Star Wars: Síla se probouzí- recenze

Jako svou fanouškovskou povinnost a sen vidět Star Warsky v kině jsem musela jít na premču nového dílu. Na půlnoční se mi nechtělo, protože bych byla unavená a tak dobře si to neužila, ale ta normální, byla jasnou volbou. A není moc o čem mluvit, tady je recenze:

Fuuuuha, to byla síla.

Zprvu jsem se trochu bála, že to podělají, ale jak musím uznat... nebylo čeho se bát. Návrat do světa Star Wars se povedl a náramně.

Ta atmosféra začala už objevením nápisu LucasFilms na obrazovce a pak to jen svištělo. Při zaznění prvních tónu známé melodie jsem nemohla jinak než zašvihat nad hlavou svým světelným mečem a doprovázena jásotem jsem plně nasála tu atmosféru. Bylo to tady. Konečně jsem se dočkala Starwarsek v kině. A stálo to za to. Už od začátku jsme vletěli do akce, příběh si nebral žádné servítky a nezačínal zbytečně přeslazenými a zbytečnými řečičkami, prostě nás hodil do vody, ať si plavem, podobně jako hrdiny. Ti byli do jednoho sympatičtí, i ti noví i staří známí pro něž jsem si dojetím neodpustila nejednu slzičku- bože, jak krásný ten návrat byl. A bylo to vše tak bezvadně přirozené- skvěli herci, musím uznat, někdy stačil jen jejich pohled. A když zazněly první blastery- byla jsem doma. Od začátku jsem kulila oči a jen si užívala. Vlastně filmu nemám co vytknout...teda vlastně jo... za to co udělal Kylo Ren a vlastně i scénáristi (nebudu prozrazovat, ale nemohu se z toho stále vzpamatovat), blbej hezounek, kterej je jen rozmazleným frackem, který si hraje na dědečka...zpráskala bych ho a ufikla mu tu jeho hezkou kebuli... Uf...film na mě zanechal fakt hodně a stále jsem tak plná dojmů. Příběh nebyl nejsložitější, ale pěkně plynul a i když byly některé části předvídatelné, nevadilo to, odsýpal totiž moc pěkně a té akce bylo tolik že o jednoduchosti příběhu nebyl ani čas přemýšlet. Neuvěřitelně se nemohu dočkat pokračování... snad budou pokračovat v najetém stylu. Star Wars se vrátily ke svým kořenům. Samozřejmě to na nejlepší díly ságy nemá, ale hravě to překoná některé ty slabší. Ono stejně nejde už moc vymyslet kloudnýho záporáka, který by měl na Darta Vadera, všichni se prostě jen vezou a snaží se ho napodobit a následovat...jinak by to asi ani nešlo. I tak ale příběh stojí za to a jsem opravdu ráda jak se to vyvinulo. Na tento zážitek dlouho nezapomenu. Děkuji... a zároveň jsem moc smutná... kdo viděl, ví proč :( Ale musím uznat že Lukovi ta léta prospěla, docela se na něj těším :)

Mých pár slov pro FRANCII

Jsem velmi citlivý a vnímavý člověk, takže se mi informace o tragédii v Paříži nevyhnula a zasáhla mě opravdu velmi silně. Už když jsem ráno po probuzení zaslechla pár útržků, co ke mně doputovaly zespoda od televize, věděla jsem, že se stalo něco špatného. A když jsem si pak sama přečetla, o co šlo, zhrozila jsem se. Proč? Proč někdo něco takového udělal? Něco tak nechutného, zlého, krutého a nelidského? Proč? A proč to není jen první případ a podobné se děje po celém světě, jen se tomu nevěnuje tolik pozornosti? Proč se tohle děje?

Nevím a asi se na to neobjeví žádná pádná odpověď. Mezi lidmi je spousta hien, které se nepoučili krutostí světových válek a všech možných krveprolití, kterých za existenci lidstva byl bezpočet. A vše do jednoho bylo zbytečné. Nic neospravedlní zabití člověka. Prostě nic. A když to ještě někdo udělá bez citu, jen tak, jakoby si jen hrál... Je to smutné. A vlastně se k tomu nedá nic moc říct.

Je mi z toho smutno a včera u sledování zpráv jsem se neubránila slzám. Jak mě je těch lidí líto. Tohle se nemělo stát.

Jsem ale moc ráda, že tomu média věnují pozornost a snaží se nás informovat. Je to hezké a cítím, že sama, kdybych tam už teď byla, bych dělala to samé. Nesmíme být slepí a média se v takových to chvílích naštěstí vyvarovávají líbivosti a snaze šokovat. Chtějí jen informovat a říct pravdu. Díky bohu…

Sama s tím nic nenadělám, ale tenhle článek i připojení se k barevné podpoře na facebooku a včerejší zapálení svíčky pro Francii je moje cesta jak vyjádřit, že jsem v duchu s nimi, soucítím s nimi a je mi to moc líto. Nedokážu jen nečině sedět a dělat jakoby se mě to netýkalo. Možná mé osoby se to netýká, ale mě jako lidskou bytost to zasáhlo hodně a nedokážu neudělat nic. I když jim touto cestou nijak nepomůžu, chci jen prostě vyjádřit všem svým známým, že mi to není jedno.

Další osoby, kterých mi je ještě v rámci této situace líto, jsou uprchlíci. Vím, že se po téhle větě na mě může sesypat vlna kamení v podobě zhnusených komentářů, ale to mi je jedno. Po téhle situaci, se nesmyslná nenávist k nim ještě prohloubí. A to je smutné, protože oni sami utíkají sem do Evropy před tím samým, co ve Francii způsobilo tu tragédii. Před těmi zrůdami, které se ani nedají nazývat lidmi, nebo jen lidmi bez duše. Je to škoda, protože většina muslimů s tímhle radikálním proudem nesouhlasí, jsou proti němu a jsou znechuceni a zděšeni stejně jako my. To házení všech muslimů do jednoho pytle mi přijde, jako bychom nazývali ve své době všechny Němce nacisty, protože prostě mezi nacisty byla většina Němců. Tohle jsou lidi schopni pochopit, proč ale nepochopí, že to samé dělají s muslimy, kteří jsou z většiny jen obyčejní lidé jako my, kteří se liší pouze tím, jak projevují svou víru v boha. Ti, kteří dělají ty atentáty, jsou prostě jen zlí lidé, kteří by byli zlí, i kdyby nebyli vychováni v muslimské víře. A takoví lidé se najdou i mezi křesťany, židy, ateisty a nikdo pak tuto skupinu nenacpe celou do jednoho pytle, proč to tedy dělají u muslimů?

Svět je zvrácený a plný špatných a zaslepených hodnot. A neprojevuje se to jen přes tragédie, kterých je poslední dobou stále víc, ale i v komentářích a názorech obyčejných lidí. Radši se moc nezačítám do komentářů u téměř čehokoliv, protože argumenty a názory spousty lidí jsou tak hloupé a zaslepené a je smutné, že se jim to nedá vyvrátit.

V naději mě udržuje těch pár, kteří ještě maj rozum a vidí věci, tak jak jsou a já si troufnu se k nim řadit. Snad bude takových to lidí stále víc. Protože jen tak má svět naději.

Na závěr chci jen projevit soustrast nad Francií a vlastně všemi lidmi, které tato i jiná podobná situace postihla. Je to smutné. Jsem s vámi...

-má svíčka pro FRANCII

Nemá smysl se trápit, hlavní je žít

V posledních par měsících se se mnou osud nijak dvakrát nemazlil. Přišlo mi to, jakoby mi říkal "chceš něco? Tak tady mas realitu a nemel, nic si nezasloužíš". Vše se proti mě spiklo, nebo mi to aspoň tak přišlo. Ale nějak jsem se s tím neúspěchem se školou vyrovnala a myslela si, že to bude v poho, viz předchozí článek, ale opět to byl omyl. V práci jsem totiž moc dlouho nevydržela a tak zhruba po měsíci si mě šéf zavolal, že usoudil, že jsem se za určitou dobu dostatečně nezrychlila a jsem na tuto práci moc pomalá, tak se rozhodli se mnou rozvázat pracovní poměr- kouzelné to slovo. Takže mě to zas srazilo. Zabředla jsem do sebe a naříkaní si, proč já a že mi nic nevyjde a bla bla bla. Nojo opět ty moje deprese a žádná moc opora v nikom. A zas mi nejvíc pomoh čas. Prostě mi došlo, že nemá smysl se trápit a tak si to brát. Nic to stejně nevyřeší. Musím si každý den užívat, dělat si radost a věřit, že bude lip. A ono to pomohlo. Začala jsem chodit mezi lidi a něco prostě dělat abych na tu nepřízeň nemyslela. A ono se hned štěstí ukázalo. Zúčastnila jsem se totiž konkurzu na kompars do filmu ZOOKEEPERS WIFE a ono to vyšlo. Byla jsem už na kostýmní zkoušce a příští týden točíme. A je tam i par známých mejch holek, takže tam nebudu sama, což je super. Určitě sem o tom napíšu. A tak nějak chci tímto říct, že se nemam nijak světoborně, ale zvládám to, a když to neřeším i se někdy daří a to má smysl.

PS: článek jsem napsala na svém blacberry :-D

Prázdniny se chýlí ke konci a mě se začíná dařit.

Prázdniny pomalu končí. I když pro mě už to vlastně zas tolik neznamená. Aspoň ne tolik, jako dřív. O to víc si teď ale uvědomuju, jak je zvláštní, že už nepůjdu nikdy do školy jako takové a neusednu do lavice vedle spolužačky... Je to divné. Celých třináct let jsem na to byla zvyklá a teď je to pryč. Nojo, uteklo to a jednou to muselo skončit.

I tak ale nesmutním a prázdniny si užívám jako vždy. Volno se snažím moc neproflákat a tak jsem se pustila do konečných úprav své knihy. A k mé radosti jsme to včera dokončila. Je to zvláštní pocit. Teď už stačí to jen vytisknout, nechat si to sešít a poslat do světa. Dát to přečíst pár lidem a pak poslat do nějakého nakladatelství. Snad z toho něco bude :).

A ani dneska jsme nezahálela a zděšená tím, že doma opravdu nic k jídlu není, jsme se dala do vaření. Měli jsme v lednici květák a tak jsem se s pár maminčinýma radama z předchozího dne, pustila do své květákové premiéry. A ono se to docela povedlo. Není to teda přesně, tak jak to dělá mamka, ale dost se to tomu podobalo, takže jsem nadmíru spokojená. A ke spokojenosti mi přispěl i telefonát z Cross-café, kde jsem byla na stáži, že mě berou a v pondělí nastupuju. Po tom zjištění jsme musela začít skákat radostí. Byl to super pocit. A já se náhle cítím nějak dospěle. Uvařila jsem jedlý oběd a nastupuju do práce. A je to super. Překonala jsme své splíny a náhle se daří a je to bezva. Snad to tak půjde dál. A myslím, že tenhle rok, i když mi nevyšel podle mých původních představ, bude bezva.

A co vy? Jak prožíváte poslední dny prázdnin?

- můj výtvor i s tou troškou brambor co se doma našlo :)

Brutal assault 2015 - jaký byl 20. ročník?

Po velmi dobrých zkušenostech z minulého roku jsem měla letos jasno- na Brutal pojedu. A to i přes to, že letos neměl jet můj bratr, který mě k tomu vlastně minulý rok přitáhl. Ale sama jsem být neměla, protože se ke mně přidal i kamarád Martin. Vše se domluvilo, batoh a spacák připravili a nastal ten slavný den- 4.8., den před tou slavnou akcí.

---

Do Jaroměře jsme se vydali vlakem a odtamtud jen pár minut chůze do Josefova a do areálu. Atmosféra festivalu na nás dýchla hned po nástupu do vlaku, který se už plnil nedočkavými fanoušky ze všech možných koutů. Mladík, který nás oslovil, byl až ze Skotska. Tedy jednalo se o Čecha, který se jednou rozhodl zajet do Skotska a tak nějak tam zůstal. Bylo milé prohodit s někým pár slov či naslouchat co si hlasitě přes vlak povídají. Cítila jsem se tak nějak ve svém světě. Ti lidé byli totiž moc milí.

Do Jaroměře jsme dorazili za chvilku a rovnou vyrazili k Josefovu. Jaroměř byla už plná metalistů a všichni mířili stejným směrem. Kdekoho by napadlo, že by se měl bát, ale nebyl důvod. Fanoušci metalu na tomto festivalu byli z většiny milí a k žádné větší potyčce v jeho průběhu nedošlo. Když jsme dorazili na místo, hned jsme začali vyplňovat formuláře. Jak nemilé bylo zjištění, že my, co patříme k Budvaru, budem vše vyplňovat až zítra a jinde. Vyplněné papíry se vyhodily a já si odběhla vyložit věci do kasáren, kde jsem měla přespat. Martin měl spát ve stanu. Proto jsme šli zjistit, kde to je, abychom stan postavili. Jak se zdálo, Budvaráci s námi nějak moc nepočítali. Nejdřív nám pásky vůbec dát nechtěli, jakoby je nenapadlo, že dost lidí přijede dřív. Už proto, že dostat se do Josefova na osmou ráno, není tak lehké. Budvaráci s námi nějak moc nepočítali. Nejdřív nám pásky vůbec dát nechtěli, jakoby je nenapadlo, že dost lidí přijede už den předem, protože dostávat se do Josefova na osmou ráno není tak lehké. Ale nakonec jsme došli na místo stanoviště, což byl jakýsi maličký plac za kovovým plotem připomínající tvarem nudli. Moc velké to nebylo. My tam ale byli první, tak jsme mohli rozhodovat, kde stan postavíme. Stan se postavil, došli jsme si pro pásky a pak našli Martinovi přátele a vyrazili do hospody. Po té cestě jsme totiž měli docela velkou žízeň. Den jsme tedy tak nějak příjemně prožili a já pak odběhla spát do kasáren. Bohužel za celý tento festival naposledy.

Druhý den jsem hned ráno vyrazila k zázemí Budvaru, kde se už hromadili lidé, kteří šli pracovat stejně jako já s Martinem. Čekání to bylo dlouhé, takže jsem si nakonec i stihla dojít zpět do kasáren pro zapomenutou občanku, která nakonec potřeba nebyla. No, ale nakonec jsme se na řadu dostali. Vyplnila jsem dotazníky a pak šla zjistit, co vlastně budu dělat. A k mému zděšení jsem dostala za úkol prodávat Budvarovské reklamní předměty. Takže točení piva mi opět nevyšlo :(. Ale nějak jsem to vzala a to ráno, než jsem měla nastoupit a dojít si pro kasu, přežila. Ale to už se objevila ta zrada. Před vchod do kasáren se postavil sekuriťák a nechtěl pustit nikoho bez žluté pásky. Já měla jen červenou do stanoviště a festivalovou. Nějak jsem se tam nakonec dostala a snažila se to vyřešit. Ale jak jsem zjistila, známý bráchy, který mě minulej rok zaměstnával a měl mi ubytování v kasárnách zařídit, se na mě vykašlal. Prej si to mám nějak zařídit, že on nic nemůže dělat. Ale já bez jeho slova nemohla nic, nikdo mi pásku nedal. Sbalila jsem si proto všechny věci a z místnosti, kde byli bráchovi známí a já si ještě myslela, že s nima někam třeba vyrazím, odešla. (Bráchovy známé jsem pak za celý fesťák už neviděla). Byla jsem neuvěřitelně naštvaná a smutná. Oznámila jsem Martinovi, že nakonec budu s ním ve stanu, i když jsem to původně zamítla, ale teď jsem neměla moc jinou možnost, protože jsem si stan s vírou, že budu v kasárnách, nevzala. No ale stalo se. A nakonec to tak strašné nebylo :).

Pak jsem na druhou hodinu ještě víc naštvaná nastoupila do práce, protože jsem musela dobu čekat na kasu a ještě jsem ji, plnou peněz, musela přenést přes celý areál. Až druhý den odpoledne přišli na to, že je lepší kasu nechat na místě a vzít si k sobě klíče. Musela jsem ji totiž předtím tahat zpátky do zázemí. No ale práce nějak probíhala a já si v ní našla i zábavu- i když jsem nedělala to, co jsem původně měla a čas, který jsem pracovala mi zabraňoval vidět ty nejlepší kapely. No, letos se to celé nějak nepovedlo, co se mě týče, ale nakonec to tak černé nebylo.

Lidé, co k nám chodili byli moc fajn. Teda až na ty večné otázky stále dokola, zda nemáme vodu a následné vysvětlování, že ne a že ji seženou na baru. Abych se nenudila, dávala jsem i plechovky, protože mé reklamní předměty zas tak moc na dračku nešly. A v posledních dnes jsem i roznášela pivo. Takže jsem se nakonec nenudila. Zákazníci byli fajn. Nejeden mi řekl, že jsme hezká i nejkrásnější z festivalu :D a měla jsem i věrné zákazníky. Díky těm lidem to bylo super. I tak byla ale dlouhá šichta namáhavá a já trpěla na strašné bolesti nohy a ani to vedro mi nedělalo dobře. No, v předposledním dnu jsem byla pokárána šéfkou, za špatnou morálku, že prej stále sedím. Když jsem namítla, že ta práce co mi byla přidělena je nenáročná a já ještě navíc rozdávám plechovky, což dělat nemusím, bylo mi řečeno, že podle papírů mám poslouchat, co mi šéfka nařídí. No, poslední den jsem lítala, aby neřekla. Ale i tohle přispělo k mému naštvání. Ještě, že tam byla ta hudba.

Dostala jsem se jen na málo kapel, ale i tak to stálo za to. První, co jsem viděla, když jsem si odběhla na půlhodinovou obědovou pauzu byla kapela Horse the Band. Něco tak bezvadného, cvaklého a úžasného jsem už dlouho neviděla. Byla to dokonalá show. Zpěvák celou dobu bavil publikum skvělými průpovídkami a hudba byla taky dobře cvaklá. Znám je už z dřívějška, ale na živo jsem je ještě neviděla. A musím říct, že to opravdu stálo za to. Jeden z diváků, který si mě pamatoval z místa, kde jsem prodávala, mě oslovil s tím, že nic bláznivějšího dosud neviděl. Měl pravdu. Byli fakt blázniví, ale skvělí. Hraní si viditelně užívali a my s nimi. Bavili mě tak, že jsem zariskovala a zůstala na místě přes povolenou půlhodinu. Nakonec se mi trochu vymstilo, protože na mě přišli a já si ani nestihla koupit jídlo a přišla o půl hodiny k výplatě, ale usoudila jsem, že to stálo za to. Horse the Band byli skvělí. A hlavně zpěvák a klávesák, který vypadá cvakle už od pohledu.

(Horse the Band)

Druhý den jsem ale zas takové štěstí neměla. Už od začátku festivalu jsem se těšila na druhou kapelu, kterou znám z dřívějška a opravdu ji chtěla vidět- Kataklysm. Řekla jsem si, že nebudu riskovat a věnuju jí jen takových dvacet minut. Čekala jsem poctivě až do doby, kdy měli začít hrát, vyžádala si odchod a šla. Kráčela jsem spěšně k hlavním podiím, a proti mně se valil velký dav lidi, kteří odcházeli z předchozí kapely. Při pohledu na trička některých mě ale zamrazilo- měli na sobě trička Kataklysm a to znamená, že to jsou jejich fanoušci a ti by přece nešli jinam, když má hrát jejich kapela. Pravdou bylo, že ta právě dohrála. Čas hraní posunuji o tři-čtvrtě hodinky dopředu a já přišla, jak se tak říká, s křížkem po funuse. Jak jsme tak byla stále zalezlá za pultem, neměla jsem přehled o změnách. Sklesle jsem se chvíli rozhlížela před pódiem a na druhou kapelu nešla, pro tu jsem tu nebyla. Tak jsem se otočila, cestou si koupila jídlo a ještě s předstihem se vrátila za pult. Dost mě to zesmutilo, že jsem hned napsala bráchovi, který mi pak odepsal povzbuzující smsku, takže jsem to brala trochu líp. Taky jsem se zeptala jednoho fanouška, v jejich tričku, co si šel koupit pivo, zda hráli a jací byli. Byli prý skvělí a čas prý byl podle druhého programu, kde to bylo jinak. Já tedy měla špatný program a nějak to nevěděla. Zamrzelo mě to, protože na tu kapelu jsem se fakt těšila, ale vzala jsem to.

Poslední den jsem si pak řekla, že se vykašlu na melancholii a užiju si to. Ráno ještě před prací jsem se rozhodla proměnit žetony na jídlo, které jsme dostávali, a já věděla, že je nevyužiju. Zjistila, jsem, že zpátky je nemění, ale měla jsem to prý zkusit ve frontě, kde si je kupují. Tak jsem zkusila a nakonec měla štěstí a na žetonech vytěžila krásných 420 kaček, jako bonus k výplatě. S ještě lepší pocitem, když mi došlo, že jsem byla asi jedna z mála, koho to napadlo takhle využít. Na doporučení mamky jsem si pak šla koupit něco na sebe, abych si zlepšila náladu. Procházela jsem mezi obchody se samejma bezvadnejma věcma a k mému potěšení narazila i na jeden kde měli trička mé oblíbené kapely Septich flesh a to i v mé velikosti. Chvíli jsem strávila vybíráním mezi dvěma, ale po chvíli bylo jasno a nové tričko mé oblíbené kapely (mé vlastně první s kapelou) bylo moje. Věru dokonalý pocit. Později jsem i koupila i placku s tou kapelou a ještě na ní dostala slevu. Bylo nakonec dobře.

Ten den jsem místo o půlnoci skončila už v devět. Předtím jsem ještě musela přepočítat všechny věci a peníze. Zabralo to dost času a ještě to pak stejně přepočítávali, ale k mé radosti jsem počítala dobře a neměla žádné manko a ještě přeplatek 16 korun, který si ale nechali. Doteď nezapomenu na ten napjatý pocit, když nadřízená počítala peníze a zda to sedí s věcma. A taky na tu úlevu, když vše sedlo.

V devět jsem pak s konečně dobrou náladou opustila své pracovní místo jednou pro vždy. Byl to skvělý pocit. Konečně volno. Mohla jsem si dělat co chci. A tak jsme vyrazila za hudbou.

První kapela- Cradle od filith, která hrála můj oblíbený symfonický black metal, mě teda docela zklamala. Na místo jsem dorazila ještě v době, kdy vedle hrála přechozí kapela, ale na pódiu už bylo přeplněno. A já se svou malou výškou měla jasno, že moc neuvidím. Nasoukala jsem se nějak dopředu, ale tak jsem viděla houbelec a krk jsem si mohla vykroutit. A kapela nehrála zas tak skvěle podle mého vkusu. Ostatní se ale zdáli docela spokojeni. Další nepříjemností byli někteří bezohlední diváci. Ti neřešili nikoho kolem sebe a prostě se prodírali davem na lepší místa a nevhodně do všech strkali. Já stála na místě, kde se snad všichni rozhodli projít a tak jsem si pochvíli přišla jak hadrový panák. Lezlo to na nervy všem okolo a bylo to stále dokola. Jednou jsem měla i pocit, že se tam na místě zhroutím, ale v mase lidí nebylo kam spadnout. Ale přežila jsem to a kapela sem tam měla i dobré momenty. Po dohrání se místo začalo pomalu vylidňovat a najednou tam byla spousta místa. Následující kapela mě zaujala ještě míň, tak jsem odešla. Hned jsem si proto vyrazila koupit absintovou limonádu na kterou jsem měla celou dobu chuť, ale nebyl čas ani nálada. Večer jsem vždy zapadla do stanu a po chvíli spala.

Tentokrát se mi ale spát nechtělo a ještě posilněná limčou jsem se procházela po areálu a sem tam se zastavila na nějaké kapele.

Když jsem si pak prošla areál dokola a vracela se k hlavní stageím, už z dálky mě zaujalo pódium následující kapely. Po pohledu do programu jsem ale zjistila, že se jedná o žánr viking metal a to jsem si řekla, že nebude nic pro mě. Ale světelná show, dokud nepřišli, byla zajímavá a mě to tak nějak zvláštní silou přitáhlo, že jsem zůstala. A nelitovala jsem. Tříčlenná kapela Einherjer byla dobrá. Vůbec ne ujuchaná, jak jsem se obávala a vikingských prvků neměli moc. Hráli skvělé, až mě donutili rozpustit si vlasy a pohazovat jimi do rytmu. Byli skvělí a to hlavně kytarista, který mě už od pohledu zaujal. Pobíhal po pódiu, hrál skvěle a stále různě pohazoval do rytmu vlasama. Bylo skvělé sdílet tu hudbu s nimi a diváky, kteří byli nadšení podobně jako já.

(Einherjer a jejich světelná show)

Kapela dohrála a já se opět rozpohybovala po areálu a šla si koupit za poslední žetony další limču a chipsy. Cestou mě pak zastavil jakýsi polák, který se se mnou dal do řeči. Společně jsme pak dokoukali kapelu co zrovna hrála a pak šli na třetí stage na druhé straně areálu. Tam mě to ale moc nebralo. Hudba nebyla můj šálek kávy a já se Stanisalvem, jak se, pokud si dobře pamatuju, jmenoval, nějak nechtěla trávit čas. Ale blížila se druhá hodina, kdy měl končit můj kamarád Martin, se kterým jsme na sebe přes celou dobu moc štěstí neměli, jen jedno ráno, a já se rozhodla, že se na něj vymluvím :). Přece jen jsem na něj chtěla počkat a ještě večer něco společně podniknout. A tak se povedlo. Došli jsme se Stanislavem k místu, kde byl Martin. Stanislav chvíli čekal, prohodili jsme ještě pár slov, ale on pak šel, protože chtěl vidět jednu kapelu. Ještě než Martin skončil tak se pak se mnou dal do řeči jeden sekuriák a já se náhle nestačila divit, jak jsem obletovaná XD. Taky jsem hned Martinovi řekla, že mě nesmí nikde nechávat, protože se mnou hned začnou nějací týpci bavit. No byla sranda. S Martinem jsme pak ještě nějak strávili večer, tedy spíš už ráno a pak jsme šli spát.

Budili jsme se docela brzo, sbalili si věci a rovnou šli pro výplatu. Ta byla opravdu moc pěkná. Na to jsme vyrazili na nádraží, kde jsem pak, už bez Martina vyrazila do Hradce. A to už bylo po festivalu.

Uteklo to. A nakonec musím říct, že i přes ty komplikace, které mi to letos vážně znepříjemnily, to bylo docela fajn. Viděla jsem pár dobrých kapel, koupila si super tričko a lidi co si u mě kupovali, byli skvělí. Ráda pracuji s lidma. A už teď vím, že za rok pojedu zase. Snad to bude lepší.

Recenze- Rachel Harris- Mé sladké šestnácté století

Už dlouho jsem sem nepřidala recenzi, ale poseldní dobou čtu hodně a vše hodnotím na datábázi. Tak jednu svou recenzi na poslední knihu, co jsem četla, sem dám. Třeba vás kniha zaujme.

Příjemná četba. Na tuto knihu jsem narazila náhodou při prohlížení knih na databázi a její anotace a obálka mě zaujala. Proto jsem se po ní hned pří následující návštěvy knihovny sháněla a k mému potěšení ji měli. Přistupovala jsem k ní ale s odstupem, protože mi bylo jasné, že je to četba pro šestnáctileté dívky a tím to bude trochu naivní… Zas tak jsem se nemýlila, ale i tak mě kniha překvapila. Mluva hrdinky mi někdy lezla na nervy, ale povídala vcelku inteligentní věci a zdálo se, že to má v hlavě docela srovnané. Líbily se mi popisy, a když se Cat dostala do šestnáctého století, začal mě její příběh i docela zajímat. Děj byl poměrně předvídatelný, ale to se u knihy pro dospívající dá očekávat. Ale ani to nevadilo, pár věcí mě totiž také překvapilo. Na konci jsem byla už i docela nedočkavá jak to dopadne a zda se vrátí zpět. To jak to nakonec bylo, se mi trochu nelíbilo, ale bylo tam to poučení a vše nakonec dopadlo dobře. I ten obraz se objevil, což jsem čekala už na začátku knihy. A docela jsem nepochopila zakončení epilogu- přišlo mi nelogické a zbytečné, vše mohlo skončit poslední kapitolou. Tam bylo vše, co mělo být a stačilo to. (Ale otevírá to dvířka druhému dílu, o jehož existenci jsem se nedávno dozvěděla, takže to asi není tak hrozné.) Ale i tak se mi kniha líbila. Bylo to milé, jednoduché a správně odpočinkové. Hrdinka popisovala věci pěkně a měla myšlení, které se mi i docela, až na pár míst, zamlouvalo. A stále dokonale mě fascinovala obálka, na kterou jsem před čtením vždy chvíli zírala- je opravdu pěkná a ten batoh je tam takový roztomilý . Je to opravdu pěkné čtení a jako mladší bych z knihy byla nadšená. Teď mi mile zpříjemnila pár odpolední. Dávám čtyři hvězdičky, i když uvažuji i nad třemi, ale četlo se to dobře a 70%, které ty čtyři hvězdy obsahují je podle mě plně zasloužených.

Jak si tak užívám ten letní čas prázdnin

Už jsem se dlouho neozvala, ale neměla jsem na blogování prostě nějak chuť. Ne, že bych na to neměla čas, toho bylo docela dost, ale vše se v poslední době nějak divně semlelo, že jsem neměla náladu skoro na nic. Nejvíc mě teda dostalo to vědomí, že jsem se nedostala na vysokou, o čemž jsem tady už psala. Ano, snažila jsem se to brát, jak mi to tady i v mém okolí lidi říkali- že to nevadí, že se to stává a tak... Ale stejně mě to vnitřně stále štve. Už jsem to ale překonala a beru to jako hotovou věc, ale ne jako životní selhání- zas taková katastrofa to není. Rok prostě nějak přežiju- a možná ti bude i fajn ptž budu moct ještě chodit do dramaťáku, který jsem měla kvůli škole v jiném městě skončit. A taky si najdu nějakou práci a aspoň si něco vydělám. Zrovna dneska jdu na pohovor do Cross Cafe, tak snad to vyjde a bude to dobré. Ten rok nějak zvládnu a budu mít aspoň čas se víc učit na příjimačky, protože to si musím přiznat, jsem se na to trochu vyflákla. Ale stále je tu šance a svět se neboří...

Jinak jsem na začátku prázdniny byla na táboře jako vedoucí. Trochu hektické na tom bylo to, že mi o několik dní dřív zavolala slečna, co to organizovala, zda bych nemohla jet už dřív na zrychlený běh. Když jsem se ptala kdy bych měla přijet, tak že hned druhý den. Tak nějak jsem na to kývla, ale i tak jsem byla děsně na vážkách, zda jet nebo ne. Neměla jsem ještě zcela sbaleno, protože jet jsem měla až čtyři dny na to. Byla jsem úplně hysterická a nevěděla co dělat. Teď ve zpětném pohledu mi to přijde vtipné, ale tehdy jsem to fakt moc nezvládala. Ale sbalila jsem to s asistencí mamky a druhý den odjela. A nakonec jsem ráda, protože to bylo moc fajn a moje děti byly super. Měla jsem deset dětí od 7 do 12 let. Někdy mi trochu lezly na nervy a s některými to bylo složitější, ale byli skvělí. O dost lepší než kolektiv vedoucích, který mě z většiny stejně jako loni moc nebral. Ale pár lidí co se se mnou bavili a měli s hlavní partou podobný problém, jsem tam měla, takže to šlo. A bylo o fajn deset dní a nakonec jsem i domů přijela dřív, než bylo podle původního scénáře v plánu.

Potom jsem tak nějak zevlila doma. A začala jsem konečně upravovat svoji knihu, protože než já se k tomu dokopu... a jsem ráda, že jsem se do toho pustila, protože mě to vážně baví a konečně už to budu mít hotový pro další práce.

Jinak jsem spíš odpočívala, hrála hry na počítači a četla si. Byl to fajn strávený čas volna, ale už by bylo fajn něco dělat. Však taky zítra jedu na festival Brutal Assault, kde budu točit pivo. A fakt se těším. Skvěl hudba, atmoška a ještě si vydělám prachy. Jedu s jedním kamarádem, což je pro mě taky docela premiéra, protože, já takhle nikam moc s nikým nejezdím, ale věřím že to bude fajn i když nevím co od toho čekat- asi bude lepší nečekat nic :D

No a jinak doufám, že mi pak vyjde ta práce a budu mít co přes rok dělat. Každopádně to bude asi zajímavý rok.

No a tak si žiju v první půlce prázdnin. Zatím to bylo fajn.

A jak vy? Jak užíváte volna a sluníčka? A co plány na srpen?

S rodičema se už dále nesnesu

O tom jak je pro puberťáky těžké se sžít s rodičema jsem věděla a všude možně četla. Ale nikdy jsem to sama na sobě nijak výrazně nepocítila. Říkala jsem si, že to tak maj ti ostatní, že já to zvládám a že máme dobrý vztah, který se sice neobejde bez občasné hádky, ale nijak to nenarušuje poklidné soužití. Ale to bylo... Teď mám pocit, že jsem na tom stejně jako většina těch puberťáků jen o něco později.

---

Začalo to tak nějak ve čtvrtém ročníku, kdy se o slovo přihlásila paní maturita a otázka toho kam půjdu na vysokou. Z ničeho nic se táta, který se nikdy o mou školu výrazně nezajímal začal vytasovat s otázkami zda se učím, jak se připravuju na maturu, kolik mám už hotových otázek atd... Bylo to docela nesnesitelné vzhledem k tomu, že jsem to nikdy předtím nezažila a nevěděla jak se s tím sžít. Ale brzo jsem si zvykla a uměla i odpovídat. Lezlo mi to na nervy, ale věděla jsem, že nesmím moc odsekávat, protože to nikam nevede. Kdyby zůstalo jen u toho tak by se to dalo zvládnout, ale přidaly se další a další věci. S tím, jak se táta náhle upnul na to, abych se učila a aby mě to furt připomínal, tak se náhle přestal zajímat o to, co mě baví. Náhle se objevila představa, že bych měla přestat s dramaťákem, který je mým jediným koníčkem a místem kde se mohu odreagovat. Vše jsem si utřídila do jednoho dne, abych tím nezabíjela moc času, a na školu jsem se pilně připravovala, ale stále tu byla představa, že mě dramaťák brzdí. Když jsem měla jet na více dní nebo večer s dramaťákem skoro mě tam naši nechtěli pustit, jako bych snad pro ten jeden večer nebo dva dny nemohla udělat maturitu. Vždy jsem to nějak dokázala ukočírovat a mohla jsem všude, ale bylo to dost těžké a stejně jsem si ty akce pak moc neužila. Dramaťák mi ale zůstal za což jsem ráda, protože aspoň díky tomu jsem měla jedno místo, kde jsme mohla o učení a rodičů na chvíli vypnout.

Nejvíc mě ale ve vztahu s tátou zamrzelo to, že ho ohledně dramaťáku nezajímalo už nic. Měla jsem premiéru a chtěla, aby tam naši šli. Myslela jsem si ale, že to táta nestihne, protože byl do dlouho v práci a mamka to samé a ještě v jiném městě. O to větší překvapení bylo, když mamka přijela a šla se na mě podívat, když vlastně vůbec neměla a táta jel domů a přitom by představení v klidu stihl. Zamrzelo mě to, ale byla jsem ráda, že tam mamka byla. Říkala jsem si, že táta třeba přijde jindy, ale to se nikdy nestalo a ani ho to nezajímalo. Což mi bylo líto i vzhledem k tomu že před dvěma roky byl z jednoho našeho představení nadšený a říkal jak skvěle hraju a mám být herečkou... Nojo, věci a názory se mění... jen je někdy těžké to pochopit.

A pak se začal rozbíjet vztah i s mamkou. Vždy jsem v ní měla oporu. Neměla jsem nikdy moc kamarádek, ale to mi zas tak nevadilo, protože jsem věděla, že mám mamku a mohu se jí se vším svěřit a ona mě vždy vyslechne a něco mi poradí. Ne vždy mi její rady vyhovovaly, ale byla jsem ráda za tu možnost se svěřit a ulevit svému trápení. Ale to náhle zmizelo. Stále častěji mé svěřování skončilo hádkou a zabředlo to z nechápavého důvodu k tomu, že jsem líná a nic nedělám. A tak to bylo nakonec pokaždé. Když jsem mamce řekla, že mě něco trápí, dopadlo to tak, že mi řekla, že jí to nezajímá a že teď mám řešit jiné věci. To samé bylo i u táty. Prožívala jsem pocity smutku hraničící s depresí a věděla jsem, že mi vždy pomohlo si o tom s někým promluvit. Ta možnost tu ale náhle nebyla. Když jsem řekla, že jsem smutná a tak mi ani moc nejde soustředit se na učení a nemám proto to motivaci, bylo mi odpovězeno, že teď nemám právo na pocity, nemám je řešit a mám se soustředit jen na školu... To znělo hezky, ale pocity se nedají vypnout a já teď k tomu navíc neměla oporu v nikom. Lidé se ode mě začali více odvracet, protože jsem byla nepříjemná a nikdo se mnou nechtěl nic mít a já zabředla do sebe. Uzavřela jsem se a s nikým se moc nebavila. Nic mě nedělalo šťastnou a rodina mi v tom nepomáhala. Brácha, který mě vždy podržel a bylo fajn, když přijel z Brna kde studuje domů, náhle skoro nejezdil a tvrdil, že nemá moc proč jezdit domů a že chce být se svou přítelkyní v Brně a už moc jezdit domů nebude. A mě se ztratila i poslední osoba, která mě občas podržela i když to nebylo v takové míře.

S rodičema jsem se stále více hádala. S tátou jsem skoro nemluvila a nedokázal s ním najít společnou řeč. Stále častěji mě na něm něco rozčilovalo, jak je hlučný, jak mluví, co říká atd... A když jsem to naznačila, bylo mi řečeno, že jsem drzá a nemám právo tohle říkat. S mámou jsem se každý den hádala. Cokoliv jsme začali řešit tak skončilo tím, že nic nedělám... Stále častěji jsem uraženě odcházela do pokoje nebo, když jsem byla u našich v práci, ven na procházku nebo o hodně dřív do dramaťáku. Ty časy, kdy jsem byla ráda s mamkou a ani nechtěla odcházet a často kvůli ní a povídání s ní přišla pozdě, najednou zmizely. Osobu na svěřování jsem ztratila a neměla už nikoho, komu bych to řekla. Nikoho to nezajímalo a nebyl nikdo, komu bych zavolala když mi bylo nejhůř. Zůstala jsem na to sama...

Časem jsem se nad to nějak povznesla. S rodiči mám vztah rozbitý stále, ale pokouším se ho vždy nějak poslepovat. Takže občas ty chvilky porozumění přichází a, i když je jich málo, jsem za ně ráda. Hádám se sice s našima permanentně skoro každý den a každý den mi mamka vyčítá něco, co dělám špatně, ale už mě to tolik netrápí jako dřív.

Uvědomila jsem si, že už jsem dospělá, a i když se mi tomu nechce věřit ani po úspěšném projití (i když sama se na sebe zlobím, že to mohlo dopadnout ještě lépe) zkoušky dospělosti- maturity, prostě už nejsem ta malá holčička, co jí rodiče ve všem podporují. Mrzí mě to a stále nechápu proč to tak je. Proč vztah s rodiči nemůže být stále stejný i když mi je už skoro 20 a to mi stále přijde málo. Nevím proč a asi na to ani nepřijdu. Vše se teď změnilo. A já to musím přijmout. Je to těžké, protože mám často pocit, že se mi hroutí celý svět a na jeho podržení jsem tu jen a jen sama. Vidím u ostatních, že to mají lepší, když nemají oporu v rodině, tak ji mají aspoň v přátelích. Já v přátelích nikdy neměla, ale spoléhala jsem se na rodinu... ta mi teď ale oporu dát nechce. Je to způsobeno spoustou věcí, které nemohu ovlivnit a věřím, že se to časem vrátí do kolejí podobných těm starým. Ale už to nikdy nebude jako dřív.

Hrozně proto toužím konečně se postavit na vlastní nohy a z domu vypadnout. Myslela jsem si, že se se samozřejmostí dostanu na vysokou, odjedu do jiného města a tam budu sama za sebe fungovat na kolejích a konečně budu mít tu svobodu. Hrozně mě třeba štve, že pokud se jdu ve městě bavit, jsem závislá na rodičích. Bydlím dvacet kiláků od města a večer nám tam nic nejede, proto mě musí vyzvedávat ve večerních hodinách rodiče a to mi ne vždy vyhovuje. Proto jsem se těšila, až budu více samostatná a budu se moc večer bavit a nebýt závislá na někom jiném. A ono to nevyšlo... Na svou vysněnou vysokou jsem nedostala a nic jistého jsem si nedala. Budu posílat odvolání a zjišťovat zda nějaká škola, co by mi trochu vyhovovala nevyhlašuje druhé kolo... ale je to spíše beznadějné... Nějak jsem podcenila přípravu a teď vím, že budu o rok navíc s rodiči a bude to podobné soužití jako dosud... a taky nebudu moct poznat nové lidi a začít od znova, jak jsem si plánovala... zdá se že to bude na ho**o...

No, po čase na přemýšlení jsem i tohle přehodnotila. Holt to tak dopadlo, nedostatečně jsem se připravila a teď mi nezbývá než s tím fungovat. Nesmím se uzavřít do sebe a mít rok na nic- i proto že mi rodiče řekli( tedy máma, táta mi nic skoro neříká) že mě živit nebudou... jen když bych studovala... no co mohu nadělat. Poděla jsem to a teď si to musím vyžrat... Věřím že se to nějak zvládne, jen mě štve že jsem na to vše hrozně sama...

Ani nevím jak tuto sáhodlouhou zpověď ukončit... tak to tak nějak nechám doplynout. Ani nevím zda to někam vede... asi ne jako vše co teď nějak prožívám... ale to se zvládne... asi vám položím otázky :D

Zažíváte, nebo jste zažili něco podobného?

Myslíte si, že se dá s rodiči po určitém věku sžít?

Kouzlo dopisů

Nedávno jsem tak uvažovala o dopisech. Vždy jsem je ráda psala. Z tábora domů a pak kamarádkám co jsem na táboře poznala. Napsala jsem poměrně hodně dopisů a taky jich dost dostala. Sama si je někdy moc ráda přečtu. Je to stále hezké. Dnes se ale dopisy už nepíšou. Do schránky nám přijdou leda tak účty, nebo, jako je to teď u mě, dopisy z vysoké školy. Ale ty jsou tak hrozně neosobní. Jsou sice adresované nám, ale vytisklé z počítače a je na ně použitá stokrát používaná šablona kterou pošlou dalším a dalším.

Včera večer jsem se znovu dívala na jeden moc pěkný romantický film- "Flirtování" (tím ho také doporučuji, je fakt pěkný) a tam se mi líbilo, že si děcka na kolejích mezi sebou posílali dopisy. Byla tam i otázka "Vy si píšete ne?" Což je otázka, která se ozývá i dnes. Bohužel dnes už to nepředstavuje výměnu korespondence, ale chatování. Ano i to má své plusy a já jsem ráda, když mi někdy někdo jen tak napíše a pokud je to kluk ještě lépe, ale už to není ono, není to taková romantika. V chatu člověk napíše, co ho prvního napadne a často to není moc o ničem. Vyměňují se tam jen krátké informace a člověk často ani nepřemýšlí jak to napsat. To u dopisů bylo jiné. Člověk, který psal někomu dopis, si na toho, komu byl určen, udělal nějakou dobu čas, aby mu napsal. Věnoval ty minuty jen a jen jemu. A u psaní přemýšlel, co napsat, jak to napsat... To mi přijde krásné, že někdo takhle napíše osobě a dá do toho část své duše. To mi dnes chybí. Moc ráda bych od nějakého kluka dostala dopis, zabodoval by u mě víc, než kdyby mi napsal na facebook, nebo se semnou dal nezávazně do řeči. Dopisy mají své kouzlo.

Naposledy jsem napsala dopis v létě. Jako instruktorka na táboře jsem si vzpomněla na doby, kdy jsme tam jezdila jako dítě a taky jsem mamce a babičce napsala dopis. Bylo to skvělé. Ráda píšu dopisy. Přemýšlím u nich co napsat, jak to napsat a je to fajn. Sděluju tak té osobě své pocity a dojmy. A také miluju dopisní papíry. S mamou jsem vždy ráda nějaké kupovala, a čím hezčí měly motiv tím líp. Je to pak takové slavnostnější, když se to píše na ozdobný papír.

Dopisy jsou něco krásného a dnešní doba je chudší tím, že už si je lidé moc nepíší. Já ale nepřestanu, když se najde příležitost, hned ji využiju. Je to totiž něco kouzelného.

A co vy?

Máte rádi dopisy?

Píšete je ještě?

Kdy jste naposledy napsali dopis?- komu?

Mandala na uklidnění nervů.

Dneškem mě provázela mizerná nálada, doplněná leností cokoliv dělat. Ale donutila jsem se uvařit si oběd, takže to zas tak hrozné nebylo :). Jinak jsem ale zbytek času strávila u počítače při poslouchání rádia. A pak jsem si vzpomněla, že když jsem byla malá, vždy mě uklidnilo vybarvit si mandalu. A tak jsem si řekla coby ne. Naposledy jsem ji vytvářela už hodně dávno barvama na sklo na své okno a předtím také hodně dávno. A dnes mi to přišlo vhod a ještě jsem mandalu ozvláštnila postavičkou. A musím říci, že to stále funguje a že se to i docela povedlo. Opravdu doporučuji si ji vytvořit nebo sehnat na netu obrys a pak vybarvit, když je vám smutno, mizerně nebo potřebujete zahnat dlouho chvíli. A ani na to není potřeba být moc čilý. Přece jen na omalovánky moc kreativity a energie potřeba není. A většinou pak vzniknou pěkné výtvory plné barev. Sama škála barev pak vypovídá o vaší momentální náladě, protože barvy vybíráte podvědomě. A bývá tak, že čím tmavší a studenější barvy, tím má člověk mizernější náladu. Výrazné a světlé barvy značí optimismus. Hodně červené lásku v srdci. Modrá klid. Žlutá naštvanost. A tak dále. Barev se smíchá mnoho a fantazii se meze nekladou. A někdy se objeví i kombinace světlých a tmavých barev, což značí, že osobu něco trápí, ale stále si udržuje pozitivní myšlení. Nejsem expert na rozbor barev, ale tohle málo umím říct a pro větší rozbor je dobré zabrouzdat po rozboru barev a jejich vlastností na internetu anebo se optat někoho, kdo tomu trochu rozumí. Já na to mám mamku, která mi vždy řekne podle barev a zvolených tvarů a motivů, jak jsem zhruba na tom. Je to vždy zajímavé zjištění. A já vám určitě doporučuji nějakou mandalu si namalovat. Je to opravdu krásná a uklidňující činnost.

A zde je výsledek mého snažení:

Mám už prázdniny, aneb. maturita úspěšně za mnou

A je to tu. Je to oficiální. Odmaturovala jsem, ukončila střední a jsem teď asi už oficiálně dospělá, když jsem prošla tou zkouškou dospělosti. A je to takový zvláštní pocit, skoro tomu vlastně nevěřím, že už nikdy neusednu do těch lavic, nepokecám si se spolužačkou a nebudu okukovat členy své třídy, některé víc než je zdrávo... No ale je to už tady a mě se to poměrně úspěšně povedlo.

---

Ten den D pro mě nastal v úterý. Ve škole jsem se ale musela ukázat už den předem, kdy se slavnostně zahajovala. Představila se nám předsedkyně, třídní a spolužák pronesli projevy a pak se ozvala ta slavná věta: "Tímto považuji maturitní týden za zahájený" a bylo to. Stále se mi nechtělo věřit, že už den na to budu maturovat a někteří mí spolužáci už ten den. A navíc jsem měla pocit, že nic neumím. Proto jsem se hned po příjezdu domů snažila do hlavy nalít ještě co se dá ze ZSV a to hlavně jména těch filosofů, která mi někdy splývají v jedno. Ale uteklo to, nakonec jsem i usnula (s hlavou plnou myšlenek a filosofů to moc nešlo :D) a probudila se a věděla, že už je to tady. Na jednu stranu jsem se těšila, že už to budu mít za sebou, ale došlo mi, že tam musím podat nějaký výkon a na to jsem se zas tak necítila. Ale úterý bylo dnem češtiny a angličtiny, ze kterých jsem tolik strach neměla. Ráno v autě jsem si "četla"- tedy spíš sjížděla očima písmenka v čtenářském deníku a rodičům citovala jednu podle mě povedenou větu, kterou jsem hodnotila hlavní myšlenku Kytice a nechala jsem se slyšet, že tu a pak Máj si vytáhnout nechci (ale víte, jak to pak chodí XD). Ráno jsem si dala v automatu kafe, i když jsem později zjistila, že bych ho i zadarmo asi dostala v bufetu, ale to jsem přežila a vzala si dortík, který jsem ale pro samy nervy nemohla sníst. Bavila jsem se se spolužáky, co šli přede mnou a jedním z jiné třídy a nějak se ani nevěnovala zápisům z četby, protože to moc do hlavy nelezlo. A pak to tu bylo. Měla jsem asi dvě minuty, tak jsem šla ke třídě, zabušila na dveře (později jsem zjistila, že jsem prý měla čekat venku XD) a vešla a chvíli čekala. No a pak jsem byla vyzvána k vylosování čísla. A byla to 4. Nepamatovala jsem si co to je, ale po zjištění, že Kytice jsem se pousmála (nojo, nechtěla jsi poezii, tak tu ji máš). Ale poměrně jsem věděla a vzpomněla si i na různé básnické prostředky a aliterace, anafory a vše tomu podobné na což jsem se chvíli předtím dívala v papíru mé spolužačky. Ona by mě asi nezradila žádná kniha a Kytice mě při čtení bavila, tak to šlo. Čas pocení utekl a šla jsem usednout do ohnivého kruhu- před komisi. Začala jsem mluvit a téměř vždy věděla odpovědi na otázky a poměrně to šlo. Zarazila mě tedy otázka na nějakou aktualizaci a automatizaci u publicistického textu, ale dalo se to. A náhle mi bylo řečeno, že už je konec a já se sama divila, jak to uteklo. Poměrně rychle to bylo s angličtinou, kde pořadí čísel neodpovídalo seznamu, ale jednalo se o státní, tak jsem se nedivila. Vytáhla jsem si opět 4 a nemohla si odpustit poznámku, že dnes na ni mám štěstí. Měla jsem kombinaci family a world problems (které jsem si opět netužila vytáhnout). No nějak jsem to zvládla. Měla jsem pocit, že povídám úplný kraviny a dělám hrozný chyby, ale učitel se na mě stále usmíval, tak jsem byla mírně zmatená (ještě když je to takový fešák XD). No, potom jsem ještě prohodila pár slov se spolužáky, na chvíli šla ze školy oznámit své pocity tátovi do práce a pak se převléka z šatů a šla na dvanáctou zjistit, jak jsem dopadla. A byla jsem mile potěšena. ČJ 27 z 28 takže jednička a AJ 29 z 39, což mi v přepočtu na procenta stále dalo dvojku. A tak jsem spokojena odjela domů, kde jsem si do hlavy soukala ZSV. Jen mě trochu zklamalo zjištění, že po přepočtu procent ze všech částí češtiny, mi o kousíček procenta asi nevyjde na výzo jednička, jen kvůli slohu, u nějž mě zradil pravopis :( (a to jsem ostatní čísti měla za 4 nebo 5 bodů, ale ta 0 se tam projevila no :-/) ale třeba to nakonec nějak vyjde.

No a nastala středa a pro mě den poslední. Byla jsem ráda, že to mám vše ráno. Ve škole jsem začala kávou z bufetu, který je jednou z pozitivních věcí maturity u nás na škole a pak se spolužáky, kteří šli na porážku z podobných věcí jako já, sdílela svůj pocit, že nic neumím. Kdekomu bylo špatně, já byla nervózní a vlastně jsem to už chtěla mít za sebou. Ale navzájem jsme se podporovali a to bylo fajn. Však jsme tam pohromadě seděli jako jediná třída. A čas pokročil a já byla na řadě. Já si chtěla ještě namalovat rty, ale vybrala jsem si špatnou dobu a pak jsem u zrcadla zaslechla hlas ředitele "Kde je Klára?" Děsně jsem se lekla a vyběhla, jak jsem to nepovedeně měla namalovaný ze záchoda a řítila se do třídy. Jak jsem později zjistila, šminky jsem si nechala na umyvadle. Ředitel, mě uklidňoval, ať jsem v klidu, ale já si v duchu nadávala. No ale tahala jsem číslo a byla to devítka. Ulevilo se mi, protože tím odpadla má obava z filosofie- ale neříkala jsem si předtím, co si nechci vytáhnout, jen co by bylo fajn a tak to třeba tak vyšlo. A měla jsem Sociální skupiny. Konformita a deviace. Z toho jsem byla ráda, protože o tom jsem toho věděla poměrně dost.

Usadila jsem se na židli a snažila se na papír vypsat své vědomosti a ruka se mi u toho děsně klepala. Pak jsem to přepisovala na "přehlednou" myšlenkovou mapu na velký papír, kterou po nás ředitel chtěl. Nevěděla jsem, zda mám vše, co stačí a uvědomila si, že představitele a nějaké názvy si nepamatuju. Ale věřila jsem si nějak. Patnáct minut uběhlo a mohla jsem jít. Nervní jsem vyvěsila na tabuli svou mapu a začala nějak krkolomně mluvit (to bylo stále-teď řeknu něco k, a teď budu mluvit o, a teď bych řekla něco k tomu, a teď povím něco k... a stále dokola). Ředitel a učitelka se mě pak střídavě na něco ptali. Ředitel třeba na to (když jsem si po učitelčině otázce úspěšně vzpomněla na role ve skupině Alfa- omega) jaké postavení mám ve třídě. Řekla jsem asi že delta (ale netuším zda jsem to nezaměnila) že jsem trochu asi chtěla převzat moc vůdce... a něco takovýho jsem tam rozklepaně plácla :). A pak mě pobavila otázka zda ne mě má vliv stále rodina nebo spíš kamarádi čí přítel... K tomu jsem se vyjádřila, že jak kdy a rodina stále jo, ale toho přítele jsem nějak nekomentovala, taky proč, a co bych tam tak řekla (nic). No pak jsem nějak v posledních minutách přešla k druhé půlce otázky a pak vše nějak dospělo ke konci a já vyšla se svou složenou mapou ven a měla takový zvláštní pocit, protože to nakonec šlo líp, než jsem čekala. Všichni nás strašili, že ředitel je hroznej a byl v pohodě.

Vyměnila jsem pár slov se spolužáky a čekala na ještě jednu moji obavu- francouzštinu. Když byl čas, šla jsem a nějak jsem byla ani nevím proč trochu mimo. Vytáhla jsem si číslo 11 a civěla na to a ani si nic nemyslela, jen že to díky bohu není za obávaná, otázka číslo 25. Ale pak jsem se nějak usadila a učitelka mi donesla desky s Prahou a já na to civěla a říkala si, že tohle je docela blbý. Ta rodina, jídlo, umění či další podobná témata nějak nevyšli. A tak nějak si to vytáhla větší část z nás, nějak jsme měli na ty zeměpisný otázky ten den štěstí. No, něco jsem na papír napsala a trochu pohlédla na článek, co jsem měla komentovat, ale vše bylo takové divné. A pak jsem šla na řadu. Tak jsem se nějak krkolomně představila a řekla něco ke článku, ale moje i tak mizerná slovní zásoba zmizela v tu chvílí někde v nedohlednu. Tak jsem nějak moc nevěděla, co říkat a asi jsem mluvila hrozně chybně. Ale něco jsem říkala. Učitelka se mě ale pak zeptala, kde leží nějaká budova na starém náměstí (nebo tak jsem aspoň tu otázku pochopila) a já vůbec nevěděla ani v češtině a netušila jsem co vlastně říct. Možná to bylo napsaná v tom článku, ale nevěděla jsem to. Tak jsem tak nějak mlčela a hleděla do papíru a nic moc nevykoukala. Pak jsem užila spásnou větu "Je ne sais pas" a myslela, že to pomůže, ale učitelka se pak ptala znovu na jinou budovou a já fakt netušila, co říct. Ale nějak se od toho pak odešlo, a přešlo k dialogu, kde mluvila spíš učitelka a já moc netušila co povídat. Když jsem pak měla mluvit samostatně tak jsem místo, abych přečetla svůj dlouhá odstavec o Praze (o které jsem ale nechtěla mluvit, že jsem o ní mluvila stále předtím) mluvila o cestování po ČR, o čemž otázka taky byla. Ale neřekla jsem toho zas tak moc a taky jsem se tam někde nějak zamotala. Ale naštěstí to skončilo. Učitelka se ale celou dobu usmívala a její kolegyně se tvářila neutrálně, a já měla pocit, že jsem něco řekla, tak jsem si říkala, že to bude tak na trojku... no učitelka si to nemyslela, ale o tom později.

No a měla jsem to za sebou, stále mi to ale nešlo do hlavy. Čekala jsem tam pak se spolužáky a povzbuzovala jsem je, jak jsem to zvládala, ale byla sem vyšťavená. Ale dostala jsem konečně chuť k jídlu, jak ta tíha ze mě spadla. A dělali tam tousty :). Čas se spolužáky docela příjemně utíkal až do dvanácti. Mezitím ještě přišla jedna slzami zborcená spolužačka, že si u biologie vytáhla jednu ze tří otázek, kterou neuměla. Všichni jsme ji ale přesvědčovali, že když tam něco řekla, že to na tu čtyřku dá. Nakonec se docela uklidnila, ale měla fakt pech no- vytáhne si to co neumí a všechny ty hodiny učení na to ostatní byly vlastně zbytečné, ale no asi se měla učit na vše.

Zajímavé bylo vždy sledovat vracející se po porážce. Objevili se vždy za lítajícími dveřmi a hned na nich byly všechny oči v místnosti a ptali jsme se "Tak co?" Vraceli se se smíšenými pocit a nikdo si nebyl stoprocentně jistý. No a pak se dvanáctá přiblížila a bylo to tu. Zjištění jak jsme teda na tom. Já měla známky snad co nejdál od sebe. Z francouzštiny bohužel učitelky uvážili čtyřku a prý, když jsem se později ptala, je to i s písemkou, kterou jsem ale prý napsala slušně (stále ale nevím na co). No a ze ZSV to byla jednička, ředitel i učitelka mi říkali, že to bylo super a já se docela divila. Věřila jsem si na jedničku, ale necítila jsem se, že bych byla zas tak skvělá. Ale bylo to. Měla jsem hotovo. Pak jsem šla za našima do práce a byla trochu smutná nad tou čtyřkou, ale ráda, že to mám. Naši byli ale rádi a čtyřka jim ani nevadila a hned jsem si s nima připila. Bylo to fajn. Pak jsem šla na dramaťák, kde bylo super odpovídat na otázku "Tak co maturita?"-"Dobrý, mám to."

Je zvláštní, jak to hrozně uteklo a že mi to ani nepřišlo. A ta maturita docela šla. Samozřejmě to, že jsem se na tu fráninu, jak se později uznala, docela vykašlala, se pak projevilo na té známce, ale vlastně se to dalo dát. A teď mám pokoj a už nemusím nic dělat. Je to úleva a zároveň zvláštní pocit. No, budu se ještě učit na přijímačky do Prahy, ale jen tak trochu a jinak si budu užívat volna, kdy mohu konečně číst, hrát hry, sledovat rozkoukané seriály a konečně zas psát.

Řeknu vám, že nejlepší pocit na maturitě je ten, když už to máte za sebou.

-šatečky, které mě maturitou provázely. Puntíky prý nosí štěstí, bylo mi řečeno a já mohu jen potvrdit, že ano.

Mám ohromnou spotřebu jablek, vajíček a........ čokolády.

Když jsem si dneska ve špajzu brala už zase další jablko a došlo mi, že ten pytlík, kde před pár dny bylo ještě spousta jablek, je téměř prázdný, zamyslela jsem se. Já a má rodina máme opravdu velkou spotřebu jablek... A nejen jich.

Milujeme vajíčka- smažená, vařená, na hniličku, v buchtě apod... Vajíčka běžně používáme na plno jídel a náš jídelníček by byl bez nich chudší. Nikdy mi ale nepřišlo, že by jich bylo zas tolik, kdybych se nepodívala do tašky skořápek. Skladujeme staré skořápky, prý na kompost či na co, takže mám poměrně velký přehled o tom, jakou máme spotřebu. A ta je neuvěřitelná. Je zarážející kolik taková průměrná rodina spotřebuje za rok vajíček, když se ani nezdá, že by jich tolik jedli. A pak i pečiva a to hlavně chleba- každý týden se sní minimálně jeden, a často dva i tři- a kolik je na to potřeba mouky, obilí a všeho...

A pak čokoláda. Miluju jí, a když se doma nějaká doma objeví, tak za chvíli tam už zase není. Mohla bych ji jíst pořád, a mám to štěstí, že můj metabolizmus není moc zatížen a ta čokoláda mu nedělá žádné potíže, takže ji můžu jíst, co hrdlo ráčí a ani se to moc neprojeví. Ale té čokolády je někdy tolik. Obzvlášť teď v období maturit... Koupila jsme si nutellu pro povzbuzení k učení, nechala jí v kuchyni a hle, je skoro pryč- tatínek si jen trochu dal a ono když jí jedí dva lidi, tak je to hned fuč. A hned je chuť na další a šmejdí se v kuchyni, kde se nějaký ten sladký kousek najde.

A kinder vajíčka. Jako malá jsme je s bráchou zbožňovali a byli jsme jimi štědře zásobeni... Ale když jsem se jednou podívala na kýbl plný hraček z vajíček, které každé patřilo jedno... fuuu těch muselo být. Sama si říkám, že bych po těch tunách čokolády měla být tlustá?

Člověk by se možná někdy měl zamyslet nad svou spotřebou. Asi se jako rodina i jako jedinec nebudeme omezovat, ale je toho vážně hodně.

A jak jste na tom vy? taky máte u nějaké suroviny neuvěřitelně velkou spotřebu?

Přemýšleli jste o tom?

Fotograf- recenze

Včera a předevčírem jsem na jedničce shlédla na dvě části rozdělený film Fotograf. A musím říct, že mě příjemně překvapil.

Hned ze začátku jsem k němu přistupovala kriticky, přece jen s českými filmy poslední doby jsem moc spokojená nebyla a tak jsem si říkala, že tohle asi nebude o nic lepší. Ale bylo tomu jinak. Už začátek byl takový jiný, komorní. Příběh se dlouho neodehrával jinde, než v Saudkově bytě, kde se dělo mnoho věcí u nich jsem si říkala- jejda to je hrozné, to je divoch, tam to musí být teda divoký. Ale neodradilo mě to. Sledovala jsem dál a do příběhu, který začal mít zajímavou zápletku, se ponořila. A měla jsem pocit, jako bych tak nějak s panem Saudkem sledováním ten život sdílela, jak to byl živé a uvěřitelné. Život pana Saudka, je opravdu nezvyklý zvláštní a typický jen pro něj. Ale neodsuzovala jsem to- jen mě to překvapilo, jaký život může někdo mít. Příběh po pomalém plynutí začal nabírat na obrátkách, a když skončila první část, nemohla jsem se dočkat té druhé, kterou díky bohu dali hned druhý den. A bavila jsem se náramně, možná i víc. Začalo jít do tuhého a já ocenila promyšlenou zápletku a dialogy, které nešustily a měly smysl. Nemyslím si ani, že je to tím, že je to podle pravdy (aspoň z části)- prostě byl dobře napsaný scénář, což se u českých filmů, ať jsou podle pravdy, poslední dobou moc nestává. Film jsme dokoukala a byla jsem opravdu plná dobrého pocitu z toho, že se Čechům konečně něco povedlo a s českou kinematografií to nebude zas tak špatné. Potěšily mě i herecké výkony- Roden byl v roli pana Saudka dokonalý. Je jasné, že pan Saudek je jedinečná osobnost, který se těžko napodobuje, hlavně vzhledem, ale Karel Roden to zvládl podle mě bravurně. A i další role byly zvládnuty skvěle. S filmem jsem spokojena. A nadšená jsem byla zakončením, kde se na scéně objevil pan Saudek sám s panem Rodenem a podali si ruce- skvělé zakončení životopisného filmu. Pěkně se na to koukalo, byl to zajímavý pohled do života, který není jako ten náš, pobavila jsem se, zamyslela a poznala část života jednoho talentovaného člověka, kterého mám teď o dost radši. Film doporučuji. I když nezaujme asi každého (soudě podle rozporuplného hodnocení na ČSFD) ale, pokud máte rádi dobré scénáře a herecké výkony a nevadí vám trochu kontroverzní prostředí a život opravdového umělce, je to přesně pro vás.

Dopsáno... aneb písemná maturita za mnou

Píšu trošku ze zpožděním, ale pro mě je to stále aktuální, obzvlášť protože jsem stále ještě neobdržela z ničeho výsledky(dávaj si na čas). Ale ano, prošla jsem si to slavnou "státní" maturitou a musím říct, že to tak hrozné nebylo.

---

První část mě čekala v pondělí. Byl to anglický sloh. Měla jsem to až odpoledne a mohla si přispat, protože jsem měla možnost jet do HK až odpoledne. Ale samozřejmě jsem se probudila už v 7:00 a nějak jsem už nemohla usnout. I tak mi ale volno doma přišlo vhod. Zasedla jsem si k počítači a řekla si, že se podívám na netu na nějaké rady k slohu. Jak překvapivé bylo zjištění, že slohy vlastně budou dva. Jeden delší a druhý kratší. Psala jsem si přitom s kamarádkou, která to letos podstupuje stejně jako já a ona to věděla... Cítila jsem se v tu chvíli jako nějaký slepec- věděli to asi všichni :D. Ale nakonec mi to nijak náladu nezkazilo. Ono to snad nějak napíšu.

Odpoledne nastalo a jelo se. Snažila jsem se nakoukat něco z anglické gramatiky, která není moje moc dobrá kámoška, ale spíš jsem jen civěla na písmenka na papíře a moc z toho nepobrala. Ale moc nervózní jsem nebyla. To z čeho jsem měla největší obavu (francouzština o které píšu v předchozím článku) jsem už měla za sebou a teď mě čekalo písemně jen to, u čeho jsem byla jistá, že to na ten požadovaný počet procent dám. No, ale byla jsem už ve škole a sledovala své milé spolužáky, z nich polovina byla děsně nervózní a druhá to brala podobně jako já, tak na pohodu, že to nějak dopadne. I když moje hlava se už několikátý den přidávala k nervózní partě, tak jsem ji musela trochu uklidnit ibalginem. Měla jsem od něj růžový prsty, ale řekla jsem si, že mi růžová třeba přinese štěstí... a bolest v průběhu psaní přešla, takže jsem byla víc v pohodě. Postupně se tak nějak začalo, přišel učitel a překvapivě byla i zábava. Jako jediný z toho týdne to bral s nadsázkou, a když četl ty skvělé pokyny, které zněly jako pro zvláštní školu ( rozlišujte velká a malá písmena XD- to jako vážně?) byla sranda. Ale zabralo to teda hrozně času, než se vše přečetlo, podepsalo a rozdalo. Ale pak byl už čas k otevření archů a já byla příjemně překvapena. Témata byla v pohodě- charakteristika zajímavé osoby a omluvný mail kamarádům. V prvním slohu jsem měla hned jasno a na paškál jsem si vzala svého kamaráda z dramaťáku. Nějak se to napsalo. Nepoužívala jsem nějakou zvláštní slovní zásobu, protože mě ani nenapadlo co. Ale bylo dopsáno. Čas uběhl a mohlo se jít. A já náhle pocítila fajn pocit. Ne, že bych se cítila nějak nadprůměrně chytrá, mohla jsem tam nasekat strašně gramatických chyb, ale prostě jsem to na můj vkus dobře zvládla. Napsala jsem něco, co mělo snad i hlavu a patu a náhle se cítila jako ta velká maturantka, která to vše snad zvládne.

Druhý den následovala už od rána čeština. První byl didakťák z češtiny, kde byla už vážnější učitelka. A museli jsme dodržovat přísnější pravidla (tašku do rohu, podepsat se vlastní tužkou) ale i tak to byla ta samá sranda. Vlastně to samé, co jsme slyšeli včera s pár obměnami. No, pak se otevřely ty archy a hned první otázka mě dostala- podle definice metonimie jsme měli poznat kde s ve větách objevuje- no, neviděla jsem ji ani v jedné větě- ale něco jsem označila a ono to po zpětné kontrole bylo i dobře :). Dál už to bylo docela v pohodě. A pak jsem se dostala k té části, pro níž je letošní maturita tak proklínána- ****** Iškariotský. V první chvíli pohledu na to příjmení jsem si řekla- jsem v prdeli, to fakt nevím. Ale zapojila jsem hlavu a řekla si- popisuje tam, že je nějaký týpek snad lepší než náš slavný Iškariotský, byly tam motivy zrady, kdo byl největší šmejd v novém zákoně? Jidáš?- tak jo, napíšu ho tam. Hele a ono to bylo dobře. Argumenty, že podle nějakých třiceti stříbrných se to dá poznat, mě trochu zamrzely, protože to šlo mimo mě- zas tak obeznámená s biblí a tím příběhem nejsem. Ale nějak jsem to logicky uvážila, ale došlo mi, že dost lidí s tím bude mít problém. A uvážila jsem dobře, soudě podlé té vlny reakcí na FB. No ale šlo se dál. Objevila se i poprsí palady, na něž jsem však logiku neužila a mám tam chybu- v čemž mě ještě víc mrzelo, že se jednalo o mého oblíbeného Poea. Ale nějak jsem dopsala, a měla ještě čas. Odešla jsem ještě trochu dřív a měla opět fajn pocit- nepřišlo mi to těžký- až na ty dvě otázky- ale přece jen to nemůže být procházka růžovým sadem. Ale myslím, že se to dá dát, pokud člověk není úplný idiot. A ke svému potěšení jsem po zpětné kontrole zjistila, že těch chyb tam moc nemám a "hrozí" mi jednička- hůř než dvojka to nebude a pokud budu mít štěstí tak to do té jedničky dám- hodně hraniční, ale je tam ta možnost :).

No, odpoledne pak následoval sloh. Tentokrát už byly příkazy ještě přísnější a museli jsme si ještě sednout podle abecedy. To mi ale náladu nezkazilo- ono je stejně jedno kde sedíme. Měli jsme pětadvacet minut na výběr témat, ale já měla hned při přečtení prvního tématu jasno. Tedy ze začátku se ozval třídou smích a po chvíli jsem pochopila- přece jen začátek ukázkového slohu "Pomalu jsem pronikal hloub a hloub do nitra matky..............země..." je pro úchylnou mládež k popukání. Ale jednalo se o líčení a tak jsem hned měla jasno. I další témata byla fajn, ale líčení je pro mě sázka na jistotu tak jsem vybrala to. I když se mi zalíbilo vypravování otce na "Jak jsem poznal vaší matku" a pak navázání vyprávění na text, ale nechtělo se mi vymýšlet příběh, tak jsem líčila. A protože zbývalo ještě tak patnáct minut do konce výběru a mě se nechtělo je nečinně sedět, tak jsem se pustila do psaní nanečisto. A za ten čas jsem to stihla napsat skoro celý. Následující hodinou a půl jsem využila za hodinu, text dopsala, přepsala, přečetla a mohla jít. S dobrým pocitem- protože jestli jsem neudělala nějaký strašný chyby v pravopisu tak to mám v kapse.

No a nastal ten poslední písemnej den. Byl to takový zvláštní pocit hned ráno po probuzení- týjo já to už dneska budu mít za sebou. A tak nějak rychle to nastalo. Vše probíhalo stejně jako každý den, jen jsme si pro změnu dávali tašky do zadní části třídy (takže se nakonec každé zahájení lišilo :D). Začal poslech, který tedy nebyl úplně nejjednodušší, ale většinu jsem dala dobře- jediný zrada, kde jsem ztratila nejvíc, ale taky ne zas tak moc byla část, kde se psalo. Poslech uplynul a mohlo se jít na čtení a psaní. A to se zdálo být docela v pohodě. Nejvíc jsem se teda zasekla u rozdělování práce au-pairkám podle jejich požadávků- byla jsem už ospalá za ty tři dny a těch informací tam bylo hodně. Ale stihla jsem vše nakonec a čas využila do poslední vteřinky. Jen jsem trubka na poslední chvíli opravila něco, co jsem nakonec měla dobře, ale co se dá dělat no. Při zpětné kontrole jsem byla ale podobně potěšena jako při češtině. Sice na hraně, ale je tu možnost jedničky, což je super.

No, po testu jsem si s fajn pocitem šla vyzvednout mojí denní dávku novin, na níž mám díky projektu "studenti čtou a píši noviny" právo. U kabinetu učitele, který má noviny na starosti jsem se potkala s naším milým (a hezkým) učitelem na angličtinu, který se mě hned ptal, jak jsem to dala a byl moc milej. Noviny tedy zatím nebyly, tak jsem šla dolů, kde jsem potkala učitele, který je má mít, ale ten nevrle, že je ještě nemá. No, nenechala jsme se jeho náladou strhnout a šla do kanceláře, kde bývají. Cestou jsem se se setkala s naším bývalým angličtinářem, který se po mém pozdravu celý rozzářil :) (asi mi to slušelo). Noviny v kanceláři byly, vzala jsem ty svoje a i celý balík a nevrlému učiteli jsem je s úsměvem předala. Asi koukal, že si za nepříjmno vysloužil ještě noviny až "pod frňák", ale nechce se mi poslední dobou už být na lidi naštvaná a tak jsem se nenechala strhnout. A bylo to fajn. A své noviny jsem měla.

Pak jsem šla k mamce do práce, kde to chvíli bylo v pohodě, ale nevím co se poslední dobou děje, že mamka furt má se mnou nějaký problém- takže jsem byla pod palbou výtek a výčitek. To už mé má super nálada přešla, tak jsem utekla o dost dřív na dramaťák. Cestou jsem si dala ještě mléčky koktejl v mlíčňáku a stále naštvaná napsala pár lidem. Nakonec odepsali všichni a děcka v dramaťáku byli fajn, takže se mi zlepšila zase nálada. Tak happy jako předtím jsem nebyla, dokud jsem si nezjišťovala výsledky, ale šlo to.

Teď mám fajn pocit, že ta první část už za mnou, snažím se učit na ústní a odpočívám. A věřím, že to dám. Neleze to sice moc do hlavy, ale s potěšením jsem zjistila, že si u každé otázky aspoň něco pamatuju, takže je to na dobré cestě.

No a teď mi prosím držte palečky, pak se s vámi podělím, jak to dopadlo. (a sory za tu délku- a dík těm co to přečetli- musela jsem to vše vypsat :D)

První maturitní test za mnou a mě provázejí smíšené pocity...

Včerejšek pro mě byl zásadním dnem, protože jsem měla svojí první maturitní zkoušku. Z francouzštniny. Den předtím jsem nebyla nijak nervózní, brala jsem to tak nějak v pohodě, že to nějak dopadne, ani jsem se nijak moc nepřipravovala, protože jsem ani netušila jak. Když jsem si totiž předtím dělala nanečisto jeden test na netu, dopadla jsem poměrně slušně- prošla bych. No, ale nastal ten slavný den, kdy jsem si chtěla přispat, protože jsem měla možnost jet do HK až odpoledne.

---

Probudila jsem se však už v sedm ráno a nějak se mi už nechtělo spát...takže spací bonus jsem nevyužila. Nakonec jsem vstala, pak strávila příjemný čas povídáním s mamkou a čas utekl, že bylo čas jet. No tak se jelo a já náhle ucítila takový divný tlak v břiše- klubala se nervozitka. Ale jen mírná. Šla jsem do školy, kde jsem měla ještě čas, tak jsem čekala s dalšíma spolužačkama, které na test šly taky. Je nás letos jen šest na maturu z frániny, náš ročník měl jen jednu třídu s fráninou a víc z nás už nechtělo... No ale čas pokročil. Ještě jsem si došla na záchod, abych pak nemusela utíkat od testu a šla do třídy. Tam už byl zbytek osazenstva, všichni viditelně ospalí a také mírně nervní jako já. Někdo se ještě snažil na poslední chvíli narvat do hlavy nějaká pravidla čučením do papírů, ale já se k nim nepřidala, protože by mi to asi ani nepomohlo. Jen mě teda trochu vystresli, protože mi došlo, že toho zas tak moc neumím.

A pak to nějak rychle přišlo, že paní, která nás tam měla na starosti- a já jí nikdy neviděla, nás rozsadila, seznámila s průběhem testu a dala nám papíry s tím, že je máme očíslovat. Stránek mi přišlo nekonečně mnoho, i když ze zpětného pohledu devět není zas tak hrozných... ale i tak.

Začalo se s poslechem. První část jakštakš šla, jednalo se o poslech, který jsme už jednou dělali a otázky nebyly tak nejasné. Ale pak měl následovat další poslech o osmi zásadách slušného chování ve Francii, či něčem takovém... A tak nám bylo puštěno něco, co však s timto tématem nemělo vůbec nic společného. Paní, která prý učila němčinu, slovům vůbec nerozuměla, ale my částečně jo. Už při první vetě jsem beznadějně hleděla na slova na papíře a pak zvedla hlavu a viděla, že v tom nejsem sama. Byl to divný pocit- skoro jakoby to byla moje chyba, což je blbost. Ale bylo nám řečeno, že nám poslech (potom co jsem ani v následujících nenašli schodu) musí pustit dvakrát a když se zjistí, že nesedí, že se tato část nebude počítat do hodnocení. Náhle jsem byla o dost nervóznější a měla jsem takový divný pocit- i proto, že jsem si říkala, že na poslechu si nasbírám body, protože ten mi docela jde. Ale šlo se dál, pustily se nám další poslechy a šlo se na část čtecí a gramatickou... U toho jsem znervózněla ještě víc. Nějak jsem si nebyla jistá svými odpověďmi téměř nikde. Ale zakroužkovala jsem všude něco, pak to mírně překontrolovala, i když jsem vlastně nevěděla moc co kontrolovat. A pak jsem se asi jako čtvrtá zvedla a papíry odevzdala.

Byl to zvláštní pocit. Ten test byl takovej divnej a já čekala, že bude úplně jinej. Pak jsem šla a vyměnila pár slov se spolužačkou, co od testu odešla o trochu dřív... na něčem jsme se asi shodly, ale moc jsme úlohy neřešily. Já pak ještě chvíli čekala a nakonec šla v doprovodu spolužaček, co v tu samou dobu psaly němčinu. Pak jsem dorazila k mamce do práce a jak jsem vyjádřila své pocity, bylo to stále stejné- "Nevím" . A fakt nevím. Nemám ponětí zda to mám dobře a trochu mám strach, že jsem to nedala. Ale máme hodnou učitelku, která nás nechce vidět už v září u náhradní matury, takže to třeba i díky ní nějak vyjde, prý to vždy nějak udělá, že to na čtyřku aspoň dáme... Ale stále mám strach a nevím. Prý výsledky budou 12.5, kdy nám má přijít mail, ale jen když jsme to nedali. Takže budu celej den čekovat mail a doufat, že nic nepřijde. Ale mám to už za sebou a doufám, že v záři nebudu muset psát znova. Uteklo to děsně rychle a bylo to takový divný... ale je to za mnou

Večer jsem si pak odpočla u telky u zajímavého filmu, u nějž mě však mrzel otevřený konec, kdy bych hrozně chtěla vědět, co bude dál a jak to hrdinové budou řešit... Jinak ho vřele doporučuji (je o dvou milencích, kteří se zamilovali v koncentračním táboře, podařilo se jím utéct, ale pak se sobě ztratili a oba si o sobě mysleli, že jsou mrví, ale po třiceti letech zjistí, že ne...) opravdu je to zajímavý a pěkně udělaný film- a překvapivě německý- a jeho název je Ztracený čas.

A pak jsem šla spát a spala dnes skoro do deseti, protože mě včerejšek nějak dost vyčerpal.

Teď mě čeká příští týden písemná čeština a ájina a pak přijímačky na vysokou do Olomouce a pak ústní. Je to divné, jak ty roky utekly a je to už tady... Už ale, aby to bylo za mnou. A snad to zvládnu :D

PS: Dnes jsem se objevila jako blog dne :), poslala jsem na doporučení článku na blog.blog.cz mail s doporučením na můj blog na blog@blog.cz a vyšlo to- a hned se tu objevilo více komentářů- tak snad to pomůže a více komentářů bude teď pořád.

- je tam :)

Co číst?

Za tu dobu, co jsem tak nějak více čtenářsky činná se u mě nastřádalo pár dobrých knih, na které nedám dopustit. A říkám si, že by třeba někdo rád získal inspiraci pro čtení. Proto jsem se rozhodla sepsat kratší seznam toho, co se vyplatí číst v různých žánrech a typech knih. Třeba vám poradím co vybrat na blížící se prázdniny či nějaký ten deštivý den, o něž nemáme v poslední době nouze.

---

PRO ROMANTICKÉ DUŠE

Nejsem osoba moc si holdující v čistě romantické literatuře a červené knihovně. Ženské a dívčí romány šli tak nějak vždycky mimo mě... ale romantiku mám v knihách ráda, když je okořeněna trochou fantasy a dobrodružství- je to ideální. Proto sem přidám něco málo z fantasy a sci-fi děl, která mám ráda, hlavně pro tu fajn romantiku...

Maggie Stiefvater (sama autorka má samé úžasně romantické knihy) - trilogie Vlci z Mercy Falls (Mrazení, Váhaní, Splynutí)

- Ve znamení štíra

-a vlastně vše od této autorky

Romain Rolland- Petr a Lucie - ano toto není fantasy, ale je to jedna z povinných četeb, které za to stojí- a je to čistá romantika

Beth Revis- Loď mezi hvězdami - romantická scifárna

PRO MILOVNÍKY FANTASY

Toto odvětví je něco pro mě a tak bych mohla doporučovat do nekonečna... zůstanu ale u pár top děl, které miluju a mohla bych se k nim stále vracet.

J. R. R. Tolkien- Hobit -protože se to dá číst stále dokola a neomrzí to. A je tam drak a glum...

J. K. Rowling- Harry Potter 1-7 - věřím, že je tu dost lidí, kteří tohle už mají za sebou, ale ono opravdu stojí za to se s tomuto skvělému a pro mě srdečnímu dílu vrátit- a pro ty co nečetli a mají rádi fantasy to je přímo povinnost. Umělecké dílo, které nikdy neomrzí.

Ursula K. Le Guin - Zeměmoří ( a všechny knihy z tohoto světa) - protože pokud chcete tu pravou klasickou fantasy, tak tohle je to pravé a protože je to tak skvěle napsané a dokonalé.

Andrzej Sapkowski -Zaklínač a vše s ním spojené- dokonalá drsná a neokoukatelná fantasy s bělovlasým Geraltem, kterého musíte milovat proto jak je nesnesitelný a vlastně hodný a plný dobra...

Michael Ende- Nekonečný příběh - protože, kdo viděl jen film neví- film je krásný ale na kvality a hloubky myšlenky knihy prostě nemá. Není to pro každého, ale pokud se v příběhu ztratíte, navždy vás poznamená.

Christoph Marzi- Malfuria 1-3 - Čarokrásná trilogie o síle lásky, duše, víry se špetkou magie navrch, co víc si přát.

Richar A. Knaak- Diablo, Warcraft... Protože umí z knih z herního světa, které to mývají těžké a bývají považovány za brak, udělat něco dokonalého, co by fungovalo i bez herního světa, ale s ním je to ještě dokonalejší.

PRO SCI-FI NADŠENCE

Protože těch lítajících strojů a techniky není nikdy dost. A že se v tomto žánru dá najít mnoho skvělých děl, dokazuje i následující seznam-

Marissa Meyer- Měsíční kroniky (Cinder, Scarlet, Cress, Winter)- moje srdeční záležitost. Série, která se čte sama, autorka má dokonalý styl, promyšlený svět a oblíbíte si snad všechny postavy. Inspirace v pohádkách, která byla však využitá tak, že to není vůbec na škodu. Zbývá mi jen poslední díl a jeden bonusový román a i když se těším jak malé dítě- zdá se to málo... tak skvělý svět by se měl rozvíjet do nekonečna.

Stephenie Meyer- Hostitel - protože pro samo stmívání kdekdo přehlédl opravdu povedené dílko, které Stmívání stokrrát předčí, svou promyšleností a čtivostí- nenechte se odradit délkou- stojí to za to.

Dmitry Glukhovsky- Metro 2033 - dílo u nějž mě mrazí, jen na něj pomyslím. Zvláštní syrová atmosféra a styl psaní, který vás vcucne do příběhu a nebude chtít pustit ven, dokud nevyskočíte na konci se spoustou nezodpovězených otázek, ale vzpomínkou na dokonalý a nezapomenutelný zážitek.

Ondřej Neff- Tma - protože blackout už dlouho nebyl tak skvěle popsán

Carrie Ryan - Les rukou a zubů - a další díly série, protože se to čte samo, hrdinky jsou hodně sympatické a reálné a málokde si člověk začne uvědomovat svůj vlastní smysl života. A jsou tam zombíci.

Alex Scarrow- Jezdci časem- Jednoduchá zápletka, která je ale v příběhu tak čtivém, že ji odpustíme.

PRO TROCHU SMÍCHU

Protože smíchu není nikdy dost a existuje pár děl u kterých jsem se opravdu bavila.

Terry Pratchet- Úžasná zeměplocha ( Magický prazdroj, Čaroprávnost, Mort) - už jen z úcty k jeho památce, protože jeho je opravdu škoda a proto, že z těch třech knih v závorce jsem byla opravdu nadšena a že svět zeměplochy nikdy neomrzí. Už pro ty skvělé popisy a inteligentní humor.

Sue Towsend- Deníky Adriana Molea - protože jak začnete číst, nemůžete než mít Adriana rádi a jeho pohled na svět někdy opravdu stojí za to.

Zděněj Jirotka- Saturnin - protože je to snad jediná povinná četba, u níž jsem se aspoň trochu pobavila- a je to klasika

PRO MILOVNÍKY OBRÁZKŮ

Komiksy jsem vždy měla ráda a od začátku přes čtyřlístek a hlavně kačera Donalda a Mickeyho- jsem se dostala i k dalším,co opravdu stojí za to.

Paul Tobin, Joe Querio- Zaklínač- Skleněný dům- Protože zaklínač nikdy nezklame ani s bublinami a v obrázcích. A tohle je obzvlášť povedené.

Jessica Abel - La Perdida- protože i bublinami se dá vyprávět zajímavý a poučný příběh

Nikkarin- 130: Odysea, Hodní zlí a oškliví - protože je to divné, ale skvělé

PRO TROCHU STRACHU

Někdy se rádi bojíme a s některými knihami to jde samo.

Neil Gaiman- Koralína - označují to jako knihu pro děti, ale mě u toho mrazilo i jako "dospělé". Zvláštní jak dokáží nahnat strach obyčejné knoflíky... Něco co se nedá popsat, jen přečíst a zažít.

Stephen King - Prokletí Salemu - samozřejmě, že vše od tohoto krále hororu s nekonečným listem nápadů je děsivé, ale pro mě byli nejvíc upírci

Bram Stoker- Dracula - protože tady byl před všemi těmi zamilovanými třpytivými spatlaninami a protože z něj stále ještě šel strach a lidi hledal ne pro lásku, ale pro krev. Dracula, to je pravý upír a jeho román se čte skvěle.

Edgar Allan Poe- Povídky- protože s ním to všechno začalo a protože s toho stále mrazí a je to skvělé

H. P. Lovecraft- Volání Cthulhu, Stín na Innsmouthem, Hory šílenství... a další povídky, protože pokud jste nečetli jeho, nevíte, co je to strach. A nikdo jiný nemá Cthulhu

Darren Shan - Sága Darrena Shana - protože s tímhle jsem začínala a jednu dobu mi to vážně nahánělo strach a dokonce vyvolalo slzy. Pro začátek.

PROTOŽE JE TO ČESKÉ

S potěšením jsem přišla na to, že s českými autory to není špatné- ne-li v některých případech skvělé. Proto sem dám pár jmen, od nichž stojí za to si něco přečíst.

Tereze Janišová - Erilian 1-3 - protože má sympatické hrdinky, je tam magie, draci a je to čtivé

Michaela Burdová- Syn pekel 1-2 - protože vlkodlaci dlouho nebyli tak přitažliví a čtiví

Jiří Kulhánek- Vyhlídka na věčnost - protože je to drsné, nezvyklé a čtivé.

POVINNÁ ČETBA NEMUSÍ BÝT JEN NUDNÁ

Jako letošní maturantka jsem byla nucena najít v tom dlouhém seznamu nudné povinné četby něco, co se dá číst. A překvapivě jsem toho našla dost.

Vladimir Nabokov- Lolita- zvláštní dílko a člověku, s ním musíte soucítit a zároveň ho odsuzovat. O tom jak je láska těžká, ještě víc když je obrácená na nevhodnou osobu (ze zákona).

Anthony Burgess- Mechanický pomeranč - dílo, které, když se nenecháte odradit surovým začátkem, vás donutí zamyslet se a dost se vám zažere pod kůži.

Oscar Wilde- Obraz Doriana Graye- protože ten nápad je tak originální a příběh ta zajímavý...

Božena Němcová- Divá Bára, Karla- protože ona opravdu umí psát, jen se nesmíte zaseknout u Babičky

Alberto Moravia- Horalka- protože jsem dosud nečetla dílo, které by tak dokonale a uvěřitelně popsalo druhou světovou válku z pohledu obyčejných lidí

Z TROCHU VÁŽNĚŠÍHO A SMUTNĚJŠÍHO KOUTKU

Protože není vždy jen dobře a tyto knihy vás donutí se zamyslet ze všech nejvíc.

Anne Frank- Deník Anne Frankové- protože věřím, že je to pravda a protože mě žádná kniha tak dlouho nezasáhla a nepromluvila mi do duše a nedonutila se zamyslet... a protože jsem na ní nejdřív hleděla s opovržením a pak jsem v ní našla poklad a čistou autorčinu duši

Christiane F. - My děti ze stanice ZOO- protože to popisuje drogovou závislost bez příkras přesně takovou jaká je, a s hrdinkou se dá soucítit a pochopit ji.

John Connolly- Kniha ztracených věcí- protože je to zvláštní, ale plné poučení a myšlenek- a protože stále nevím co si o téhle knize myslet a kam jí vlastně zařadit.

J. K. Rowling- Prázdné místo - protože J. K. umí psát a tohle se jí opravdu povedlo, protože je to tak dlouhé, ale nedá se od toho odtrhnout, protože jsou tam skvělí hrdinové a protože je to prostě realita, která je krutější a smutnější než jakákoliv fantazie...

A to by bylo ode mě asi vše... doufám, že jste si v mém seznamu něco našli. Pro mě jsou tyto knihy srdeční záležitostí a vždy se k většine z nic ráda vrátím. A že bylo těžké vybrat ty nej...