A je to tu. Je to oficiální. Odmaturovala jsem, ukončila střední a jsem teď asi už oficiálně dospělá, když jsem prošla tou zkouškou dospělosti. A je to takový zvláštní pocit, skoro tomu vlastně nevěřím, že už nikdy neusednu do těch lavic, nepokecám si se spolužačkou a nebudu okukovat členy své třídy, některé víc než je zdrávo... No ale je to už tady a mě se to poměrně úspěšně povedlo.
Ten den D pro mě nastal v úterý. Ve škole jsem se ale musela ukázat už den předem, kdy se slavnostně zahajovala. Představila se nám předsedkyně, třídní a spolužák pronesli projevy a pak se ozvala ta slavná věta: "Tímto považuji maturitní týden za zahájený" a bylo to. Stále se mi nechtělo věřit, že už den na to budu maturovat a někteří mí spolužáci už ten den. A navíc jsem měla pocit, že nic neumím. Proto jsem se hned po příjezdu domů snažila do hlavy nalít ještě co se dá ze ZSV a to hlavně jména těch filosofů, která mi někdy splývají v jedno. Ale uteklo to, nakonec jsem i usnula (s hlavou plnou myšlenek a filosofů to moc nešlo :D) a probudila se a věděla, že už je to tady. Na jednu stranu jsem se těšila, že už to budu mít za sebou, ale došlo mi, že tam musím podat nějaký výkon a na to jsem se zas tak necítila. Ale úterý bylo dnem češtiny a angličtiny, ze kterých jsem tolik strach neměla. Ráno v autě jsem si "četla"- tedy spíš sjížděla očima písmenka v čtenářském deníku a rodičům citovala jednu podle mě povedenou větu, kterou jsem hodnotila hlavní myšlenku Kytice a nechala jsem se slyšet, že tu a pak Máj si vytáhnout nechci (ale víte, jak to pak chodí XD). Ráno jsem si dala v automatu kafe, i když jsem později zjistila, že bych ho i zadarmo asi dostala v bufetu, ale to jsem přežila a vzala si dortík, který jsem ale pro samy nervy nemohla sníst. Bavila jsem se se spolužáky, co šli přede mnou a jedním z jiné třídy a nějak se ani nevěnovala zápisům z četby, protože to moc do hlavy nelezlo. A pak to tu bylo. Měla jsem asi dvě minuty, tak jsem šla ke třídě, zabušila na dveře (později jsem zjistila, že jsem prý měla čekat venku XD) a vešla a chvíli čekala. No a pak jsem byla vyzvána k vylosování čísla. A byla to 4. Nepamatovala jsem si co to je, ale po zjištění, že Kytice jsem se pousmála (nojo, nechtěla jsi poezii, tak tu ji máš). Ale poměrně jsem věděla a vzpomněla si i na různé básnické prostředky a aliterace, anafory a vše tomu podobné na což jsem se chvíli předtím dívala v papíru mé spolužačky. Ona by mě asi nezradila žádná kniha a Kytice mě při čtení bavila, tak to šlo. Čas pocení utekl a šla jsem usednout do ohnivého kruhu- před komisi. Začala jsem mluvit a téměř vždy věděla odpovědi na otázky a poměrně to šlo. Zarazila mě tedy otázka na nějakou aktualizaci a automatizaci u publicistického textu, ale dalo se to. A náhle mi bylo řečeno, že už je konec a já se sama divila, jak to uteklo. Poměrně rychle to bylo s angličtinou, kde pořadí čísel neodpovídalo seznamu, ale jednalo se o státní, tak jsem se nedivila. Vytáhla jsem si opět 4 a nemohla si odpustit poznámku, že dnes na ni mám štěstí. Měla jsem kombinaci family a world problems (které jsem si opět netužila vytáhnout). No nějak jsem to zvládla. Měla jsem pocit, že povídám úplný kraviny a dělám hrozný chyby, ale učitel se na mě stále usmíval, tak jsem byla mírně zmatená (ještě když je to takový fešák XD). No, potom jsem ještě prohodila pár slov se spolužáky, na chvíli šla ze školy oznámit své pocity tátovi do práce a pak se převléka z šatů a šla na dvanáctou zjistit, jak jsem dopadla. A byla jsem mile potěšena. ČJ 27 z 28 takže jednička a AJ 29 z 39, což mi v přepočtu na procenta stále dalo dvojku. A tak jsem spokojena odjela domů, kde jsem si do hlavy soukala ZSV. Jen mě trochu zklamalo zjištění, že po přepočtu procent ze všech částí češtiny, mi o kousíček procenta asi nevyjde na výzo jednička, jen kvůli slohu, u nějž mě zradil pravopis :( (a to jsem ostatní čísti měla za 4 nebo 5 bodů, ale ta 0 se tam projevila no :-/) ale třeba to nakonec nějak vyjde.
No a nastala středa a pro mě den poslední. Byla jsem ráda, že to mám vše ráno. Ve škole jsem začala kávou z bufetu, který je jednou z pozitivních věcí maturity u nás na škole a pak se spolužáky, kteří šli na porážku z podobných věcí jako já, sdílela svůj pocit, že nic neumím. Kdekomu bylo špatně, já byla nervózní a vlastně jsem to už chtěla mít za sebou. Ale navzájem jsme se podporovali a to bylo fajn. Však jsme tam pohromadě seděli jako jediná třída. A čas pokročil a já byla na řadě. Já si chtěla ještě namalovat rty, ale vybrala jsem si špatnou dobu a pak jsem u zrcadla zaslechla hlas ředitele "Kde je Klára?" Děsně jsem se lekla a vyběhla, jak jsem to nepovedeně měla namalovaný ze záchoda a řítila se do třídy. Jak jsem později zjistila, šminky jsem si nechala na umyvadle. Ředitel, mě uklidňoval, ať jsem v klidu, ale já si v duchu nadávala. No ale tahala jsem číslo a byla to devítka. Ulevilo se mi, protože tím odpadla má obava z filosofie- ale neříkala jsem si předtím, co si nechci vytáhnout, jen co by bylo fajn a tak to třeba tak vyšlo. A měla jsem Sociální skupiny. Konformita a deviace. Z toho jsem byla ráda, protože o tom jsem toho věděla poměrně dost.
Usadila jsem se na židli a snažila se na papír vypsat své vědomosti a ruka se mi u toho děsně klepala. Pak jsem to přepisovala na "přehlednou" myšlenkovou mapu na velký papír, kterou po nás ředitel chtěl. Nevěděla jsem, zda mám vše, co stačí a uvědomila si, že představitele a nějaké názvy si nepamatuju. Ale věřila jsem si nějak. Patnáct minut uběhlo a mohla jsem jít. Nervní jsem vyvěsila na tabuli svou mapu a začala nějak krkolomně mluvit (to bylo stále-teď řeknu něco k, a teď budu mluvit o, a teď bych řekla něco k tomu, a teď povím něco k... a stále dokola). Ředitel a učitelka se mě pak střídavě na něco ptali. Ředitel třeba na to (když jsem si po učitelčině otázce úspěšně vzpomněla na role ve skupině Alfa- omega) jaké postavení mám ve třídě. Řekla jsem asi že delta (ale netuším zda jsem to nezaměnila) že jsem trochu asi chtěla převzat moc vůdce... a něco takovýho jsem tam rozklepaně plácla :). A pak mě pobavila otázka zda ne mě má vliv stále rodina nebo spíš kamarádi čí přítel... K tomu jsem se vyjádřila, že jak kdy a rodina stále jo, ale toho přítele jsem nějak nekomentovala, taky proč, a co bych tam tak řekla (nic). No pak jsem nějak v posledních minutách přešla k druhé půlce otázky a pak vše nějak dospělo ke konci a já vyšla se svou složenou mapou ven a měla takový zvláštní pocit, protože to nakonec šlo líp, než jsem čekala. Všichni nás strašili, že ředitel je hroznej a byl v pohodě.
Vyměnila jsem pár slov se spolužáky a čekala na ještě jednu moji obavu- francouzštinu. Když byl čas, šla jsem a nějak jsem byla ani nevím proč trochu mimo. Vytáhla jsem si číslo 11 a civěla na to a ani si nic nemyslela, jen že to díky bohu není za obávaná, otázka číslo 25. Ale pak jsem se nějak usadila a učitelka mi donesla desky s Prahou a já na to civěla a říkala si, že tohle je docela blbý. Ta rodina, jídlo, umění či další podobná témata nějak nevyšli. A tak nějak si to vytáhla větší část z nás, nějak jsme měli na ty zeměpisný otázky ten den štěstí. No, něco jsem na papír napsala a trochu pohlédla na článek, co jsem měla komentovat, ale vše bylo takové divné. A pak jsem šla na řadu. Tak jsem se nějak krkolomně představila a řekla něco ke článku, ale moje i tak mizerná slovní zásoba zmizela v tu chvílí někde v nedohlednu. Tak jsem nějak moc nevěděla, co říkat a asi jsem mluvila hrozně chybně. Ale něco jsem říkala. Učitelka se mě ale pak zeptala, kde leží nějaká budova na starém náměstí (nebo tak jsem aspoň tu otázku pochopila) a já vůbec nevěděla ani v češtině a netušila jsem co vlastně říct. Možná to bylo napsaná v tom článku, ale nevěděla jsem to. Tak jsem tak nějak mlčela a hleděla do papíru a nic moc nevykoukala. Pak jsem užila spásnou větu "Je ne sais pas" a myslela, že to pomůže, ale učitelka se pak ptala znovu na jinou budovou a já fakt netušila, co říct. Ale nějak se od toho pak odešlo, a přešlo k dialogu, kde mluvila spíš učitelka a já moc netušila co povídat. Když jsem pak měla mluvit samostatně tak jsem místo, abych přečetla svůj dlouhá odstavec o Praze (o které jsem ale nechtěla mluvit, že jsem o ní mluvila stále předtím) mluvila o cestování po ČR, o čemž otázka taky byla. Ale neřekla jsem toho zas tak moc a taky jsem se tam někde nějak zamotala. Ale naštěstí to skončilo. Učitelka se ale celou dobu usmívala a její kolegyně se tvářila neutrálně, a já měla pocit, že jsem něco řekla, tak jsem si říkala, že to bude tak na trojku... no učitelka si to nemyslela, ale o tom později.
No a měla jsem to za sebou, stále mi to ale nešlo do hlavy. Čekala jsem tam pak se spolužáky a povzbuzovala jsem je, jak jsem to zvládala, ale byla sem vyšťavená. Ale dostala jsem konečně chuť k jídlu, jak ta tíha ze mě spadla. A dělali tam tousty :). Čas se spolužáky docela příjemně utíkal až do dvanácti. Mezitím ještě přišla jedna slzami zborcená spolužačka, že si u biologie vytáhla jednu ze tří otázek, kterou neuměla. Všichni jsme ji ale přesvědčovali, že když tam něco řekla, že to na tu čtyřku dá. Nakonec se docela uklidnila, ale měla fakt pech no- vytáhne si to co neumí a všechny ty hodiny učení na to ostatní byly vlastně zbytečné, ale no asi se měla učit na vše.
Zajímavé bylo vždy sledovat vracející se po porážce. Objevili se vždy za lítajícími dveřmi a hned na nich byly všechny oči v místnosti a ptali jsme se "Tak co?" Vraceli se se smíšenými pocit a nikdo si nebyl stoprocentně jistý. No a pak se dvanáctá přiblížila a bylo to tu. Zjištění jak jsme teda na tom. Já měla známky snad co nejdál od sebe. Z francouzštiny bohužel učitelky uvážili čtyřku a prý, když jsem se později ptala, je to i s písemkou, kterou jsem ale prý napsala slušně (stále ale nevím na co). No a ze ZSV to byla jednička, ředitel i učitelka mi říkali, že to bylo super a já se docela divila. Věřila jsem si na jedničku, ale necítila jsem se, že bych byla zas tak skvělá. Ale bylo to. Měla jsem hotovo. Pak jsem šla za našima do práce a byla trochu smutná nad tou čtyřkou, ale ráda, že to mám. Naši byli ale rádi a čtyřka jim ani nevadila a hned jsem si s nima připila. Bylo to fajn. Pak jsem šla na dramaťák, kde bylo super odpovídat na otázku "Tak co maturita?"-"Dobrý, mám to."
Je zvláštní, jak to hrozně uteklo a že mi to ani nepřišlo. A ta maturita docela šla. Samozřejmě to, že jsem se na tu fráninu, jak se později uznala, docela vykašlala, se pak projevilo na té známce, ale vlastně se to dalo dát. A teď mám pokoj a už nemusím nic dělat. Je to úleva a zároveň zvláštní pocit. No, budu se ještě učit na přijímačky do Prahy, ale jen tak trochu a jinak si budu užívat volna, kdy mohu konečně číst, hrát hry, sledovat rozkoukané seriály a konečně zas psát.
Řeknu vám, že nejlepší pocit na maturitě je ten, když už to máte za sebou.
-šatečky, které mě maturitou provázely. Puntíky prý nosí štěstí, bylo mi řečeno a já mohu jen potvrdit, že ano.
Když jsem si dneska ve špajzu brala už zase další jablko a došlo mi, že ten pytlík, kde před pár dny bylo ještě spousta jablek, je téměř prázdný, zamyslela jsem se. Já a má rodina máme opravdu velkou spotřebu jablek... A nejen jich.
Včera a předevčírem jsem na jedničce shlédla na dvě části rozdělený film Fotograf. A musím říct, že mě příjemně překvapil.
Píšu trošku ze zpožděním, ale pro mě je to stále aktuální, obzvlášť protože jsem stále ještě neobdržela z ničeho výsledky(dávaj si na čas). Ale ano, prošla jsem si to slavnou "státní" maturitou a musím říct, že to tak hrozné nebylo.