo nedej bože projevili svůj názor :(. A jak je vidět, jsou prostě lidi na celém světe stejní. No co se dá dělat, musíme se s tím smířit a čekat jen co bude dál, když většinová společnost je tak vymaštěná :(. A projevuje se to i tady u nás...stačila předzvěst při našich prezidentských volbách a pak i stále vítězící ANO- to ti lidi jsou fakt slepí? Po tom, co zvolili v Americe Trumpa je mi jasné, že asi ano a není to jen nemoc čechů, ale prostě všech lidí... je to asi nějaká lidská vlastnost blbé většiny :(. Je pravda, že nebylo moc z čeho vybírat, ale furt si myslím, že Clinton byla menší zlo... a aspoň by to konečně byla první ženská prezidentka v takto významném státě(výhra pro feministky :D) . Co se dá dělat... musíme se smířit s tím, že lidi jsou vymaštění... snad jim to časem po Trumpových činnech aspoň dojde.

Být či nebýt feministka

Jsem nebo nejsem feministka? To je myšlenka co mě poslední dobou docela trápí. Ne že bych to brala jako nějakou závažnou a životně důležitou věc, ale celkem dost se nad tím zamýšlím. Protože úplně jasno v tom nemám.

V první řadě mohu s jistotou říct, že plně podporuji rovnoprávnost žen a mužů. Protože si prostě myslím, že to, jestli máme mezi nohama pipinku nebo pindíka, nerozhoduje o našem postavení či méněcennosti. V břiše matky totiž začínáme všichni stejně. Kde kdo by řekl, že dnes už je to jedno. Ženy mají svá práva, mohou dělat co chtějí, tak co si stěžují? Ale bohužel to tak jednoduché není.

---

V lidech je vlivem výchovy a tradice stále silně zakořeněna myšlenka o podřadnosti ženy o tom, že má být doma u dětí, v kuchyni a starat se o domácnost. Setkala jsem se s tím u tolika lidí a bohužel i vrstevníků a dokonce vrstevnic. A je to znát i v práci a školách a příležitostech co pro to které pohlaví jsou. Nesnáším věty typu "Musíš uklidit, protože jsi ženská, musíš udělat tohleto, protože jsi holka, no je vidět že jsi ženská, tohle by ženská nezvládla, tohle není pro ženský…" apod. Z tohoto hlediska bych se proto jako feministka nazvat mohla. Protože si myslím, že ženy jsou chytré a schopné vykonávat různé vedoucí a těžké funkce, pokud na to mají dostatek vědomostí a schopností. Ale dnešní společnost jim v tom stále brání a představa ženy jako ředitelky často vyvolá reakci "Ženská? tak to musí to vedení teda vypadat"

Přitom mnoho žen je schopno lépe vést firmu něž někteří muži. Tím nedávám muže na nižší úroveň to ne. Myslím si jen, že o schopnostech nerozhoduje pohlaví, ale sám člověk. A tak v podstatě může každý být, co chce, jen když to zvládne. A třeba žena může pracovat i v dolech, když na to je dost fyzicky zdatná a baví ji to.

A tady nastává chvíle, kdy o svém feminismu zčásti pochybuji. Mezi mužem a ženou totiž vzniká jakýsi zvláštní vztah, kdy žena je považovaná za křehkou bytost a muž za "siláka" co ji bude chránit. To se pak projevuje v mnohých situacích, jako podržením dveří, zaplacením za společnou večeři, oblečení kabátu, obdarování kytkami apod. A já sama si musím říct, že tohle "obskakování" od muže mám ráda. Jednou za čas je to milé, když jsem já ta princezna, o kterou se někdo stará a chce, aby se měla co nejlépe a nenamáhala se. Ale třeba to placení nepovažuji za nutné, ale je to milé- ale ono to v zásadě spočívá asi v tom, že člověk je prostě rád, že za něj někdo zaplatí a jemu tak neubude nic v peněžence :D. Ale není to opak feminismu? Musím ale zároveň říci, že někdy mi přehnaná péče o mě jako o ženu leze na nervy. Když mi můj doprovod celý večer nalévá čaj, mám pak pocit, jakoby si myslel, že si ho neumím nalít sama. Na to mi můj doprovod odvětil, že to ale muži rádi dělají, cítí se tak dobře, že se o nás starají. A to je další fakt. Toto rozdělení rolí, je tak trochu přirozené. Ženy jsou prostě rády obskakovány a muži se rádi starají. Ženy se cítí více žensky a muži mužštěji. V této rovině to tedy smysl má. Ale koresponduje to vůbec s feminismem?I tak je mi ale jasné, že muži a ženy jsou prostě jiní. Mohou mít stejné zájmy (objevují se ženy, co hrají počítačové hry, koukají na fotbal, hrají ho, sledují akční filmy a naopak muži co šijí, rádi o sebe pečují, sledují romantické a rodinné firmy, vaří apod.) ale ve své podstatě a smýšlení jsou prostě jiní. A toho si lze všimnout a postřehnout a to hlavně v partnerském svazku. Ženy věci více řeší a analyzují, umí se zaměřit více na detail, jsou jemnější atd. Muži se častěji zaměří na jednu věc a té se věnují naplno, nejsou tolik všímaví k podrobnostem a jsou "tvrdší". Ano tohle je velké zobecnění a určitě se objeví mnoho lidí co něco z té druhé strany mají a nedělá to z nich méněcenné muže či ženy. Ale každý si určitě v hlavě vybaví mnoho momentů, kdy si řekl, že to druhé pohlaví je prostě jiné. A třeba ta naše věta: "Nojo, chlapi" A obě pohlaví si o sobě myslí, jak jsou lepší a víc toho ví a mají ve věcech více jasno. A to se pak projevuje v mnoha situacích.

Já si proto udělala svůj vlastní způsob feminismu- a možná bych ten feminismus z toho i tak nějak vynechala. Prostě mám svůj způsob života a soužití s muži a ten mi vyhovuje. Třeba jsem za svůj život zjistila, že si více rozumím s muži. Mám pár holčičích kamarádek, se kterýma se občas sejdu na kafe, ale tím to hasne. Ale vždy jsem v životě měla nějakého kamaráda, se kterým jsem se bavila o všem možném a trávila s ním o dost víc času než s holkama- a brala ho jako kamaráda, nikdy nic víc. A prostě mě tak nějak víc baví chlapi. Mám s nimi i nějaké společné zájmy a tak nějak si s nimi rozumím víc. Nevím ani proč. Ženský mi prostě někdy přijdou moc ukecané a zdá se mi že řeší hrozný kraviny :D (bože, už jsem jako chlap :D). A rozumím si většinou s holkama co nejsou jako všechny holky…prostě ty co jsou jako já.

Samotnou mě třeba štvalo, když jsem se učila řídit, že mi to prostě nešlo a i teď s řidičákem si nejsem za volantem vůbec jistá a mám strach. Myslela jsem si, že jako správná feministka se to naučím a budu dělat frajerku a podporovat tak svou myšlenku, že ženy neřídí špatně- že to není o pohlaví, ale o špatném řízení jako takovém. Ale v téhle zkoušce jsem selhala :D Ale i tak si nemyslím že řídím špatně protože jsem žena- ale protože jsem prostě střevo na technické věci a trvá mi třikrát dýl se něco naučit než ostatním- ale to ne protože jsme žena- ale protože jsem prostě taková.

Zdá se, že jsem do toho mírně zamotala, ale chtěla bych to jen shrnout tak, že dnešní doba nabízí ženám a mužům libovolné postavení. Nemyslím si, že jsou věci a chování vyloženě ženské a mužské, ale prostě určitý typ chování, který mohou mít obě pohlaví, ale u některých častěji dominuje. Proto je už v poslední době více vztahů, kdy "hlavou" rodiny je vlastně žena, který se stará o finance a fungování a muž má často více obstarávací funkci. A že by pro byli méně mužem či ženou? To si nemyslím- ať si každý najde to, co mu vyhovuje a v čem je mu dobře. Já sama totiž žena jsem, jsem za to ráda, ale mám zájmy, které by se zdály být čistě mužské a ne vždy se chovám jako většina žen. A s mým přítelem si někdy děláme srandu, že v našem vztahu je žena spíše on, protože v koupelně upravováním často stráví více času než já :).

Na závěr bych chtěla přidat takové své "desatero" svého feminismu- tedy toho jak já si feminismus upravila k obrazu svému. Ale čistá feministka asi nebudu. Mám totiž někdy ráda, když se o mě chlap někdy stará jako o princeznu.

Desatero mého feminismu:

1- Muži a ženy jsou si rovni

2- Nemám problém zaplatit za muže a nevyžaduji, aby za mě platil

3- Počítačové hry nejsou jen mužská záležitost- taky je ráda hraji

4- Akční, dobrodružné a sci-fi filmy a knihy nejsou jen doména chlapů- mě to taky baví a proč bych se měla koukat jen na nějaké romantické slátaniny

5- Nechci být na muži finančně závislá. Vydělat si na sebe dokážu sama.

6- Domácí práce nejsou jen primárně ženské- měli by se mezi muži a ženami rozdělit, zvládají to oba

7- Muž se dokáže také skvěle postarat o dítě, když mu žena dá možnost.

8- Ženy mohou zastávat vedoucí pozice, dokonce se stát i prezidentkou.

9- První krok může udělat jak muž, tak žena

10-Není žádná "hlava rodiny" ale společně fungující domácnost

PS:Nesnáším nakupování :D fakt, hrozně me to nebaví a vždy se snažím mít to co nejrychleji za sebou.

Mé "hluboké" úvahy- má smysl studovat, když nás to nebaví?

Tak sem přidávám další svou "úvahu" z předmětu Úvod do sociálního myšlení za níž jsem tentorkát dostala plný počet bodů :D. Je to trochu blbina, prostě co mě zrovna napadlo, ale celkem to vystihuje to co mě teď nejvíc trápí a o čem dost uvažuju, tak třeba vás to zaujme. Budu ráda, když zanecháte komentář.

Sedím v hale, kde se shromažďují všichni studenti, kteří čekají na své přednášky a semináře a rozhlížím se kolem sebe. Obklopuje mě skvadra různých lidí různě posedávajících vedle jakési žluté designové věci, jejíž funkce je mi nejasná, ale je vidět, že studenti si jeho účel vyložili po svém. Sedí na ní, vedle ní a působí tam jako doma. Každý je jiný. Jedna slečna má rozčepýřené modré zářivé vlasy, jiná přísný tmavý ohon. O kus dál stojí v partě smějících se lidí dredatý chlapec ve volném oblečení, kterého míjí slečna v upnuté sukni a tenkém sáčku. Na měkké matraci polehává chlapec sportovního typu pohroužený do poslechu hudby a vedle něj sedí v tureckém sedu smějící se dívčina v dlouhé barevné sukni. Zdálo by se, že k sobě ti lidé ani nepatří, ale něco je přece jen spojuje. Láska ke studiu a nadšení pro věc. Zkrátka vypadají, jakoby sem patřili. A pak jsem tu já a mám pocit jako bych sem nepatřila. V hlavě se mi honí tisíce myšlenek na to, co vše musíme dělat a jak se mi do toho nechce a cítím touhu se prostě zvednout a na vše zapomenout. A to mě mate. Jako malá jsem toužila psát do novin a tušila jsem, že proto potřebuji nějakou školu a to vysokou. Na gymnázium jsem šla vlastně jen proto, že jsem chtěla na vysokou školu a tento typ školy pro to byl nejvhodnějším spojením. A teď jsem tady a náhle necítím tu radost, jako všichni kolem mě. Zjišťuji, že mě to vlastně nebaví. Vždy jsme si myslela, jak mě bude vysoká škola bavit. Ta možnost individuality a nového poznání. A to tu je, ale mě to nenaplňuje radostí. Jak je to možné? I tak si ale říkám, že tu musím vytrvat- pro ten titul. Což je vlastně smutné, protože jen proto by se ta škola asi dělat neměla. Ale pro co jiného to mám vlastně dělat, když mě škola ve své zásadě nebaví, ale vystudovat chci, abych mohla v budoucnu dělat, co mě baví?

Původní idea vysoké školy je určena pro rozvoj osobnosti a individuality jednotlivců skrz obor, kterým se zabývají. Avšak postupem času se s větším rozvojem a podporou vysokých škol rozmáhá jejich množství a dnes může studovat téměř každý. A tím se zčásti ztrácí hlavní myšlenka individuality. Dnešní doba také dává tituly z vysokých škol na piedestal a ti co ho mají, pak mohou získat lépe placené místo, než lidé bez něj. Proto také roste zájem o studium a množství oborů, z nichž lze titul získat. A tím se náhle zcela ztrácí původní myšlenka univerzity pro osobní rozvoj. Zdá se, jakoby dnes měly vysoké školy účel jen pro profesní rozvoj. A to není moc dobré. Ale jde to vůbec v dnešní době změnit, když je titul pro dobrý plat tak důležitý? Nelze se pak divit, že lidi studují jen pro titul samotný místo pro studování, což byl původní smysl vysokých škol. Já sama to už tak vidím, hlavně abych měla titul, abych pak mohla dělat, co chci. Bez něj jsou totiž pro můj záměr zavřené dveře.

Sama si myslím, že bych svou vysněnou práci zvládla i teď, ale bez titulu mě v žádné redakci nezaměstnají, pouze na neplacenou stáž. A proto jsem se vlastně rozhodla studovat. I tak jsem si ale vybrala obor, který jsem si myslela, že mě bude bavit. Tedy, přednášky a témata, jimiž se zabýváme, jsou zajímavé, ale celkově mě ta škola prostě nebaví. Říkám si pak, proč sem tedy chodím? Jen kvůli titulu? Není to škoda? Neztrácí to původní smysl univerzity? A pomohlo by tomu vlastně něco?

Problém možná bude spíše ve způsobu, jak se vyučuje. V zásadě jde o to nám říct, co vše bude potřebovat do zkouškového a nějak nás donutit se to naučit. Různé průběžné úkoly pak jen slouží k pomoci pochopení tématu a dalšímu donucení k práci. Kde je pak ta možnost lásky ke studiu a nadšení pro věc? Je to jen můj osobní problém, nebo to tak mají všichni?

Sama vlastně ale nevím, jak jinak by se mělo vyučovat, aby mě to bavilo, protože sama myšlenka učení a biflování skoro nikoho nenadchne. Lepší by bylo studovat jen pro to poznání, ale pak by zas z toho člověk neměl žádný bonus a nevěděl, zda to vlastně dělá dobře. Vysoká škola asi tedy jen utřiďuje myšlenky nějakého oboru, snaží se nám je vštípit do hlavy, a pokud pak projevíme jejich znalost, dá nám za to odměnu v podobě titulu. A to je asi hlavní myšlenka dnešní podoby univerzit. A jde asi jen o to si najít způsob, jak si studium zpříjemnit a více se pak zabývat věcmi, co nás na něm baví.

Proto to asi už nebudu vidět tak tragicky, najdu si obory, co mě baví a v těch se pokusím rozvíjet a to co mě na škole nebaví, prostě překonám, abych pak získala titul a mohla dělat to, po čem toužím už od dětství a v čem mohu rozvíjet, to co mě na škole bavilo.

Co mi přijde divné na internetu

Narazila jsem na jeden určitý typ blogu, který mi vlastně vždycky přišel divnej a náhle mě napadlo, že by mě celkem zajímalo, zda jsem jediná, kdo to takhle vidí. Proto jsem se rozhodla napsat seznam věcí, co se objevujou na netu, a co mi přijdou prostě děsně divný a zajímal by mě na to váš názor... Pokud si článek čte, někdo kdo věci z toho dělá...tak to není nijak cíleno proti vám :D jen prostě dávám najevo svůj názor.

---

1. Starší ženy, který tráví volný čas tím, že šijí a pletou oblečení na barbie panenky a ještě se tím chlubí na netu :D (Babička, mi pletla oblečky na bárbinky, ale nikdy to nedělala pro své potěšení, ale aby mi udělal radost... jiný důvod je fakt pro mě divný)

2. Lidi co malují erotické obrázky s různými animovanými postavičkami z pohádek. Je tu snad někdo, komu to nepřijde divný? (maximálně těm co to dělaj :D) Vždy jsem přemýšlela proč to sakra ty lidi dělaj?

3. Fan-fikce. Za tohle se na mě asi svrhne vlna nevole, ale prostě mi to vždy přišlo trochu divný. Já taky ráda píšu, ale nikdy mě nenapadlo napsat vlastní příběh z prostředí, které už někdo vymyslel a sám v něm vyprávěl příběh. Přijde mi jako bych ho tím okrádala... Prostě když má člověk, co píše fanfikce, dost fantazie, aby vymyslel ten příběh... proč prostě nevymyslí vlastní, třeba jen na motivy toho příběhu, co se mu líbí? Já se třeba svými oblíbenými díly inspiruju a někdy jsem možná jako úkol ve škole či na tvůrčím psaní navázala na nějaký existující příběh... ale jen jako průpravu... nikdy bych nepsala za hrdinu, kterého vymyslel někdo jiný a pak se tím ještě chlubila. A nedejbože, třeba pokračování příběhů (co asi bylo potom)- na to má právo jen autor, či někdo komu to oficiálně dovolí. Radši si vymyslím něco zcela svého.

4- Děti co dávají svá videa na youtube. Ano, objevují se výjimky, kdy děti vymyslí něco fakt originálního a pak to dají na net a to má i smysl, ale to se stává málokdy. Většinou jsou dětská videa děsně trapná. Různé zpívání (když to dítě fakt neumí zpívat), rady na líčení (proč by se desetiletý špunt měl líčit a ještě o tom radit :D ), tancování apod. Vždy když narazím na takováhle videa, tak si říkám proč- vždyť ty děti přece musí vědět, že je to trapný. Smutné je, že to asi neví a ještě to myslí děsně vážně. Já jsem jako malá taky nahrávala různé blbosti- ale jen pro sebe a nikdy by mě nenapadlo to dát na net. Co to v těch dnešních dětech je, že to tam fakt daj a nestyděj se- přitom je to fakt hrozně trapný :D.

5- Holky co dávaj na net fotky ve spodním prádle (né-li nahé). Je pravda, že tam to těm slečnám sluší... ale co tím sledují? Stejnak na ně budou čumět uchyláci či nadržení známí. Nemyslím si ani, že na to chytnou nějakého fajn kluka- snad jen nějakou jednorázovku či osobu co mu jde o to jedno- proč by ho jinak zaujala holka podle fotky ve spodním prádle, než podle jejích běžných fotek? A celkově i nahé fotky co pošlou jen tak někomu, koho vlastně ani neznaj. To ty holky nemaj rozum? A nevážej si samy sebe? A ještě se pak divěj, když to někdo proti nim zneužije. Vyfotit se hezky ve spodním prádle či nahá, není špatné, pokud to člověk má pro vlastní účely, nebo pro své nejbližší osoby, ale šířit to na net a bojovat tím o co nejvíc lajků? Proč???

6- Na co se lidi ptají v googlu. Někdy je fakt zajímavé jen zadat pár slov do vyhledávače a pak sledovat co vám tam objeví jako nejhledanější. Nad tím se pak někdy fakt musím zarazit- to jsou ti lidi fakt tak blbí? :D Sama jsem si některé perly vyfotila, tu jsou:

7- Seznamky. Jo, to je asi pro mnohé silné kafe, ale mě tento způsob seznamování prostě přišel vždycky divnej. Vím, totiž, že když se člověk snaží a chodí mezi lidi (a třeba i mění místa kam) tak někoho nakonec potká. Možná ze mě mluví mládí... ale sama jsem měla problém se seznámit- do devatenácti jsem si nikoho nenašla- ale nikdy jsem nesklouzla k tomu, abych se seznamovala přes net. Přijde mi totiž takový neosobní. Na druhé straně může být kdokoliv a následné setkání s ním by mě dost děsilo. Stejně tak vlastně nepoznáme pořádně člověka jen přes psaní- lidi jsou ve skutečnosti často dost jiní. A ti co se seznamují takhle jsou taky výběr z hroznů- dost často zoufalci, kteří netuší jak se jinak seznámit a jsou mezi nimi fakt divná individua. Neznám nikoho, kdo by se takhle seznámil a našel životní lásku... proto to asi není. Nejspíš těm lidem taky asi ani o to tolik nejde- a to já nepochopím. Prostě mi to přijde divný a fakt bych to nikdy pro hledání vztahu nedělala. Protože jen osobně poznáme zda je ten člověk pro nás ten "pravý".

8- Internetové deníky. Vždy my přišly divné ty blogy, kde většinou holky, popisovaly dopodrobna svůj život. Já taky občas napíšu něco o sobě, ale že bych psala vše i s podrobnými detalily? I třeba svůj sexuální život? Jak se pak třeba musí cítit přítel té slečny, když zjistí, že o něm píše vše do detailů na netu? Ty články jsou zajímavé a je sranda to číst- ale musím se pak vždy zamyslet nad tím, co tím ta holka sleduje? Sama vím, když jsem jednou na střední psala na blog o tom, že jsme zamilovaná do spolužáka, tak si to našli mí spolužáci a pak za to ze mě měli srandu. Proto už toho sem tolik nepíšu. Jedině tak v náznaku. S takovými osobními věcmi se nesvěřuju často ani běžně lidem, jen těm nejbližším a něco neříkám ani kamarádkám. Fakt ty holky co si z netu udělaly svou nej kámošku nechápu (a pak i ty co to třeba dotáhnou tak daleko že to vydaj knižně, aby se jimi mohl bavit celý svět :D).

No a to je asi zatím vše. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale zatím se mi toho nějak víc nevybavuje. Ale net je plnej divností a často nad něčím, co najdu, musím jen kroutit hlavou. Možná tím někoho pohorším, ale je to jen můj názor a zajímá mě, co si o tom myslíte vy.

Mé "hluboké" úvahy- proč nás na střední tak strašili?

Na škole mám jakýsi prapodivný předmět s názvem Úvod do sociálního myšlení- jeho smysl jsem stále nepochopila, ale prý nás jaksi učí sociologicky myslet :D a užívá proto moderních vymožeností :D. Na každý týden také dostáváme za úkol napsat jakýsi deníkový záznam nějaké situace se sociologickým dosahem na určité téma. A můj zatím první záznam se zvrhl spíše k úvaze, která není tak marná, tak jsem si řekla, že ji sem přídám (stejně si furt říkám, že toho tu mám málo a přemýšlím, co napsat). Tak tedy tu je má úvaha na téma univerzita :). Přidejte i svůj názor, na toto téma- jak to vidíte vy, co vaše zkušenosti?

Sedím na přednášce z dějin sociologie a opisuji si pojmy z prezentace. U toho zároveň vnímám výklad vyučující. Náhle se mi vybaví vzpomínka na střední školu, kdy jsem zběsile opisovala prezentaci a v tom se změnil slaid a já přitom neměla vše opsáno. Na to se ve třídě ozývá nespokojené mručení a něčí prosba o vrácení slaidu. Načež profesor odvětí, "Zvykejte si. Na vysoké na vás nikdo čekat nebude, tam to bude ještě rychlejší."

Myšlenkami se vrátím zpět do posluchárny a hledím na svůj zcela opsaný text ze slaidu. Vše jsem stihla a ještě mi zbyl čas navíc na vnímání přednášky. S tím podobným jsem se setkala i u jiných předmětů. A tak si říkám, proč nás tak strašili na střední, když realita je úplně jiná a zápisy se dají stíhat a dokonce jsou smysluplné a přehledné, že k nim nemusím nic doplňovat.

Jeden z profesorů na střední nám dokonce ani nedával prezentace, ale jakýsi základ na papíře a zbytek jsme si v podstatě museli najít sami, s tím, že tak to bude určitě na vysoké. S něčím podobným jsem se setkala v "Úvodu do ekonomie", avšak jen v částečné míře, protože příslušené texty i tak obsahovaly nějaké definice, na rozdíl od těch středoškolských.

Nevím, zda je tomu jinak na jiných univerzitách, nebo se to změní v průběhu semestru, nebo v jiných předmětech, ale zatím mi přednášky na vysoké škole vyhovují více, než hodiny na střední škole a také vše stíhám lépe, než nás varovali. Proto už teď vidím, že strašáky ze střední školy nemusím brát tak vážně, protože realita je často zcela jiná.

Jak se mi žije na Karlově univerzitě

Tak už mi začal třetí týden prvního semestru na Karlově univerzitě (obor Sociologie a sociální antropologie) a už teď mi z toho jde hlava kolem. Ale postupem času si už více zvykám a tak nějak přicházím na to jak to vše stíhat a propojit. Ale to jsem ještě neměla zkouškové- toho se už teď celkem obávám :D.

První týden byl takový informativní. Zjišťovali jsme co a jak, seznamovali se s učiteli a celkově vlastně přicházeli na to, co nás vlastně čeká. Byla jsem ještě ze všeho vykulená, zvykala si na školu, na koleje i na cestování, ale postřehla jsem, že v průběhu týdne mi už to zalézá pod kůži a na vše jsem si poměrně rychle zvykla. V rámci možností.

Druhý týden už začal být náročnější- už se více vyučovali a začali jsme dostávat úkoly. No, na to že jsem si myslela, že vejška bude pohoda, jen chodit na přednášky a pak až zkouškové- tak jsem se docela spletla. Máme týden minimálně čtyři úkoly, což bylo na gymplu předtím dost vzácné. No, nešetřej nás. I když zas na druhou stranu musím uznat, že na vejšce nás učitelé berou spíše jako kolegy a nevidí nás jako největší blbečky a děcka, jako na střední. To je milá změna. Zároveň mi taky více vyhovují přednášky a způsob výuky (aspoň prozatím, nevím zda to pak bude stačit pro zkouškové) než na střední- a to čím nás tehdá strašili se vůbec nekoná. I tak to ale není žádná brnkačka a jsou dny, kdy mám pocit, že to vůbec nedám. Také jsem si naivně myslela, že mě vejška bude bavit... no, ty přednášky jsou zajímavé, ale vlastně mě to v zásadě nebaví... nic se mi nechce dělat, nikam chodit, nejradši bych ležela na kolejích a nic nedělala :D.

Jinak hrůza z kolejí už trochu opadla. Tak nějak jsme si zvykla a dá se tady být. Spolubydlící jsou fajn. Původně jsme si tedy myslela, že tu budem jen dvě a já nakonec sama, protože právě ta jedna spolubydlící odchází v listopadu na byt, ale v druhém týdnu dorazila i třetí spolubydlící, k mému mírnému zklamání( myslela jsem si že tu budu sama :D ) ale je milá. Jediné co mi stále nevyhovuje, je spaní. Spí se mi tu prostě blbě. Je tu furt nějaký hluk a večer nemůžu zabrat. Mývám problémy se spaním v novém prostředí, ale to vždy po pár dnech přejde- ale tady ne :/ snad se to zlepší.

A teď v třetím týdnu školy už to mám trochu zaběhlé. Úkoly zatím dělám včas- netuším zda správně :D a mám vlastně stále i dost volného času.

Zatím jezdím domů každý týden. Což mně mírně nevyhovuje. Ale s rodičema není moc řeč. Chtěla jsme totiž jeden týden jezdit za přítelem a ten další domů. Ale rodiče se šprajcli, a že prý musím jezdit domů, aby věděli že opravdu odjedu O_o. Nechápu to a furt jim to nedokážu vyvrátit, tak tomu asi musím nechat čas. S přítelem se tedy moc nevidím. Ale teď o víkendu jsem u něj na chvíli byla a bylo to skvělé, vůbec se mi pak nechtělo jet domů. Je to spíš opruz a zbytečná komplikace. Snad to rodiče přejde a dovolí mi to nakonec, protože opravdu nemám v plánu kašlat na školu, jen mi přítel moc chybí a chci s ním být aspoň jednou za čtrnáct dní. Ale prozatím jsme to docela vymysleli, takže jsme spolu, jak se to dá. Ale postřehla jsem, že mi rodiče třeba vůbec nechybí (stačí mi s mamkou si občas zavolat) ale přítel mi chybí neustále :D no snad to pak nějak propojíme.

Shrnu to tak, že vysoká je fuška a je to o dost jiné než jsem očekávala. Ale chci to dodělat a snad to i zvládnu. A je fajn být v Praze, i když z ní zatím mnoho nevidím :D. Ale sejdu se tenhle týden s dvěma lidmi, tak to tu snad už konečně trochu prolezu :).

Zatím se s vámi loučím, milí čtenáři a zase se ozvu s mými dojmy ze školy či nějakými zajímavými historkami :).

-zachyceno při cestě autobusem z Prahy :D není nad originalitu XD

První dny v Praze...ubytování na kolejích

Čas se vleče jak splašená řeka, takže už je tady začátek školy. Ani nevím, jak to uteklo ale ještě týden a začne mi semestr. Z toho důvodu jsem se už šla ubytovat na koleje a musela absolvovat rozřazovací test na angličtinu. A musím říct, že to teda obojí byla fakt hrůza...

Začalo to v brzkých ranních hodinách, kdy jsme s mamkou nastoupily do vlaku. Nejdřív jsem moc nechtěla aby jela se mnou, ale nakonec jsem byla moc ráda, protože bez ní bych to asi nezvládla nebo bych jí stejně volala o pomoc :D.

Koleje jsme našly celkem snadno. Cesta od metra je tam přímá a tak jsme se ani nikde nezamotaly. Ale to bylo asi tak vše, co ten den šlo jako po másle. Dorazili jsme na koleje a tam to začalo.

---

Než dorazila paní, co to měla na starosti tak jsme chvíli čekali. A hned jak se ukázala ve dveřích, už byla nepříjemná. Bylo nám hned jasné, že to bude nemilé. Když už jsem mohla jít na řadu, hned za mnou zamkla, až jsem si přišla jako ve vězení :D jakoby se tam snad měl někdo touhu vloupat nebo co- a ještě si nadělala víc práce když pokaždé musela znovu odemykat aby nás pustila ven :D. No ale, měla jsem si začít vyplňovat papíry a bylo mi řečeno, že mám hned zaplatit ubytovné za říjen a kus září a mám mít fotku na kolejní průkaz. Bez toho že prý mě neubytují. Já se hned naštvala s tím, že jsem to nevěděla, že peníze u sebe nemám a ta nepříjemná blondýna na to, že s tím přece musíme počítat, že kdybychom se šli ubytovat na hotel, tak taky musíme zaplatit. Já na to, že to ale nikde neměli napsané, ale na to žádná reakce. Něco jsem pak na to asi řekla a bylo mi na to řečeno- "Nebuďte drzá"- XD přišla jsme si jak na střední :D. Pak jsem byla propuštěna (opravdu mi to tak připadalo, když jsem musela čekat na odemčení). A hned jsem vychrlila na mamku, že musíme platit. Naštěstí jsem u sebe peníze měla, ale původně určené na něco jiného a málem jsem si je taky nevzala. Nevím, co bych dělala kdybych je neměla. A myslím, že tak zavařili mnohým- však taky dost děcek vyhodili a museli si to vše někde sehnat.

No, vlezla jsem tam pak s penězi a šla tam už se mnou i mamka, ale i její přítomnost k ničemu nepomohla. Vyplnila jsem potřebné papíry, ale zasekla jsem se na tom, že nemám fotku. Blondýna na to "Bez fotky nemáte kolej". No a tak jsem zas vyšla ven s nepořízenou a musely jsme s mamkou běhat po Praze a shánět fotku, protože jsem žádnou u sebe neměla. Našli jsme pak nakonec automat na nádraží, kde to focení bylo fakt vtipné a ta fotka je taky docela legrační(ty barvy XD). Ale prostě se projely další prachy na metru, kde jsme jezdily sem a tam a i ty fotky něco stály- přitom by stačilo, kdyby někde napsali- třeba do automaticky generovaného mailu, že máme mít fotku a peníze. Sami si tím přidávají práci a nervy když musí posílat polovinu lidí pryč... a to se přitom musí dít každý rok.

Nakonec jsme to tedy zařídili a na koleje mě konečně pustili.

Zašla jsem si ještě dolu do jakéhosi sklepení pro ložní prádlo. Za dvířky s okýnkem se vynořila jakási paní s otázkou "Chcete lampu". Bylo to takové vtipné, přišlo mi to, jako by vyšel nějaký troll z jeskyně s otázkou na heslo pro vstup XD. A vydávaní přes to okýnko působilo, jako když vězení dostanou oblečení na pobyt XD.

Potom jsme vyrazily hledat náš pokoj. Bylo to teda vyložené bludiště a budova působila jako někdy za komunistů... stavem i vzhledem XD. Pokoj jsme nakonec našly a už při vstupu se docela lekly. Vypadalo to tam jako v nějakém kabinetu- máme tam dokonce mapu Evropy ještě s Jugoslávií XD. Vše tam bylo takové divné, starodávné a špinavé- ty matrace byly plné prachu a radši jsem nepřemýšlela čeho všeho ještě. Mamka mi to povlíkla a já se jen zoufale rozhlížela kolem sebe. Naštěstí mám celkem novou skříň a když jsem si to tam trochu zabydlela, tak to nevypadalo tak strašně- ale i tak to bylo děsivé. Můj pokoj se pak nachází v jakési slepé ulici, kdy se nedá jít nikam dál, jen na schody. Naštěstí tam máme toalety hned kousek a nemusíme nikam putovat. Ale hned vedle mého pokoje je jaksi stará zamčená jídelna se skleněnými dveřmi a působí to jako místnost duchů... vůbec se netěším na večerní putování na záchod XD. Budova celkově působí jako duchařský ráj XD, bude tam ještě sranda. A to to na fotkách vypadalo tak krásně XD.

Po zabydlení jsem pak už musela jít na univerzitu napsat si test. Půl hodiny metrem, ale odtamtud je to pak kousek. Našla jsem tam pak potřebnou třídu a po chvíli byla vpuštěna. Mamka na mě čekala dole. No a další nervy začaly. Měla jsem pocit, že anglicky totálně neumím... prostě test, kdy je vynechané každé druhé slovo a člověk je musí po logice dopsat. Jako věděla jsem, do čeho jdu, ale vybrali asi to nejtěžší, co měli. Nemám ponětí, jak to dopadne... bylo to fakt dost těžké, tak uvidíme.

No a pak už jsem měla hotovo a konečně jsem si mohla oddychnout. Uf, to byla úleva. Předtím jsem ty nervy totiž fakt nezvládala, ještě, že tam se mnou byla mamka. A zjistila jsem že se fakt dost bojím těch pojízdných schodů do metra... nevím proč, ale je mi z nich blbě a cítím se na nich strašně... snad si zvyknu- no budu muset.

No a tak jsem to měla konečně za sebou. Opravdu se mi ulevilo. A s mamkou jsem si po dlouhé době pořádně popovídala a mohla se jí svěřit a vyventilovat všechny nervy co jsem v sobě dlouhodobě měla.

A za týden mi to začíná na plno. A i přes ty všechny nervy se docela těším. Tak snad se bude dařit. Držte mi palce ;-). Budu dál informovat :).

-můj pokojík a postýlka :D

Na dovolené doma- v Řecku

Jak už možná někteří z mých čtenářů ví, pocházím z Řecka a letos jsem tam po dvou letech opět jela navštívit babičku. Původně jsem měla jet s přítelem, ale bohužel nastaly nečekané komplikace a tak jsem nakonec jela sama. Jaké to tam bylo, popíšu v malé fotoreportáži.

-jela jsem autobusem. Je to dlouhá cesta- asi 26 hodin a jede se přes noc a letos jsem poprvé jela úplně sama. Ale zabrala jsem si fajn místo se stolečkem, skorou cestu měla dvojsedadlo pro sebe a cesta, kterou jsem z většiny prospala, proběhla celkem na pohodu. Na místě mě pak vyzvedl taťka, který jel už o týden dřív.

-první den jsem převážně prospala, protože jsem byla ještě vyčerpaná z festivalu a cesty. Druhý den(čtvrtek) jsme ale už vyrazili s taťkou k moři a já ho přemluvila, abychom zašli večer ven. Bylo to moc fajn a popovídali jsme si jako dlouho ne- někdy mám pocit, že musíme jet na dovolenou, abychom si pořádně popovídali :D

-v sobou jsem zašla na místní trh. Prodávají tu ovoce a zeleninu, ryby, oblečení a různé maličkosti. Je tu vždy dokonalá atmosféra. Sehnala jsem tam dárečky pro přítele a jedno pěkné tričko za euro. I tak to ale letos, když jsem tam nebyla s mamkou, nebylo ono. Ale aspoň jsem nafotila zajímavé fotky (zde je jen zlomek z nich)

-v neděli přijela mamka, která nemohla dřív, kvůli volnu v práci. Zašli jsme proto dvakrát večer ven. Jednou na pěší zónu poblíž pláže. Podruhé do jedné prima restaurace ve měště kde ke čtvrtce vína či jiného pití, co si objednáte, dostanete čtyři talířky s různými řeckými jídly. Je to fajn způsob jak ochutnat různé řecké speciality a k pití něco zobnout.

-jinak jsme tedy chodily téměř každý den k moři. Já byla u moře celkem šestkrát. Opálila jsem se trochu, ale za těch pár dní to nějak extra není. Ale aspoň mi opět vyskákaly sluneční pihy na obličeji :).

Dovča byla fajn, ale vzhledem k tomu, že jsem tam neměla přítele a s rodiči nějaká velká zábava nebyla, jsem si letos tolik neužívala. Byli jsme totiž většinou jen doma, či u moře. Večer ven jsme vyrazili jen párkrát a s mamkou jsme se jeden den procházeli po obchodech. Ale nějak to letos nebylo ono. Kdybych tam byla s přítelem, stále bychom někam vyráželi, ale s rodiči jsme byli doma a šli maximálně do města nebo k moři. I tak ale dovča špatná nebyla- Řecko je můj druhý domov a jsem tam vždy ráda. Ale snad za rok už se mnou přítel bude moct a tak si to víc užiju. Hlavně jsme ale ráda viděla babičku, které je letos už osmdesát a kvůli níž jsem vlastně jela. A bylo tu krásně.

Jaký byl Brutal Assault 2016

Stejně jako rok minulý i předloni jsem i letos vyrazila pracovně na metalový festival Brutal Assault v Josefově. I tento ročník byl plný zážitků, skvělé hudby a fajn lidí a letos jsem konečně dělala to, co jsem chtěla- točila pivo.

---

Do Josefova jsem dorazila s předstihem- o den dřív, abych se mohla v klidu ubytovat a zařídit vše potřebné. Bohužel však vzhledem k nevydařeným plánům v Hradci jsem v Josefově byla už kolem desáté hodiny a osoba odpovědná za zařízení stanování se měla objevit až ve tři. Proto jsem musela počkat. Dala jsem si pivko, snědla svačinu a jen čekala. Nakonec to celkem uteklo a seznámila jsem se dokonce s pár mými budoucími kolegy, kteří čekali na ubytování také. A nakonec, s ještě hodinovým zpožděním, jsme se dočkali. Dostali jsme pásky, vstup do kempu a podepsali smlouvy. Tím bylo pro tento den vše zařízeno. A tak se mohlo užívat.

(první pivčo a chill po příjezdu na místo )

Nejdřív jsme si samozřejmě museli postavit stany. Letos jsem byla se stanem odkázána sama na sebe a překvapivě jsem to i s malou asistencí a okoukaní toho, jak to dělají ostatní, celkem zvládla. Stan byl jakštakš postaven a dalo se v něm bydlet. A pak, když už byli se stavením všichni hotovi, jsme se s mou nově vytvořenou partou rozhodli trochu vyrazit ven. Nejdřív jsme zašli do takové v Josefově zapadlé hospůdky, kterou bych na tom místě nikdy nehledala, za kámoši jedné dívčiny. Společnost to však nebyla moc podle mého gusta a tak jsme se po nějaké době ještě s jednou holčinou vrátili zpět do campu. Tak už na náš čekala dívka, které přišli její přátelé, a zprvu jsme se rozdělili, a teď už jsme společně zapadli do jejich velkého stanu a tam blbi do večerních hodin. Já nakonec šla spát poměrně brzo, ale ono to k vyspání na tvrdé zemi a ve stanu moc nepomohlo.

A nastal ten slavný první den festivalu. Na smlouvě jsme měli napsáno, že se máme na jedenáctou dostavit na naše stanoviště, kde nás zaučí novému způsobu bezdotykového placení. Proto jsme s naší nově vytvořenou partou vyrazili hledat svá stanoviště. Bohužel nikdo z nás nebyl na stanovišti spolu, takže jsme se pak sobě vlastně na celý festival ztratili.

(Deštíček...celkem slejvák :D)

Zaučení proběhlo celkem rychle- nebylo na tom nic složitého a začalo se s prací. Zjistila jsem, že mám denně třináctky od 13:00 do 2:00 do večera. A ten první den mi k tomu ještě přibyly ty dvě hodiny kvůli zaučení. No, byl to celkem záhul a vzhledem, k tomu, že se mi ve stanu špatně spalo, jsem byla i stále vyčerpaná. Ale nějak se to zvládnout dalo. Občas byli dlouhé fronty, které se zdály nezastavitelné, ale i ty měly konec a střídaly je pak chvíle, kdy jsme spíše jen nečinně seděli a čekali na lidi- to hlavně v nočních hodinách. Počasí bylo ale pro pivo ideální, takže ani moc nepěnilo a dalo se točit skvěle a rychle. Docela mi to šlo. A ve chvílích únavy, jsem se usadila k pokladně, kde stačilo jen klikat a přijímat objednávky. Nebylo to nic těžkého, ale vzhledem k počtu hodin to bylo dost náročné.

Hudbu jsem si letos užívala naplno. Byla jsem na skvělém stanovišti. Na vyhlídce- takovém kopci s placeným vstupem, odkud byl krásný výhled na oba hlavní stage. Vše bylo skvěle (někdy až moc) slyšet a tak jsem viděla a slyšela ty nejlepší kapely při práci. Letos to vyšlo opravdu pěkně.

A měli jsme i fajn vedoucí, která nám vycházela vstříc s pauzami na jídlo a mě dokonce dovolila zaběhnout si na hodinu na svou oblíbenou kapelu Septic-flesh, kvůli níž jsem vlastně na tento ročník šla. A bylo to neuvěřitelné. Show byla úžasná a už jen z pohledu na tvorbu pódia, jsem nadšením, div neskákala. Doby, kdy budu moc vyrazit, jsem se nemohla dočkat a pak už jsem běžela jak splašená, abych zabrala nějaké fajn místo. A když pak konečně kapela dorazila na pódium, s ostatními jsem ji náležitě přivítala. Vybrali opravdu bezvadné songy a zablbla jsem si náramně. Ta atmosféra byla tak syrová a společně s ostatními, kteří si tu užívali stejně, to mělo úplně jiný rozměr, než poslouchání písniček doma. Bylo to něco skvělého a nikdy na to nezapomenu. Škoda jen že to bylo tak krátké.

(Mí milovaní Septic Flesh... dokonalá atmoška :3)

Bohužel co nepříjemného mě čekalo potom, byla daň za dlouhé stání v těžkých botách. Vzhledem k tomu, že první den festivalu propršelo a všude bylo bláto (na kterém se mi povedlo i hned první večer při návratu do stanu po tmě uklouznout) a celkem zima, mě ani nenapadlo vzít si jiné boty. Ale chvíli po návratu z kapely mě začaly v botách tlačit nohy a tak jsem se je ve volné chvilce rozhodla sundat. A k mému zděšení jsem měla nohy jako balon, hlavně levou, která děsně opuchla a začala i neuvěřitelně bolet. Večer jsem proto strávila bosa a v bolestech. Nikdy by mě nenapadlo, že otlačení ze špatných bot a únava může tak bolet. Celý zbytek dne jsem proto byla celkem nefunkční a po směně jsem se nějak dobelhala do zdravotního centra, kde mi řekli, ať nohy jen chladím a nechám odpočinout. Pak jsem dopajdala do stanu, kde jsem se po sprše snažila nějak nohu zchladit mokrým ručníkem, ale nijak dvakrát to nepomohlo. Naštěstí už druhý den noha tolik nebolela a dalo se na ní stát. Nohy pak byly den po dni méně opuchlé, ale zcela splaskly až doma, asi čtyři dny na to a do teď mě ta levá občas mírně pobolívá a při doteku stále. Nojo, práce na nohou prostě není pro mě. A to nemluvím o tom, jak mě bolely záda.

(Moje ověšená ruka, má maličkost na koncíku a mé točení pivča)

Poslední den festivalu už se nějak přežil. To už jsem raději celý den seděla na přepravce od kelímků a spíše byla u pokladny než abych točila. Byla jsem už celkem vyčerpaná a chtělo se mi domů. Také jsem utratila poslední vyfasované žetony, které jsem letos nemohla proměnit za peníze, tak jsem si je užila v každodenní kávičce a dobrém jídle. Když jsem pak konečně byla propuštěna z poslední směny, ještě jsem si zaskočila pro absintovou limču, po které jsem toužila celý festival, ale večer nikdy nebyla nálada. Letos mě ale nějak nebrala. Nebyla špatná, ale nějak mi nepřišla k chuti, tak jsem si ji nechala do druhého dne, kdy zhořkla a nebylo to ono- a vzhledem k tomu, že už zavírali v době, kdy jsem si ji kupovala, tak mi tam ani nedali meloun, takže to nebylo ono. Celkově mě letos ten festival moc nebral. Stále jsem byla pohroužená do vlastních myšlenek a ani jsem si ho moc neužila. Ale pro Septic-flesh a fajn výdělek (letos nám zvýšili plat o dvacku na hodinu, takže se to fajnově projevilo na výplatě a proplatili mi vše- i tu propařenou hodinu :D) to za to stálo. Jestli však pojedu příští rok netuším- bude záležet na kapelách a náladě.

I tak byl ale letošní ročník opět vydařený a i přesto, že neměl nějaká velká hudební jména, přitáhl rekordní počet návštěvníku všech zemí a náležitě se povedl.