Dnešní učitelé nemají autoritu

Tady je další článeček, který jsem posílala do Mladé fronty do projektu studenti čtou a píší noviny. Nebojevil se v novinách t,ak si hio aspoň přečtete vy. A můžete vyjádřit svůj názor na toto téma, ráda bych ho znala :)

Stává se často, že žáci přerostou učiteli přes hlavu. A bohužel se to děje stále častěji. Je málo učitelů, kteří svojí práci dělají, protože je baví. Dělají ji spíše jen proto, že nemají jinou možnost, nebo je to zatím nejvhodnější nabídka, co dostali. Na učiteli se dá snadno poznat, zda ho jeho práce baví či nikoliv. Spokojený učitel se snaží děti svůj předmět naučit. A neodradí ho některé méně schopné děti. To ho spíše navodí k větší pracovitosti. Takový učitel se ptá dětí, jak chtějí učit, když se v hodinách nedaří. Snaží se pochopit své žáky a hodinu jim přizpůsobuje. Jde mu hlavně o to, aby děti něco neučil a ne, aby si odškrtnul další hodinu, za kterou získá plat. Bohužel to ale někdy negativně působí na autoritu učitelů.

Když je učitel dětem moc velký kamarád, zároveň tím ztrácí podobu výše postavené osoby a s tím i autoritu. Stává se pak často, že se učitel snaží, seč může, aby udělal dětem hodinu zábavnou a něco je při tom naučil a žáci se mu za to odměňují jen nepozorností a hlukem. To pak nejednoho učitele odradí a dostane ho na úroveň toho, kterého jeho práce nebaví.

Autorita souvisí se sílou osobnosti, takže ji nezíská někdo nesebevědomý nebo neprůbojný. A je bohužel pravdou, že na pedagogickou fakultu přijímají hodně lidí a jen pár z nich jsou silné osobnosti, které dokážou zakřičet, když je potřeba. Autorita učitele také souvisí s jeho představení třídě. Když první den přijde jako kamarád nebo nesebevědomý človíček, těžko si pak u dětí najde autoritu a jeho křik pak spíše vyvolá smích. Nejlépe bohužel působí strašení. Když učitel přijde do třídy a hned oznámí, jak přísně hodnotí testy, jak kázeňsky postihuje a co provedl jiným třídám, rychle se u dětí zařadí do kolonky- ten je zlej, toho musíme poslouchat. A proto když tento učitel na třídu zakřičí, ona ho hned poslechne. Takový člověk musí být, ale zároveň silnou osobností a to každý není.

Složení učitelů dnešní doby je všelijaké, ale možná ne o moc jiné než dříve. Jejich menší autorita souvisí i s dětmi samotnými. Dnešní děti mají stále větší svobodu. Velmi populární je volná výchova, kdy si dítě vlastně může dělat, co chce. A to není dobré. Už v malém věku si člověk zafixuje, že dospělý není zlý a dá se s ním lehce manipulovat. A to pak se ve vyšším věku projeví rebéliemi a drzostí vůči všem dospělým osobám v okolí. A není to jen pubertou, protože tou si prošli i starší generace a ty měli z učitelů respekt, nebo je aspoň poslouchali. Drzouni a sígři se najdou vždycky, ale v dnešní době je jich čím dál víc. A taky si mladí myslí, že jsou lepší než dospělí a neberou je vážně. Učitelé pak nemají respekt a sami ztrácí sebevědomí a chuť k práci. Přestanou učit zábavně a děti učení začne nudit a přijde nepozornost a hluk. A to vede k zhoršování úrovně učení a učení se stává stále více neoblíbenou prací.

Pokud se něco nezmění, půjde to stále k horšímu. Aby měli učitelé autoritu, musí nejdřív začít u sebe, ale zároveň se musí změnit společnost a výchova dětí. Protože ani nejsebevědomější učitel nic nenadělá s ještě sebevědomějším dítětem, které v něm vidí troubu.

J.K.Rowling- Prázdné místo

Přečetla jsem novou knihu od Rowling a byla jsem nadšená. Tady je malá recenze:

Když jsem se dozvěděla že Rowling napsala novou knihu byla jsem štěstím bez sebe. Moc jsem v to doufala a splnilo se mi to. Nedostala se ke mě ale hned ze začátku a já si počkala a pak jsem jí na své přání našla pod stromečkem :) A byl to ten nejlepší dárek ze všech. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je skvěle napsaná a úžasně se čte. Je pravda, že je depresivní a smutná, ale to vůbec nevadilo. Rowling umí s písmenky dokonale pracovat. Dokáže stvořit příběh, který má halvu i patu a spoustu souvislostí. Dává logiku a není nudný. Vím že to není pro všechny a tak chápu, že někoho to nudilo. Ale pro mě to bylo přesně ono. V hrdinech jsem se brzo vyznala a bavili mě. Dýchala jsem s nimi a otáčela stránky se zatajeným dechem, co bude dál. Prázdné místo se zcela liší od Harryho Pottera. Kdybych nevěděla, že je to od Rowling, vůbec bys mě to nenapadlo. Je to skvěle napsáné, ale tak jinak. I když její styl se tam stále projevuje. Knihou jsem proplula jedna báseň a moc mile jsem si to užila. Jsem nadšená a mám radost že Rowling umí tak skvěle psát. Ještě víc mě přesvědčila o tom, jak je skvělá. Knihy o Harrym Potterovi jsou fantazií- je to svět v jakým by Rowling chtěla žít. A Prázdné místo je realita, krutá, ale zároveň krásná realita. Vše je promyšleno od začátku do konce. Lidi v knize reagují logicky a správně po psychologické stránce. Knohu vřele doporučuji a mohla bych o ní napsat miliony písmenek, protože je skvělá, skvělá skvělá. Rowlingová umí psát a opět mě o tom přesvědčila

VOLBY MAJÍ SMYSL, KDYŽ VOLÍ VŠICHNI

Opět se konal projekt Studenti čtou a píší noviny. A opět jsem byla součástí. Tentokrát jsem zároveň musela jako součást hodnocení v semináři ze žurnalsitiky. A tak jsem už všehcny tři články napsala a nevyšel žádnej. Na ten poslední zbývá ještě týden, kdy máme noviny zdarma. Tak uvidíme, ale nevim no. A protože chci, aby si to aspoň někdo přečetl, tak dám první článek na téme volby, sem. Je trochu už s křížkem po funuse, ale ty nározy mám pořád, takže to neva. Snad se bude líbit- zanechte komentík:

Od věku, kdy budu moci volit, mě dělí už jen pár měsíců. A proto se stále více zajímám o politické dění naší země. Není mi jedno, co se tam nahoře děje a chci mít na to aspoň minimální vliv. Jeden hlas možná výsledek voleb nezvrátí, ale více hlasů dohromady ano. Protože to si pak více lidí řekne "jeden hlas nic neovlivní" a dohromady dají velkou část národa, od níž budou chybět hlasy. Podle mého názoru by každý měl volit a nevymlouvat se, že není pro koho. Protože to není pravda. Politických stran je stále více a všechny mají na internetu z většiny přehledné volební kampaně. Stačí si tedy k počítači, sednout na pár hodin a pročíst si to. Nebo si o stranách s někým popovídat a utříbit si tak svůj názor. A televize je plná politických debat, kde si o stranách a lidech v nich můžeme udělat velmi pravdivý obrázek. Takže se člověk vlastně nemá na co vymluvit, jedině na svoji lenost nebo náhlou nečekanou indispozici, která mu nedovolila jít k volbám.

Je tu ale ta možnost, že k volbám nemusíte jít. Tu lidem neberu, ale zároveň ji neschvaluji. Protože právě tito lidé si nejraději na politiku stěžují. Myslím, že by měli raději mlčet, když se na podobě výsledků voleb nepodíleli. To je jako, když si soused natře dům žlutou barvou a nám se to nelíbí. Pokud jsme se na barvě toho domu nedomlouvali, nebo není ten soused součástí naší rodiny, nemáme právo do toho mluvit. Nemusí se nám to líbit, ale tím, že jsme do toho nijak nezasáhli, nemáme ani důvod to řešit. Proč si stěžovat na něco, do čeho jsme nezasáhli?

Téma voleb může vést k mnoha sporům už jen tím, kdo koho volí a jestli nám po prezidentských volbách vyhovuje pan Zeman nebo jsme chtěli pana Schwarzenberga. Na toto téma se tady ale vyjadřovat nebudu, proto je tu málo prostoru. A tak řeknu jen tohle. Volby jsou důležité a měl by je absolvovat každý. Jeden jediný hlas nemá moc velkou váhu, ale společně s dalšími má váhu obrovskou. A kdo volí, má i právo se vyjadřovat k výsledku voleb. Takže pokud už můžete, jděte určitě k předčasným volbám, které se kvapem blíží. A já, protože do letošních voleb ještě nedospěju, se zatím vyjádřím v studentských volbách, které naše škola poskytuje. A k dalším volbám už určitě půjdu. Protože se chci podílet na podobě tohoto státu, jak jen ze svého postavení můžu.

Game of Thrones - když začnete žrát něco, co jsem předtím nemuseli

Po dlouhé době jsem vás zase poctila návštěvou na svém blogu. Ale jak vidím, vy jste mě návštěvou nepocitili, nebo jste to o sobě nedali vědět. Ale neva, zase se mi zachtělo psát :).

Tenhel článeček bude o mé nové lásce- ne není to žádný kluk-a o tom bych sem stejně nepsala, vzhledem k zvědavým spolužákům, kteří to tady čekují pro nabrání nového matroše pro drby. Bude o Game of Thrones, které jsem začla sledovat a zamilovala se :).

Už jsem jednou tomuto seriálu dala šanci, Kyž začal být populární,. Říkala jsem si, když to všichni tak žerou, tak se taky juknu. A první díl nebyl špatný, a jeho závěr mě navnadil k sledování dalšího. Ale ještě fungující kinotip mi to v půlce vypnul a měla jsem smůlu. A nějak sem i nechtělo sledovat dál a tak jsem to nechala být. A pak přišel geniální nápad ČT, že to začnou vysílat. A já si řekla, tak coby ne, dám tomu ještě jednu šanci. A tak jsem každý čtvrtek poctivě sledovala díl po dílu první řady. A ta tento týden skončila a já jsem zjistila, že to úplně zbožňuju. ČT však zrádně nepořídila další řadu a tak se budu asi muset uchýlit k sledování u počítače. Jen je blbý, že na to nemám moc času, ale tak třeba si to můžu dát každý čtvrtek, jako předtím :).

Není ale zas pravda, že bych tam měla ráda úplně vše. Tenhle článek je i takovou recenzí. V seriálu mi vadí hlavně to, pro co je tolik vyzdvihován a to krev, násilí a sex. Na můj vkus je tam toho hodně a někdy aa zbytečně moc podrobně ukázané. Vím, že je to teď populární styl, ale mě vadí a proto bych seriálu nedala plný počet bodů. Ale pak jsou tu už jen superlativy. Příběh je dokonalý. Strhující, logický, má spád a já se vždy po každém dílu nemůžu dočkat dalšího. Postavy jsou sympatické a já mám některé radši a některé méně. Ale vlastně si uvědomuji, že mě zajímá příběh úplně všech. Nejvíc mi ale k srdci přirostla Daerenys a Aria. Ty mě vždy bavěj nevíc. A na Daenerys se vždy těším uplně nejvíc, škoda, že nemá tak zas moc prostoru proti Starkům. Ale možná teď s dráčkama bude mít :). A nesnášim Joffreyho...to je takovej šmejd co se mi nelíbil už od začátku. Musej ho co nejdřív zabít a tuším, že to udělá Sansa :). To už jsem jak oni :D. Ale to chrakterizuje jak je to super. Všechny postavy jsou uvěřitelné a stále mě něco překvapuje. Doufám že Skřet se od Lennistrů odpojí, protže mi přijde, že je z nich nejméně zkažený a mám ho ráda. No nechám se překvapit. Je to fakt dokonalý.

Takže seriál doporučuji. Knihy asi číst nebdu, na mě jsou moc tlusté, ale seriál budu sledovat dál a dál. Jen jsem si ted nabrala docela hodně serošů. Začne mu nová řdaa MLP, TBBT už má min. 5 novejch dílů, co jsem neviděla a ještě chci vidět všechny Kačeří příbehy, který jsou naprosto dokonalý :). Ale aspoň mám co sledovat a vše je super :) To je bezva.

Tak se mějte a držte se- zima přichází.

LEGO Harry Potter Years 1-4

S opravou mého stařičkého počítače se mki naskytla příležitost k nainstalování jedné hry, co jsem chtěla, ale předtím nešla. A to je práve LEGO Harry Potter Years 1-4, která Harryho ukazuje v kostičkovém světě. A protože je to roztomilá a návyková hra, dám sem na ni recenzi.

Kostičková hra beze slov je už od prvních pár vteřin hraní návyková. Nevíte sice moc co dělat, ale bavíte se u videí, která hru provází a příběh Harryho Pottera legračně přetvářejí do jednoduché, ale mírně odlišné verze. Každý rok má několik různě dlouhých kapitol, během kterých se musíte často pomocí logiky dostat dál. Někdy je těžké přijít nato, co se vlastně má dělat. A já si jednou musela pomoct návodem(který se dá snadno najít na netu). Hra ale spočívá vlastně vtom, střílet jiskřičky a tím rozbíjet věci a používat různá kouzla s různými schopnostmi k postupu ve hře. Někdy je to o šikovnosti, někdy o logice a občas ve hře jen skáčete, aby jste se o milimetřík dostali na správné místo. Varuji ale předem, že hra při nezdaru vyvolává vzteklé reakce. Aspoň já jsem schopná skoro rozbít počítač, když se něco už po sté nezdaří. Na hru se tak musí pomalu a s klidnou hlavou. Řešení je často jednoduché a když hrajete část po druhé, potom, co jste hru rozzuřeně vypli, se často ukáže hned na začátku. Nechci vás ale od hraní odradit, protože je to sranda. Stále poskakování a střílení kouzel je svým způsobem hrozně zábavné a u hry se dá strávit spousta hodin. Bonusem je, že se hra dá hrát ve dvou, takže si na pomoc můžete přivolat kamaráda. Jinak se ale mezi postavičkami dá různě přepínat a každá má nějaké své specifické schopnosti. Jako třeba Ron a jeho myš Prašivka, která může běhat v labirintech a často tak posunout hru dál. Postavičky ale reagují na různé podněty, takže hru můžete snadno hrát i sami.

Harry Potter Years 1-4 se dá hrát i víckrát, kdy už máte postup vychytaný a jen hledáte skryté bonusy, kterých je hra plná a je poměrně složité některé najít. Za nasbírané mincičky se pak dají v Příčné ulici nakoupit speciální bonusy a kouzla. Hra je svým způsobem velmi zábavná a připoutá vás k počítači na dlouhou dobu. A vypnete ji jedině unaveni náročnosti nebo rozzuřeni na nějakou nesplnitelnou část. Nakonec ale jde vše splnit a kapitoly jsou vlastně poměrně krátké. Roky se tak dají odehrát celkem rychle a za pár hodin jde dohrát celá hra. Když vám teda nerupnou nervy, nebo nejste abnormálně něšikovní. Je to totiž z části taková ta nepříjemná skákačka, kdy jde o milimetry a špatné uskočení někdy pokazí dlouhé snažení. Přesto je hraní hry Harry Potter Years 1-4 velmi milé a hru doporučuji.

Plusy a mínusy:

+ Hra je velice zábavná a dá se u ní vydžet mnoho hodin

+Možnost hry ve dvou

+Velký prosotr na odhalování bonusů a pěkné odmeny za ně

+Roztomilost a hodně barev

-Někdy až moc náročné

-Při nezdaru vyvolává záchvaty zuřivosti

-Možnost uložení až po ukončení kapitoly

Nový školní rok-být třeťákem je docela fuška.

Tak už mám skoro ten druhý týden za sebou. A semlelo mě to teda dokonale.

Letos jsem si řekla, abych se nenudila, že si rozšířím dramaťák. Přibude mi pár hodin a tak se nebudu nudit a nebudu tak sama a furt zalezlá doma. A dopadlo to tak, že nemám ani jeden den čas stihnout bus domů a mám furt co dělat.

Díky milým seminářům (který jsou ale zatím docela fajn) mám týdně tři odpoledka do 16:15, přičemž jeden den mám tři hodiny volna, pro mě úplne na houno. Ale ten dramťák se zdá být super. Jsem ráda, že jsem tak udělala i když nemám moc času. Čtení zbude na vejkend a chvíle čekání mezi hodinami.

Vím, že mě toho čeká hodně. Už mám jasných pět přezentací :) A v semináři Kulturní antropiloge, která má sice super témata, ale hrozně přísné hodnocení, mě čekají prezentace a dvě seminárky za rok. Jo bude to sranda ten třeťák. Ale zatím to zvládám. A škola mš i docela baví. O prázdninách jsem měla hodně času na přemýšlení a ujasnila jsem si, co chci. Šla jsem do toho roku jako nová a zdá se, že to vychází. Cítím se trošku jako v prváku, ale tam to bylo jinak bezva :). Nedá se nic vrátit, ale ted se dá vše dělat jinak. A já si to zatím užívám. Máme suepr třídu-měkké židle a nesedím už v první lavici. Musím teda nosit brýle, ale to mi ani neva- nějak si na ně zvykám :). Ptostě si myslím, že se tenhle rok podaří. Přece nebudu furt smutná. Když byl minulej rok na houby, nemusí být tenhle zas. Prázdniny byly super, ne tolik pro zážitky, ale pro čas na přemýšlení. Ale zase v řecku toho bylo dost a začala jsem přepisovat svou knihu, což je vážně bezva :). Myslím, že se mi bude dařit.

No ale to moje běhání po Hradci sem a tam mi trošku pochroumalo zdraví. A tak jsem po úterku, kdy mi bylo fakt blbě, usodila, že bude lepší zůstat doma. Chci jít v pátek na zombie walk, tak se chci vykurírovat. Dva dny jsem se vyhla škole, když ještě o moc nejde a zejtra se to pokusím na tom zombie-walku zvládnout. Docela mi to válení se pomohlo. Mám sice furt rýmu, ale krk bolí mín a celkově mi je dobře. Zejtra to musím dát a napíšu sem hodnocení akce a přidám i svoje fotečky :) (tentokrát se stanu zombíkem taky :D).

No a to je zatím vše co jsem vám chěla svěřit.

Možná sem přibude pár dalších recenzí někdy a nějaké články, co mě napadnou. Ale vzhledem k nedsotatku času, jiným preferencím a vašemu malému zájmu to nebdue tak často.

Zatím čusky, mějte se krásně a přijdete nějaký ten komentík ;-).

Recenze- My little pony- Equestria girls

Už dlouho jsem chtěla dát tuto recenzi. A dneska, když jsem se na filmík podívala podruhé jsem se odhodlala. I když bych radši měla ležet v posteli a léčit se :D.

Tento film už svým první trailerem vyvolal hodně rozporuplné reakce mezi Bronies(pro neznalé-lidi, kteří se koukají na seriál My little pony) a nikdo netušil, co od něj čekat. A to mu možná pomohlo. Hodně lidí se bálo, že seriál bude poníky v lidkém světě znásilněn, ale opak byl pravdou. Lidští "poníci" byli stále stejně milí a měli v sobě to co mají Bronies na svých ponících rádi. Najde se mezi nimi plno, kteří film odsuzují, ale mezi ně já nepatřím. Já jsem z něho byla nadšená.

A nic se nemůže zavděčit všem. Jako třeba nový Wolverine, který hodně lidí zklamal, ale mě moc bavil :)

Příběh ve filmu není složitý a práve to, ho dělá skvělým. Hned na záčátku bude čerstvé princezně Twilight, ukradena koruna, zároven hlavní část elementů harmonie, které chrání celou Equestrii. Twilight se pro ni musí vydat do alternativního světa, kde žijí lidé a sama se tak také stane člověkem. Bude si muset rychle zvyknout na nové tělo, najít pomoc v lidech podobných poníkům z Equestrie a získat zpět korunu. Má ale pouhé dva dny.

Toť nastínění příbehu, který lidem nezanalým poníků možná moc meřekne a odradí je. Ano, pokud nesledujete My little pony, moc vás pohádka nezaujme a nepochopíte nějaké nepatrné souvislosti. Ale i přes to by vás film mohl bavit. To je jen na vašem vkusu. Přes všechno je to stále fajn pohádka.

Film svým roztomilým způsobem hezky odsýpá. Vtipy jsou dobré jako v seriálu a při sledování se někdy neubráníte úsměvu. Písničky (až na tu úvodní) jsou povedené a budou vám hrát v halvě ještě dlouho po shlednutí filmu. Poníci-lidi jsou moc hezci namalovaní a těžko se pak zvyká opět na normální poníky. Ale obě strany jsou si roztomile podobné a na konci filmu trochu zamrzí opuštění lidského světa. V příběhu nejsou logické lapsy i když si to někteří myslí. Když pořádně sledujete, zjistíte, že se vše vysvětlí a není tak důvod ke zdvihání obočí. Závěrečný boj se záporačkou proběhne poměrně rychle a její následná reakce je trošku rozporuplná, o to víc překapí reakce Twilight. Ale tak byl scénář napsán a vlastně na tom není nic špatného. Kamarádky se opět spojí a jejich nešvary jednou pro vždy zmizí. FIlm opět ukazuje jaké má přátelství smysl, až je to mírně legrační. A potom krátké love-story, na které spousta Broinies nadává. Já si ale říkám-proč ne? Je to roztomilé a já přeju poníkům taky trochu lásky. Přece nebudou pořád sami. A propojení alternativního světa s tím poníkovksým je víc než hezký. Film občas vyvolává otázky, jak je to vlastně možné, ale je to jen pohádka, tak proč to řešit. Takové otázky vyvolává celý seriál i mnoho oblíbených super-bijáků.

Příběh filmý nebyl nijak uměly a přehnaný, ale přesně takový, jak to máme u poníků rádi. Možná jsou některé díly seriálů lepší, ale to je jedno. Protóže film se povedl a mám zněho radost. Kdybych šla do kina, vím, že bych nelitovala.

Lidem nesledujícím seriál film asi moc neřekne, ale pro jeho fanoušky je ideální. Stává se příjemnou nálepkou při čekání na novou řádu, do níž film vyvolává mnoho otázek. Je to jen malý příběh nesouvisející se seriálem, nebo to vše bude mít následky? Necháme se překvapit.

A i přesto, že film není v českých kinech se dá sehnat na netu a možná i někde na DVD, tak si ho sežente a pokoukejte, protože je to hrozně moc fajn a já to vřele doporučuju.

Letní cvakání

Přes léto jsem byla zase trošku fotograficky činná. A to hlavně v řecku. Fotek nemám moc, ale chci je sem dát. Ať se taky pokocháte tím, co se mi "povedlo" :D.

-foceno v Řecku :D, překvapivě tam mají strašně věcí (hlavně oblečení) z Itálie

Zbytek nejen racků pod c.č.

---

A jedno malé překvápko. Když jsem s mamkou plavala v moři všimla jsem si něčeho, co plave kolem. Chytla jsem to do rukou a zjistila, že je to malej mořskej koník. Vlny ho asi vyplavily blízko k pláži. Honem jsem ho běžela ukázat taťkovi a jeho mobilem (foťák byla zrovna doma ) jsme ho, trošku nekvalitně, vyfotili. Pak jsem ho rychle šla dát zpátky do vody. Snad tam ještě teďka palve :)

Bylo to úžasné, nikdy jsem ho neviděla na vlastní oči :).

-roztomilé, že :)

A ještě dvě fotky na závěř na nichž je nádherná housenka s ostnem, kterou jsme našli na zahradě. Musela jsem hned zdokumentovat :D (fascinujou mě ty její přísavky :D)

A to je vše.

Líbí se vám fotečky?

Viděli jste někdy na vlastní oči mořského koníka?

VŠUDE CIZINKOU

A tady je druhý článeček z projektu studenti čtou a píší noviny. Tentokrát o žiovtě v cizině. Po dalším kole sem určitě přibudou další. Přeji příjemné počtení.

Narodila jsem se v Řecku a když mi bylo pět let, přestěhovala jsem se s rodiči a bratrem do Česka. Oba dva mí rodiče se v česku narodili, avšak tatínkovi rodiče jsou čistí Řekové, jejichž rodiny do české republiky odešly za války.

Je pro mě těžké říct, zda jsem Češka nebo Řekyně. Však i mé jméno je toho důkazem. České křestní, řecké příjmení. Je pravda, že českou historii a zeměpis znám o hodně lépe než řeckou, u něhož přibližně vím, kde leží Athény a město kde jsem se narodila. Ale typicky česká kuchyně mi moc nechutná a řecká jídla jsou na našem stole minimálně jednou týdně. Každá země má své výhody a nevýhody, pro které je mám ráda. Ale je asi pravda, že v česku se žije snáz (v rámci možností). Já sama bych se možná zpátky do Řecka opět přestěhovala, ale rodiče by to se svými zkušenostmi už neudělali. Vždy tam ale budou rádi jezdit a vracet se za rodinou a mořem.

Oficiálně jsem Češka s řeckou národností a to má své výhody i nevýhody. Když lidé zjistí, jak to se mnou je, hned se na mě vrhnou s otázkami zda umím řecky a prosbami ať něco v řečtině řeknu. Občas je to opruz a občas sranda, ale zvykla jsem si na to. Jako na hláskování svého příjimení.

Je zajímavé a pravdivé, že cizinci se schází s cizinci a tak do mé třídy na základní škole přibyly hned dvě dívky z jiných zemí. A já si s nimi rozuměla. Nevím však, zda to bylo tím, že jsou cizinky nebo tím, že jsou to prostě prima holky. Stejně si myslím, že na národnosti nezáleží a pokud si dva lidé nějakým způsobem porozumí, mohou spolu sdílet velkou část života. Nakonec stejně všichni pocházíme z Afriky :D

Za ta léta jsem přišla na to, že není důležité řadit se k nějakému státu. To kým jsme za nás nerozhoduje národnost ani občanství, ale naše vlastní nitro, které neovlivní žádný údaj v našem občanském průkaze. Lidé jsou nakonec všichni stejní. Mají možná jinou kulturu, ale potřeby jsou stejné u všech. Lidé chtějí hlavně lásku, bezpečí a základní životní potřeby. A to nám poskytne každý stát a každý národ.

Sex-není ho už všude moc?

Poslední dobou mi furt vrtá hlavou, proč je všude tolix sexu. Každej druhej film je plný odvážných scén, všechny možné knihy jsou plné sexu a sex se k nám veřejně dostane už od útlého věku.

V každé školce se najdou zvídavé, chytré a vševědoucí děti, které už o tom, co je to sex, slyšely. A tak začnou vykládat méně znalým kamarádům, jak to vlastně je. To potkalo i mě a tak jsem přicházela domů a vyprávěla mamce, co zajímavého jsem se dozvěděla. Taky chytrá kamarádka se objevila i na prvním stupni a tak o sexu vím, už od hodně nízkého věku. Je to dobře? Měly by být malé děti obeznámeny, protože žijeme v moderní době? Nemyslím si, podle mě bych nebyla chudší, kdybych se o sexu dozvěděla, až po nějakém tom desátém roce. Ale jak se tak teď koukám na televizi, nemyslím si, že ty děti mají vůbec šanci.

Ve čtyři hodiny odpoledne jede v televizi reklama na durex, kde po sobe masážní pomůckou přejíždí polonahé páry. Co má říci rodič, když se ho malé díte zeptá "Co to tam dělají?" A jak má rodič ochránit díte před množstvím sexu, když je ho ted plná televize. V každím druhém filmu, v mnoha reklamách a i všude možně mimo televizi. Je to v pořádku? Není toho už moc?

Pamatuji si, jak jsmE jednou před lety koukali s našima na televizi a řekli tam slovo robertek. A já neznalá toho slova jsem se zeptala "Co je to robertek?" ani nevím proč jsem se ptala, stejně jsem to tušila a později si to našla na netu XD. Potom se taťka rozesmál a řekl "To je taková hračka pro starší osamělé ženy.". A bylo jasno :D.

Sex hýbe světem. Sex prodává. Lidé chtějí sex. Je to tak a v dnešní době, kdy je mnoho vztahů jen o sexu se asi ani nemůžeme divit. Nelze ani kroutit hlavou nad tím, proč je nejprodávanější kniha zrovna Padesát odstínu šedi. Je tam sex-co se ptáte. Je ale smutné, že kvůli sexu pak kulhá příběh. Proto já Padesát odstínu šedi číst zatím nebudu-pořád je pro mě příběh u knih to hlavní.

Ale i já, která erotické knihy nevyhledávám jsem se setkala v knihách se sexem. A to dost často. A někdy mi to i lezlo na nervy. Čtu a říkam si "Už zase to dělaj, ach jo." Jakoby lidem nešlo o nic jiného. Jakoby žovot bez sexu neměl smysl. Proč je sexu všude tolik, proč lidem nestačí jen jejich vlastní? Nevím. Netuším. Možná to časem pochopím, možná nikdy. Ale trápit se pro to nebudu. Jen si myslím, že by toho sexu zas tolik být nemuselo. Mnoho filmů by nic neztratilo, kdyby byla ta scéna se sexem opomenuta. Tyto scény jsou často navíc a někdy i dojem filmu kazí. V romantických filmech je to hezké, ale někdy moc natahované. Jsem asi divná, ale u sexuálních scén si často říkam ať už to rychle skončí protože chci dál koukat na normální děj filmu.

Ve škole se učí sexuální výchova a chtějí ji přesunout už na první stupěň. Všechny možné časopisy a už ty dívčí pro třináctileté dívky (které čtou už desetileté) jsou plné sexu. Přehání se to.

Možná by se lidé měli zamyslet, zda je toho sexu na veřejnosti tolik potřeba. Možná by bylo lepší si zrovna ten nechat doma za zavřenými dveřmi.

Přijde vám taky, že je sexu všude moc?

A co si o tom myslíte vy?

A četli jste Padesát odstínu šedi?-co vy na to?

Recenze- Carrie Ryan- Les rukou a zubů

Před chviličkou jsem dočetla volné pokračování této knihy a zase jsem byla nadšená. Ale abych na ni mohla udělat recenzi, řekla jsem si, že musím i na tu první. A tady je.

Mary žije v malé vesnici obklopené ploty, na které nepřetržitě doráží zombíci. Svět byl před lety nakažen a zombíků je ted o mnoho víc než lidí. A zdá se, že jediní lidé na světě žijí pouze v té malé vesnici. Tomu, ale Mary nechce věřit a tak se, i přes to všechno co ztratí, vydává na dobrodružnou výpravu.

To je tak zhruba krátké shrnutí děje. Ale vůbec nevystihuje úžasnost knihy. Ta dokonale popisuje jak tísnivou atmosféru ztraceného světa, tak beznadějnost situace, tak mysl dospívající dívky, která se nemění ani v světě plném nebezpečí. I přes to co se děje, stále řeší problémy dospívání a první lásky. Mary ztrácí tolik, po čem by mnozí život vzdali, ale ona pokračuje dál a neztrací naději.

Kniha je napsaná mistrovsky. Nevyskytuje se v ní jediná chybička a je vidět, že si autorka s ní dala hodně práce a vše okolo má dokonale namakané. Děj nemá žádné kolapsy a jde od začátku do cíle bez zakopnutí. Popisuje atmosféru a pochody v mysli hlavní hrdinky tak, že se chvíli cítite jako ona, dýchate s ní a doufáte, že pro ní existuje ještě jiskřička naděje. Do konce ale není jasné, jak to dopadne a zda hrdinka vyvázne bez problémů. Kolik ztratí a co vůbec zachrání? To na vás doléha ze všech stran knihy a vy zoufáte společně s Mary. Brzy vám přiroste k srdci a vy s ní budete chtít pouze, aby byla šťastná. Aby to trápení skončilo a bylo jen dobře.

Přesně tak jsem to aspoň já u knihy cítila. Bála jsem se i plakala. Kniha byla krutá, dojímavá a nádherná. Nikdy jsem netušila co bude následovat a slova mě nutila číst dál a dál. A ozdobné stránky krásný dojem z knihy jen doplňovaly. Dlouho jsem nečetla nic tak skvělého. Příběh je zcela originální a uvěřitelný. Je to ze současné moderní fantasy literatury to nejlepší, co jsem četla. Nepřekoná to ani Hunger Games, Divergence či vlčí trilogie, které byly taky bezvadné. Tohle ale nebylo jen bezvadné- Les rukou a zubů byl okouzlující, úžasný a věřím, že ho v životě budu ještě párkrát číst.

Vřele doporučuji.

Život nám napsal scénář, ale je jen na nás jak ho zahrajeme.

Život je "věc", kterou jsme dostali a ani nevíme proč. I když si to mnozí nemyslí, je to dar, jehož cena se nedá vyčíslit. Ano, život jednou skončí a jednou tam všichni dojdem, ale proč to řešit teď, když jsme živí a zdraví. Byly doby, kdy jsem o životě pochybovala. Jaký má smysl žít, když nakonec stejně umřu? Proč se mám snažit, když to nakonec všechno skončí? Byla jsem pro to smutná, trápila jsem se. Ale nakonec jsem přišla na to, že život má smysl. To, že žiju je víc než si mohu přát. Mohu toho tolik zažít a nikdo z nás neví jistě, co bude po smrti a myslím, že nemá cenu se tím trápit. Třeba čím víc si život užijeme, tím to pak bude lepší. Nechce se mi věřit, že potom je nic-určitě se naše duše dostane dál. Ale přece jí tento přechodný stav nezkazím. Čas utíká rychle, ale zatím mi je stále jen sedmnáct let a myslím, že ještě párkrát to otočím :).

A že je život plný trápení? možná, ale stejně si ho většinou děláme sami-našimi představami. Vždyt nás částo víc rozhodí to, co si představujeme za následky, než to co se doopravdy stalo. Nejlepší je si na každém dnu najít něco pozitivního- někdy je to strašnětěžké, ale věřte, že když se vám povede na něco aspoň malého přijít-uvědomíte si, že život není tak hrozný.

Proto je podle mě lepší brát život takový jaký je. Nevzdávat to a za žádnou cenu se o něj připravit- to pak opravdu ten život nestál za nic. A sebevražda opravdu není hrdinství. Líp na tom budete, když se proslavíte jako člověk, co živý překonal velkou a těžkou etapu života, než ten, co to vzdal a je po smrti. A příznivci Jan Palacha mi odpustí-já ho vážně neobdivuju.

Život je spojen se smrtí, ale pokud cheme žít, neměli bychom na to myslet dnes a denně. Žijme každý den jako by byl náš poseldní, ale nekažme si to myšlenkami na smrt. Jo, jednou jo, ale do té doby se mužeme mít fajn ne?

Možná dokud neumřeme nepochopíme jak vzácný dar ten náš život byl, ale můžeme se aspoň snažit. A život si může užít jak chudý tak bohatý, krasavec i ošklivák. Nakonec nejde o to, jak se náš život jevil krásný ostatním, ale hlavně jak se jevil nám. Žijte hlavně pro sebe, protože jsme tu každý sám za sebe. Můžeme si zpeštřit život zapojením jiných životů, ale nakonec je to vše jen o nás. Musíme se naučít žít se sebou, abychom mohli žít s ostatními.

Ale dost těch mouder, protože to pak jde každouchvíli jinam. Prostě si užívejte života pro něj samotný. Žijte ho a nesmutněte, že jednou umřete, to přijde, ale ne hned...

Příhody rošťáka Toníka-3.díl

Už je to dlouho co jsem sem naposledy dala dílek z mého komixíku, co jsem dávala do školního časopisu.

Dílů má celkem deset a já na blog dala jenom dva. Nedávno jsem je ale vyhrabala a napadlo mě dát je sem zas.

Dám sem třetí dílek, který je sice spojen s velikonocemi, ale ty budo za dlouho, tak to snad neva.

A odkázek na prvn díl je tady.

A druhý tady.

A tady je třetí dílek:

Líbilo?

Jinak sory za ty podtrhaný slova-tehdy jsem ještě nevěděla jak to dát pryč. Příští díl to mít už nebude :)

HUDBA JE DAR JEHOŽ BYCHOM SI MĚLI VÁŽIT

Možná znáte projekt Studenti čtou a píší noviny.A já se do něj před pár měsící taky přidala. Toužla jsem po tom a tak se to ke mě nějak dostalo. Sice jsem žádný článěk neměla v novinách, ale každodenní noviny byly fajn. A protože mi přijde škoda, aby to četl jen učitel a pár lidí z Mladé fronty dám vám sem můj první článek, a zaroveń druhý z témat (první jsem nestihla)-o hudbě. Druhý přibude později. Přeji příjemné počtení.

Hudba provází lidstvo do nepaměti. Zprvu to byla hudba provázející rituály a nakonec se z ní stala forma zábavy. Myslím, že už si nikdo nedokáže svůj život bez hudby představit. Pojďme se přesvědčit.

Je ráno, monotónní zvuk budíku či ohraná píseň nás nutí vstát z příjemných tenat teploučké postele. Zvedneme se nakonec, ale v duchu proklínáme budík, že nezazpíval o chvilku déle. Pak se přesuneme do koupelny, kde si při ranní sprchování či čistění zubů pobrukujeme tu svou.

Cestu do práce či do školy hudba provází běžně. Ať už z rádia, nějakého obchodu či uvnitř naší mysli. Jak těžké je někdy z myšlenek vymazat písničku, která se nám třeba ani nelíbí. Hraje nám pořád v hlavě jako bychom tam měli zaseknuté rádio.

A pak hudba provázející nákupy, hudba v televizi, hudba v našem mobilu…

Hudba je všude kolem nás a umí s námi hodně mávat.

Drsná metalová či rocková muzika nám rozproudí krev. Pomalá a jemná nás uklidní. Rytmická taneční nás rozhýbe. Smutná rozpláče. Bláznivá rozesměje. A ta, kterou máme rádi v nás vyvolá příjemný pocit.

Je hezké si po náročném dni lehnout a pustit si píseň podle našeho gusta. Ať je to jakýkoliv styl.

Ale je těžké se shodnout na tom nejlepším. Každý poslouchá něco jiného a i popík neosloví všechny. A styl hudby už vyvolal tolik hádek. Které hudbě dát přednost? Té kterou poslouchá on nebo té kterou poslouchám já? Co se mu na tomhle líbí? Jak tohle může někdo poslouchat?... Tolik otázek a odpověď jen jedna- je jedno co kdo poslouchá- to je jeho osobní věc a neměli bychom ho za to odsuzovat, i když se nám jeho styl vůbec nelíbí. To že poslouchá jinou hudbu ještě neznamená, že je špatná.

Bez hudby není možné žít. Člověk jí vnímá už od narození- jako ukolébavku či písničku v nějaké pohádce. Proč jsou tolik oblíbené muzikály a proč je tolik pohádek doprovázeno písničkami. A proč má každý film na konci a začátku píseň a seriál znělku? Hudba je prostě něco bez čeho život není životem. Vyvolává v nás různé pocity a právě to na ní milujeme. Dá se jí vyjádřit tolik věcí. Co jiného nás donutí kmitat do rytmu nohou či hlavou? A ten kdo umí něco hrát je skoro vždy obdivovaný. Každá hudba si najde nějaké fanoušky a každá hudba má smysl.

Hudba je dar nás lidí a měli bychom si jí vážit. A jít si hned něco pěkného pustit.

Útěk do Fantazie-14.díl

Je to hodně dlouho co jsem nenapsala další díl tohoto příběhu na pokračování. A i když vím, že moc z vás to nečte, možná nikdo chci příběh dokončnit. Abych ho mohla dát do kupy a mít zase něco hotového. Protože si myslím, že ten příběh není zas tak hrozný. A mám teď chuť psát. A pokud to vídte prvně, jukněte do rubriky a pročtěte si předchozí díly, možná by vás to mohlo začít bavit.

---

Byl den jako každý jiný, Jimmy seděl před hodinou v lavici a upřeně hleděl před sebe. Dělal tohle teď pořád, nemyslel na nic, ale stále měl pocit, že něco ztratil. Vtom ho z rozjímání bez myšlenek vyrušilo prudké zatřesení ramenem. Jimmy se rychle otočil s nadávkou na rtech, ale když spatřil kdo s ním třepe, zarazil se. Byl to Billy. Ale co mu mohl chtít? Měl s ním někdy nějaký konflikt, ale nedokázal si vzpomenout jaký. "Nějak ti to doma chátrá." řekl Billy bez pozdarvu. Jimmy vyskočil "Co, co se stalo? něco s domem?" vyjekl. Billy na něj nechápavě pohlédl. "To myslíš vážně? tys tam snad přestal chodit?" "Kam? o čem to mluvíš Billy." zeptal se udiveně Jimmy a stále se bál, žeje něco s jejich domem. "Do Fantazie přece. I tvá barikáda kterou jsi proti mě nastražil zmizela. Mohu si tam dělat co chci a taky jsem ti tam pár překvapení připravil, ale nebaví mě to bez odezvy." Při slově Fantazie Jimmyho bodlo u srdce, ale stále si nevzpoměl. "Já vážně nevím o čem to mluvíš, Billy." "To je neuvěřitelný." dal se do smíchu Billy "On fakt nic nevi. Bomba." rozchechtal se a odešel. Jimmy si zcela zmaten sedl na židli. Nechápal co se tu těd odehárlo. S Billym se dosud nikdy nebavili a on ted mluvil, jako by společně hráli nějakou hru. A pak Jimmy pomyslel na to slovo: Fantazie... a s tím se mu najednou začaly klížit oči. Zatřepal hlavou. Co to s ním je, ted nemůže spát, přece za chvíli začíná hodina. Ale tělo si dělalo co chtělo. A pak zahlédl za oknem dvě žlutá světýlka, tolik mu povědomá a usnul okamžitě.

Probudil se však ihned, ale ne ve škole. "Co to sakra" zaklel, ale pak mu další nadávky zamrzly na rtech. Znal to tady, tedy to, co viděl, vzdáleně připomínalo něco, co měl tolik rád. Fantazie, jak jen na ní mohl zapomenout. Posadil se na zem žalem. Co se to s ní ale stalo. Čarodějova věž veprostřed už nestála, místo ní tam byly jen ohořelé trámy a všude samý plevel. Zem byla zpustošená a kromě suché travy na ní nic nerostlo. Tatam byla krásná louka, kde před dávnem utrhl květinu pro svou maminku. A domy obyvatel žijících u něj? Ty v dáli připomínaly jen pobořené sutiny čehosi. Tady nežil nikdo a nic. Jimmyho Fantazie zanikla a asi už nebyla možnost ji vrátit zpět. "Co jsem to udělal." vzlykl zoufale Jimmy a položil svou hlavu do dlaní. Jeho ramena se otřásala zoufalým pláčem, který nešlo jen tak utišit.

"Tak takhle to tu dopadlo." ozvlo se náhle za Jimmym. Ten prudce vyskočil a rozhlédl se kolem sebe. Nic neviděl, když ho napadlo podívat se níž. A zahlédl sytě černého kočičího pána Sama. "Same" vyjekl dojetím Jimmy a vrhl se k němu. Sam však jeho radost neopětoval a sekl. Jimmy obdržel hlubokou sečnou ránu v obličeji. Vykřikl, chytl se za obličej a nevěřičně hleděl na kočku. "Nevím proč se tak divíš. Takovou dobu jsi tu nebyl a nechal mě tu, ddyž jsem tě nejvíc potřeboval. A ted si myslíš, že se k tobě budu lísat? " Jimmy na něj hlděl s otevřenou pusou a rány na obličeji si nevšimal. Ta se začla zceloval, protože si to vnitřně přál a on tomu ani nevěnoval pozornost. Kocour pokračoval v proslovu dál "Potom všem co se stalo jsi měl za úkol jen jednu jednoduchou věc. Nezapomenout. Fantazie tě zkoušela, chvíli tě sem nepustila, aby zjitila, zda jsi jí hoden. Ale ty jsi po pár dnech své snažení vzdal a zapoměl jsi. Ani nevím zda má cenu, že tu ted si. Nejraději bych tě tu neviděl." vyprskl kocour a otočil se k chlapci zády.

Dvacet minut bylo ticho. Mezitím si Jimmy urovnal všechny myšlenky a uvědomil si, že si zase vše pamatuje. A pak si odkašlal a zeptal se na to, co ho ted nejvíc trápilo. "Same." po oslovení sebou kočka mírně cukla "Ano vím, zklamal jsem, ale ted jsem tu. Víš, ale co mě nejvíc trápí a proč jsem na to tady vlastně zcela zapoměl? Kvůli tobě. Byl jsi mi jediným spojníkem s Fantazií a ztratil ses mi. Kde jsi byl, proč jsi za mnou nepřišel?" Kocour chvíli stál bez hnutí, ale pak se na chlapce otočil a upřeně mu pohlédl do očí. "Jimmy já zemřel." Chlapec zalapal po dechu a kdyby seděl, určitě by spadl na zem. "Nevím zda to víš, ale byl jsem už hodně starý kocour. Do Fantazie jsem se vracel stále častěji, až jsem v normálním světě vůbec nebyl. No a pak se stalo, že už jsem se z Fantazie neprobral. Nemohl jsem se vrátit zpět. Ta dlouhá cesta do Mlžné věže mé tělo odpoutala od duše a ted už žiju pouze tady. Jimmy, já zemřel a už to nejde vrátit zpět." Jimmy na kocoura nevěřícně zíral a nevěděl co říct. Zabolelo ho u srdce, že Sam už v jeho světě nežije. Ale ted tu byl a ve fantazii měl snad zůstat i napořád. Odkašla si tedy, olízl rty a řekl: "To jsem netušil Samíku." kocour sebou při zdrobělině nelibně cuknul. "Já myslel, že jsi mě opustil a tak mě opustila i víra ve Fantazii. Promiň. Asi se ti zdálo, že tvá smrt pak byla zbytečná, protože by jsi bez té cesty nejspíš stále žil." kocour mírně přikývnul "A proto ti chci říct, že se budu snažit vše napravit.Nevím jak, ale dám do toho veškerou svou sílu. A snad vrátím i toho čaroděje a lidi...ti jsou mrtví že." řekl Jimmy sklesle. Sam si poťápl. "Někteří lidé jsou mrtví, kteří odešli do jiné fantazie, kde mohou žít. A čaroděj, ten nezemřel, jen se rozplynul spolu s tvou vírou. Vše jsem viděl a bylo to hrozné." Jimmymu klesl pohled. "Same, musím se tě zeptat i když ted to tolik nesouvisí s tou katastrofou. Jakto, že tu žijí lidé, co jsou zač. Existují vůbec?" Sam na něho upřeně pohlédl "Tvá otázka s tím souvisí víc, než si myslíš. A pravda je taková. Po smrti dá lidem Bůh možnost. Pokud byli někdy ve Fantazii, mohou tam jít a žít jako její obyvatelé a mít i děti, které tu žijí běžně. Pak mohou do nebe a nebo do zapoměni, kam se po smrti tady nejspíš dostanou, to už nevím. A protože hodně lidí se sem chtělo vrátit, tak jich je tu dost. A u tebe sejim líblo, než jsi to zkazil. Možná by chtělo začít nanovo a čekat na nové usedlíky." Jimmy dlouze zapřemýšlel. Bylo to zajímavé a zvláštně to potvrzovalo víru v Boha. Zároveň to bylo absurdní. Ale jemu se zdálo, že tomu musí věřit. A tak uvěřil. A uvěřil i ve Fantazii.

A pak se začalo něco dít. Začalo to pomalu. Zelenáním suché trávy. Až to začalo velkolepě bouchat všude možně a Fantazie začala dýchat novým životem. Sam se radostně rozvrněl a přitiskl se k Jimmymu. A ten se září v očích sledoval, jak se vše vrací a zapřísáhl se, že to tu už nikdy neopustí.

Nakonec se vytvořila i mágova věž, která však už nebyla iluzí brabizna, ale velkolepá vysoká věž hodná mága. A ten po chvíli vylezl jako poslední kapka v návratu Fantazie a hleděl na Jimmyho pyšně přes své černé obroučky brýlí.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTŠĚ

Líbilo?

Má smysl to psát dál?

Co jsem si tam zažila

Když jsem se rozmýšlela nad tímto tématem hned mě napadlo pár zážitků. A tak tento článek rozdělím na tři pilíře a podělím se s vámi o ně.

DŮCHODCI A MHD

My mladí budeme mít s důchodci věčný problém. Navzájem si vadíme a v tom autobuse se to projevuje asi nejvíc. Nejsem ten typ co nepouští staříky sednout, ale někdy bych je za ty kecy nejradši nepustila.

Pamatuju si na zážitek, kterého jsem byla jen divákem, ale dosud ho nemohu zapomenout.

Jela jsme večer od babičky a autobus byl téměř prázdný. Seděla jsem na mém oblíbeném vyvýšeném místě a předemnou byla čtyřka sedadel. Seděla tam samotná slečna a na jedné zastávce si naproti ní přisedla starší paní. Chvíli to bylo v pohodě, ale pak najednou začla paní té slečně nadávat, že tam kde sedí je místo pro nemocné a ona tam nemá co sedět. Měla problém, který byl zbytečný a bylo vidět, že se pouze chce hádat. Slečna dělala že ji neslyší až dokud nezačala paní být sprotá. Babička slečně vyčetla, že celý den sedí na prdeli ve škole tak tedka v tom autobuse sedět nemusí. To už se zarazil a blízko sedící mladík a dívky se zastal. Slečna se taky ohradial tím, že nemá prdel a snažila se babičce vysvětlit, že jí nemá co nadávat. Babička ale neposlouchala a dál si mlela svou. A to, že si to prej začíáme my mladí.

Ale nejsou s důchodci jen špatné zážitky, ale i vtipné a dosud nezapomenu na ty, co se mě ve dnech vysvedčení ptali, zda mám samé biče :D.

REVIZOŘI A MHD

Jelikož jsme přes školní rok teď v MHD pečená vařená, mám i zážitky s revizory. Přijde mi, že jich dříve tolik nebylo, ale možná jsem prostě při tom občasném jezděni na ně neměla tolik "štěstí".

Jo a jsem ta rebelka co pokutu dostala. Minulej rok.

Nebylo zrovna tolik peněz na zaplacení dalších měsíců do lítačky a tak jsem si jen do karty nalila stovkou abych měla trochu levnější jízdné. Ale penízky na kartě brzy došly a jezdit bylo stále potřeba. Jednoho dne jsem tak promýšlela, jak to udělat, když mám na kartě jen 6 korun a ty prostě nestačí. A jízdenka je drahá. Vymýšlela jsem jak ušetřit. A tak jsem se rozhodla, že to rysknu. Na dvě zastávky přece revizor nepřijde...no hloupá moje naivita a samozřejmě zákon schválnosti. Jednou jedinkrát jedu schválně načerno a oni mě musej chytnout. Ani jsem tehdy nechtěla brečet, ale když jsem tam viděla na displeji "čtečky zablkovány" už to šlo samo. Snažila jsem se hloupě doběhnout dopředu abych si koupila lsítek u řidiče, ale to už nešlo a srazila jsem se s revizoem. Slzy mi tekly, lidi koukali a revizor byl strašně milej. Tehdy bych mu za tu milost nejraději vrazila, radši kdyby byl hnusnej, aby to nebyla taková ironie. Revizor se mnou vystoupil na zastávce kam jsem chtěla, dala jsem mu občanku, se slzami podepsala ten trapnej papír a bylo to. Čtyři stovky v pr... Nojo co se dá dělat, každej do někdy zažije, ale možná by bylo fajn to vůbec nezažít.

JÁ A MHD

A na závěr kapitolka o mých činech. Protože zážitky v autobuse nedělají jen cizí lidí.

Příběhy o tom, co jsme slyšela si necháme na jindy, ale taky stojí za to :).

Nevím už ani co všechno jsem tam vyváděla, ale na mysl mi vytanuje jediná docela nedávná vzpomínka. Byl poslední školní den a já se rozhodla vyrazit s pár spolužáky tam, kam oni. Jeli jsme tedy autobusem. No a jak byl ten konec školy a všichni měli dobrou náladu a v rukou jsme měli dva nafukovací balonky... Začali jsme si je trošku po autobuse házet :D. Tedy jen vepředu, kde jsme se mačkali u řidiče. Ten dělal, že naše řádění nevidí, ale slečna, které balonek třikrát dopadl na hlavu se naštvala a zakřičela "Už dejte pokoj." Jsme to rebelové a tak jsme se hned nahlas rozesmáli. Pak jsme se docela uklidnili, ale vážně to byla sranda.

Ale víc co jsem vyváděla v autobuse si ani ted nevzpomenu, ale byla jsem tam tak často a ještě budu, že ty zážitky na sebe nenachají dlouho čekat.